Minulé životy

 

Už na nic jiného nemyslím. Jenom na tebe a na nás. Jako v každé fantazii, také u mě se většina představ formuje do podoby scénářů. Různě komplikovaných a různě reálných. Nevyhnutelně se v nich začnu po čase ztrácet. Někdy neodliším, co je scénář a co jsme opravdu prožili. Na povrch vědomí se dostává příliš drobných detailů, které jsem dříve registroval jen podvědomě. Například jsem si nikdy neuvědomoval, že barvu svého oblečení systematicky přizpůsobuješ tomu, jaké je právě počasí. V jednom ze scénářů spolu jdeme zasněženou ulicí. Mráz už dávno vystřídal nesmělou listopadovou předehru a nemilosrdně sežehl okapy domů, přední skla aut, kaluže na chodnících a především naše prsty, které nezůstaly zcela uchráněny ani pod rukavicemi. Procházíme tou zimní scenérií, pažemi zaklenuti jeden do druhého, s rukama ovšem v kapsách. Máš na sobě tmavě modrý kabát, zpod něhož nahoře vyčuhují dva rozstřapené konce černé šály a dole modré džíny ze dvou třetin překryté hnědými kozačkami. Tvé načerno obarvené vlasy už začaly trochu odrůstat a na několika místech se stačily vynořit světlé pramínky. Prudké slunce neúspěšně zápolí s mrazem a praží do chodníků, střech domů - nás. Snaživě vydává tolik nezměrné síly, která je tentokrát zbytečná. Nastavíš hřbet ruky proti paprskům, zvedneš hlavu a podíváš se na mě z profilu. „Opravdu ti nevadí, že nebudeš doma s rodiči?“

Musím na tebe zhlédnout, jsi o hlavu menší než já. „Ne. Minulé Vánoce jsme byli u mě, tak letos budeme pro změnu u vás. Mám z toho radost.“

Cítím, že ses trochu zachvěla. Olizuješ si popraskané rty, je ti zima a já tě už nemohu více zahřát.

 

 

Kolik uběhne dnů, kolik času se prožene kolem mě? A kolik scénářů mnou? Máš na sobě dvojdílné plavky červené barvy, ležíš na fialové dece a chodidlem pravé nohy střídavě shrnuješ a rovnáš její konec. Dívám se ti do očí a nejsem si jistý, jestli to vnímáš. Kolem nás procházejí lidé. Přinášejí si lehátka a deštníky, které zabodávají do písku. Najednou nakloníš hlavu trochu mým směrem, ale nepohlédneš na mě. „Vidíš to?“ zeptáš se.

Všimnu si pohybu tvých očí, které neklidně těkají po horizontu, když mluvíš. Musím na to chvíli myslet - na pohyb, který jsem dosud tvrdohlavě zastavoval a nad nímž jsem tentokrát poprvé ztratil kontrolu.

„Slyšíš mě?“ řekneš rozvášněně. Naše oči se proniknou a ustanou. Spolu s nimi vše ostatní: lidé s deštníky, vítr na hladině jezera, smítka písku poletující vzduchem. Uvědomím si, že svět ustane pokaždé, kdy se na mě díváš. Jindy je všude až příliš pohybu - ve všech předmětech, které jsou mezi námi.

„Promiň, musel jsem se zamyslet.“

Odvrátíš se a znovu těkáš po horizontu. „Nad čím?“

Přímo kolem tvých nohou projde starší paní se slaměným kloboukem a slunečními brýlemi, v náručí drží bílého pokojového psíka. Provázím ji pohledem a usmívám se. Nemám nejmenší tušení, co mi na ní připadá úsměvné. Když pohlédnu znovu na tebe, ihned zvážním.

„Je toho na mě moc. Mám v sobě strašně moc pocitů a myšlenek, ani nevím, jak je všechny pojmenovat, jak vysvětlit, odkud se berou.“

Otočíš se a hlavu mi položíš na rameno. „Někdy není důležité vědět, odkud se berou, ale co způsobují.“

Chytím tě za ruku. „Chtěl bych s tebou být už napořád.“

 

 

Probudí mě tvé teplo. Skrze žaluzie matně prosvítá slunce, oslňuje tvoji tvář, avšak oči máš stále zavřené. Pohladím tě po vlasech a shrnu na stranu dva pramínky, které se zachytily o navlhlé rty. Vstanu tak, abych tě nevzbudil. Dojdu do kuchyně a namažu si chleba s máslem a sýrem. Do půllitrové sklenice naliji mléko a vše si odnesu do obýváku. Zapnu televizi, ve které právě běží nějaký z tradičních ranních pořadů. Stačím sníst sotva polovinu chleba, když otevřeš dveře a celá rozespalá vyjdeš z pokoje.

