Naivní jaro

Je kdesi smích a raší nová tráva
pahýly stromů s cáry lidských těl,
lahve bez džinů, bez elixíru
tu zlou kdy ještě horší stihne zpráva
Vesmír zlobí se a motýl odletěl
ze stepí maskovaných bohatýrů

Okna dokořán, nikdo u klavíru,
nečeká slavík, že Máj by růži pěl,
a sprejer sundal stěně heslo „Zdrávas“
Snad exekuce postihla zde lyru
že místo strun se ladí hlavně děl
kde sladkou lží je ochucena káva

Tak historie, zdá se, znovu omládne,
naivní Jaro však sotva odhadne
kdy zbraň zas vstoupí do zamčených škol

Hrst rozsudků pro virtuální hlad? Ne,
pro blízkost komet létajících za dne
a „sursum corda“, jak praví apoštol
*