v zrcadlech podobnosti

nechávám myšlenky volně plynout a ruce psát...

bouřka

 

zlobí se?

nebe s bílými žílami

blesky by se neměly přetínat

obloha by pak zemřela

 

teď to zní jako pohádka

o vzpouzejícím se nebi

nechci si zahrávat s ohněm

 

v jediném nyní

vyjde slunce

a zem zůstane zpustošená

vzlykem bohů..

 

 

 

 

konce

 

hledám utopené moře

v podmořských proudech

nekonečnou dálku

ve své dokonalosti konců

kterých nedohlédneš

 

bloudím roztřepenou linkou osudu

 

poslední list padá k zemi

je tak plachý a zimomřivý

jako moje myšlenka

jíž jsem zanechala ve tvých dlaních

 

 

 

 

 

v opuštění

 

tvé oči na mě křičí

nedívej se

vždyť se nedívám!

 

nůžky ostřejší

a nejostřejší jsou v letu

havraní křídla

 

bylo li vůbec vysloveno

tvé jméno

stále visí na jazyku

 

jsem tvé druhé občanství

bez průkazu totožnosti

nedívej se

 

(do zrcadel podobnosti)

 

 

 

 

 

---