Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 457 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Perpetuum mobile - I. Vsacký jalovec
datum / id10.05.2015 / 455219Vytisknout |
autorflorian
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaPřírodní
upřesnění kategoriePovídkový triptych
zobrazeno662x
počet tipů3
v oblíbených0x
Prolog

Jsem si vědom, že můj pokus o poněkud nepravověrnou sci-fi, kde se mimozemští inteligentní tvorové, pouze  ve vedlejší roli, vyskytují jen v prologu děje odehrávajícího se na planetě Zemi, je především delší, nežli je zde zvykem zveřejňovat. Také je mi zřejmé, že jazyk, který používám, pravděpodobně odradí většinu případných čtenářů. Přesto bych rád zjistil, zda ústřední téma a hlavní myšlenka triptychu i přesto někoho osloví natolik, aby jej zvědavost přivedla k přečtení celého příběhu, který má tyto části:



Prolog. I. Vsacký jalovec (dnes publikované), II. Ostrov souznění, III. Poslední útulek.



 

Perpetuum mobile - I. Vsacký jalovec

 

P e r p e t u u m   m o b i l e

 

 

 

Prolog – Návštěva z minulosti

 

 

 

Kdyby paprsek slunečního svitu sotva před okamžikem narozený byl schopen vjemů, překvapením by jistě potemněl. Pádí si to volným prostorem, jak je jeho přirozeností, když v tom obdrží políček, který jej zastaví a vrátí zpět.

Ještě před chvílí tetelící se obavou o své bytí když jen o vous mine mrtvou planetu, kterou před stovkami let – tehdy ještě hýřící životem – rádi navštěvovali jeho dříve narození soukmenovci, přešťastný pak, že sotva počatou pouť vesmírem neukončil předčasně v písku vyprahlé pouště povstalé z kdysi žírné země, jen několik okamžiků poté, odražen lesklým povrchem předmětu nepatřícího do těchto míst, vydává se proti své vůli na zpáteční cestu k té nevábnosti, roztrpčen, že nakonec přece jen zanikne někde v jejích útrobách.

Na okraji oběžnicového systému slunce, které zrodilo onoho nešťastného posla světla, jiná věc, podobna jako vejce vejci té, jež paprsku zkřížila cestu, avšak mnohanásobně větší, přijímá - prozatím nevzrušeně - první snímky planety pořízené jejím menším dvojčetem kroužícím kolem ní.

Před nějakou tisícovkou let byl by zde projeven mnohem větší zájem o nepozvané návštěvníky, nežli bývá zvykem při objevení se některé z vlasatic čas od času prolétávajících těmito končinami všehomíru. Určitě by nastal mimořádný rozruch přinejmenším na jedné z oběžnic hvězdy zvané Slunce – říkejme ji třeba planeta Zet, která se právě stala objektem zájmu malého vetřelce; na planetě sice nevýznamné velikostí, avšak v minulosti oplývající jistými neobvyklostmi, nevyskytujícími se v rodině kdekteré hvězdy: různorodým životem, tvory chlubícími se rozumem nevyjímaje. Jejich reakce na přítomnost neznámých, očividně uměle vytvořených těles, byly by samozřejmě protichůdné; u některých radostně vzrušené očekáváním, že snad konečně dojde k vytouženému „setkání třetího druhu“, jak se zde stalo zvykem označovat případný osobní kontakt s bytostmi jiné vesmírné civilizace, u jiných vyvolávající strach a hrůzu budící představy na nikoli přátelský střet s mnohem rozvinutější, tedy i mocnější civilizací, přicházející nepochybně rozvrátit, zničit tu zdejší a osídlit pak její planetu.

Malý průzkumník má za sebou přibližně polovinu plánovaných obletů planety, když se ocitne nad místem, jehož ráz je natolik odlišný od prozatím prozkoumaných úseků, že i onen smůlovatý paprsek by se musel planetě omluvit za tvrzení o její ošklivosti. Tato její část, i když nikterak rozsáhlá, měla by na vyslovení pardonu plné právo. Však také fotografie toho místa poté, co proniknou vstupní branou trpělivě čekajícího většího sourozence, vyvolají akci naplánovanou jejich staviteli před miliardami let, tedy v době, když se v plytkých vodách pramoří planety Zet objevily první rodící se ústrojné molekuly, stojící na počátku jisté formy života, která se později rozvine a časem dosáhne i určité inteligence; bohužel ustrne v půli cesty k jejímu vyššímu stupni.