„Dobré ráno,“ zamumláš a položíš si ruku na polovinu tváře, která odhaluje tvůj profil.

„Děláš, jako bych tě ještě nikdy neviděl rozespalou,“ usměji se na tebe a doufám, že se také usměješ. Nijak ovšem nezareaguješ a spěcháš do koupelny. Vypnu televizi a zaposlouchám se do melodií a tónů dopadajících kapek vody - myslím na tvé drobné tělo, kterak se pod nimi honosně rozpíná. Vzpomenu si, kdy jsem tě poprvé viděl nahou. Je to však záblesk překvapivě krátký a mlhavě bílý - bílý zrovna jako tvé nohy a ruce. Držím talířek s rozjedeným chlebem a nakláním hlavu směrem, odkud se ozývá tekoucí voda. Vzápětí mě ovšem cosi vyruší. Trhnu sebou a chvíli mi trvá, než si uvědomím, co je oním rušivým zvukem. Samozřejmě telefon. Vstanu a dojdu do vedlejšího pokoje, kde je na nočním stolku položen.

„Ano?“

„Aleši? Jsi v pořádku?“ ozve se z druhé strany. Všechny situace, které mě poutají k volající osobě, se ve vteřině nahrnou do přítomnosti a zaplní ji. „Nepřišel jsi v úterý na kontrolu, dělala jsem si starosti.“

Pokusím se před očima promítnout několik posledních dnů a zjistit, který z nich je „úterní“, na žádný takový si však nevzpomenu.

„Jsi tam?“ naléhá její hlas.

„Co je dnes za den?“ zeptám se.

„Čtvrtek.“

Několik vteřin se nezmohu na slovo. „Musel jsem zapomenout, omlouvám se.“

„Nic se neděje,“ uklidní mě. „Pokud ti to vyhovuje, můžeš přijet dnes - až do večera budu v ordinaci.“

„Dobře, přijedu.“

 

 

Za oknem vlaku se míhá krajina - stromy, louky, domy. Sedíme naproti sobě, naše ruce připomínají pupeční šňůru spojující dvě různá těla, a díváme se ven. Po chvíli vstoupí do kupé kluk s hustými kudrnatými vlasy, přes které má nasazená obří sluchátka. Pokyvuje hlavou do rytmu a usmívá se na celý svět. Sedne si na druhou stranu a k prudkým pohybům hlavy přidá ještě pravidelné podupávání nohou. Podívám se na tebe - nadále sleduješ krajinu a nejspíš máš v hlavě svoji vlastní hudbu.

„Doufám, že se nezlobíš,“ nakloním se k tobě, ale nic neřekneš. „Byl to jenom žert.“

Ustaraně se na mě podíváš a pustíš moji ruku. „Nemusel jsi to ale říkat před mými rodiči.“

Chtěl bych tě uklidnit a nevím jak - vůbec nejlepší by bylo, kdyby se hudba ze sluchátek vylila do okolí.

„Jdu si odskočit,“ řekneš a začneš vstávat; obejdeš kluka se sluchátky a zmizíš v chodbě. Provázím tě očima, potom se podívám na něj. Vypadá, že ho hudba naplňuje nepředstavitelnou energií. Na rozdíl od tvého pohledu, který svět zastavuje, hudba vše kolem dokola činí nepostřehnutelným.

 

 

Když se vrátíme zpět do chaty, okamžitě si začneš stěžovat, že ses spálila. Ukazuješ mi svá zarudlá ramena a nehezky se šklebíš. Hloupě se tě zeptám: „Bolí to?“

Pozvedneš hlavu a zamračíš se. „Co myslíš?“

„Já jsem ti říkal, ať tam nejsme tak dlouho.“

„Ty toho navykládáš.“

Jdu do koupelny a vrátím se s namočeným ručníkem. „Dej si to za krk.“

Když se studená látka přilepí na rozpálenou kůži, úlevně povzdechneš. Skloním se a políbím tě na tvář. Nesprávně si to vyložíš a odtáhneš se. „Teď ne. Snad chápeš, že na to nemám ani pomyšlení.“

Odejdu se osprchovat. Když se za deset minut vrátím, ležíš na posteli břichem dolů. Oči máš zavřené. V první chvíli mě napadne, že jsi mrtvá. Pohladím tě po vlasech. Trochu sebou cukneš. Potom zamumláš do polštáře: „Bolí to.“

„Neboj se. Brzy to přejde. Teď musím odejít.“

Otevřeš oči a vyděšeně se na mě podíváš. „Kam?“

Vstanu a postavím se k tobě zády. „Musím se vrátit. Nemůžu tady zůstat.“

Dojdu ke dveřím a otočím se, abych ti zamával. Na posteli ovšem leží pouze pomačkaný ručník, který zanechal na prostěradle mokrou stopu. Tvoji stopu.

---