Činím tak nerad, ale musím malinko odbočit, abych zmínil jisté skutečnosti, všeobecně nepříliš známé, s dalším ovšem zásadně související. Pro objasnění situace je nutno uvést, že aminokyseliny, které zdánlivě stály na počátku zdejšího života, nejsou oprávněny pyšnit se prvorozenstvím z hlediska svého významu pro jeho vznik, a to nejen na této planetě; vyvinuly se totiž až v její druhotné atmosféře. Ta prvotní byla složena z prvků nepřátelských, ba přímo záhubu přinášejících právě se rodícímu druhu života: metanu, amoniaku, a – kromě dalších plynů – také sirovodíku, spojeného s počínající vulkanickou činnosti teprve se ustavujícího tělesa.

Avšak nějakou stovku milionů let předtím byla teprve rodící se planeta Zet - právě v té době objevena jinou kosmickou civilizací - obalena prvotním mrazivým prostředím, tvořeným vodíkem a héliem, tedy atmosférou velmi podobnou té, která stála při vzniku zcela odlišného života na domovské planetě návštěvníků; ta však měla tu lepší a také delší část své existence již za sebou. A právě tato skutečnost přivedla vesmířany k rozhodnutí opakovat výpravu do těchto míst později v naději, že ještě mladé těleso se bude vyvíjet v souladu s jejich potřebou. 

Očekávání vesmírných cestovatelů se však nenaplnilo. Kobercové nálety meteoritů, které později planetu Zet často přepadávaly, za vydatného přispění slunečního větru zcela rozmetaly její prvotní atmosféru.

Nelze popsat zklamání jedné z posledních generací návštěvníků, když opět kroužili kolem planety naděje. Je ovšem nutno zmínit, že v průběhu tisícileté nejistoty ohledně času, který jim zbývá do chvíle, než ta jejich zanikne, vnímání života jako takového prošlo u nich jistou katarzí. Jejich myšlení dozrálo z rozumnosti chytré v rozumnost moudrou;  radost z objevu dalšího života ve vesmíru, bez ohledu na jeho neslučitelnost s vlastním bytím, překonala roztrpčení z nenaplněného očekávání.

Naděje umírá poslední; i nadále křižují jejich potomci vesmírem s úkolem hledat a najít v něm místo pro žití. Nezapomínají však přitom na planetu svých nadějí a zklamání. Vědí, že vesmír je v neustálém pohybu, a že tedy i na ní vznikající život nebude v budoucnu ušetřen všelikých ataků, včetně jeho ohrožení dříve nebo později nastalou katastrofou.

Proto jedna z lodí flotily naděje, které byla určena cesta vedoucí poblíž sluneční soustavy s planetou Zet, vzala do svých útrob průzkumníka, jehož úkol nespočívá v pouhém zhotovení snímků odeslaných mateřskému plavidlu. Zanedlouho po jejich vyhodnocení matkou obdrží menší dvojník pokyn k sestoupení z oběžné dráhy a přistání na právě nalezeném živorodém místě planety, malé náhorní plošině, poblíž sotva patrných pozůstatků stavení – dnes základů obrovského mraveniště – s nedalekým pahorkem hustě porostlým keřnatými dřevinami. Ve svém nitru ukrývá vědění, zkušenosti, ale i varování těch, kteří se také ocitli na pokraji svého bytí.

Než toho dne zapadne slunce nad planetou Zet, shromáždí se v trávě okolo vetřelce mnoho zvědavců; totiž všeliký různorodý hmyz, včetně tvorů podobných mravencům, ale neobvykle velkého vzrůstu, pohybujících se naprosto přirozeně po dvou ze svých šesti končetin.

 

 

 

I. Vsacký jalovec

 

 

„…a domněnek o vzniku pojmenování je nepřeberně; různí se však natolik, že s největší pravděpodobností je všechno jinak.“

„Jak, jinak?“

Jeho tvář se po mé otázce stává úsměvným zamyšlením: to kdybych věděl.

Stojíme poblíž skupiny jehličnatých stromků; přesněji řečeno klečovitých keřů vzájemně se prorůstajících. Prakticky ani nelze určit, která větev ke kterému pokroucenému kmínku patří; hledí jejich směrem a dýchá jako by jej tížilo na prsou. Pobledlý obličej zakrytý od nosu až k bradě maskou již ve chvíli mého vstupu do budovy stanice – chystal se prý právě na obchůzku – prohlédnout si podrobněji nemohu.

Náhle se ke mně otáčí a naše pohledy se protknou. Opět mnou proběhne podivné, nepříjemné vlnění, zaplavující mě v průběhu cesty k pahorku už poněkolikáté – směsice tělesné slabosti a zmatku v řazení myšlenek. Na dně jeho pohledu se ukrývá – cosi; cosi nesmírné hmotnosti a přitom bolící prázdnotou. Síla, s níž na mne působí až k zimničnímu rozechvívání těla a pocitu žaludeční nevolnosti je mi záhadou. Marně vzpomínám kde a za jakých okolností se můj organizmus takto choval; s určitostí však vím, že jsem podobný stav již zažil.

Chvíli trvá, než se mi podaří uhnout očima. Tělesný třes pozvolna ustává a já opět nabývám schopnosti urovnaného myšlení.

Vlastně náhodou jsem se doslechl o posledních jehličnanech dožívajících kdesi na pomezí dvou kdysi sousedících zemí. Zpočátku zprávě samozřejmě nevěřím; zvěstí toho druhu se objevuje více než dost a zhusta pocházejí z pramenů nedůvěryhodných, od hrstky „nepřizpůsobivých“, kteří, i když krátkodobě, přece jen čas od času, dobrovolně opouštějí bezpečí měst a vydávají se na lehkomyslné výpravy do nezajištěných oblastí otevřené přírody.

Státní správa totiž pro nemnoho posledních dědičně zatížených nechává vybudovat několik pomenších chráněných rezervací, kde je k vidění, případně i ohmatání vše, co dříve bývalo běžnou součástí přírody. Tedy i drobná zelená vegetace nazývaná v těch dobách travou a také kdysi veledůležitý prvek živé přírody – stromy; stromy všech odrůd, které se podaří vypěstovat ve vědeckých ústavech podle dochovaných genetických materiálů. Jejich druhovost zdá se být dostatečná, stejně jako rozmanitost růstu, zabarvení a tvarů. Zjištění, že se snaha vědců setkává s úspěchem pouze u stromů listnatých, není pro většinu zainteresovaných nikterak důležité; některých pak přivede k přirovnávání neúspěšnosti pokusů vypěstovat i stromy jehličnaté k nezdarům psychiatrů s léčbou atavizmem postižených jedinců.

„Dnes víc k vidění nebude, stmívání kvapem postupuje. Zítra budou vhodnější podmínky pro pozorování jalovců,“ prohodí do mého přemítání.

Vracíme se na stanici opatrně našlapujíce v bahnité mlaskající hmotě. Umělé ostrůvky, po nichž kráčíme, tvoří jakýsi přerušovaný chodník, který původně vyčníval nad tu odpornou břečku, jak poznamenal počas cesty k pahorku.

„Dávejte pozor a jděte v mých šlépějích,“ otáčí se po mně starostlivě; pak pohlédne vzhůru a znepokojeně dodá: „musíme si pospíšit, zanedlouho začne padat sírodéšť, ochladilo se příliš rychle.“

Srostlina Vsackého jalovce pozvolna zaniká ve žlutočerném, jako hustý inkoust po nebi rozlitém peřinovitém mraku, vystřelujícím své střapaté okraje stále blíže k nám, scelujícím se a opět vystrkujícím nové odnože. Dění na obloze mi připomene módní divadelní představení, ve kterých jsou herci nahrazeni počítačovou animací. Jedno obzvlášť oblíbené nese příznačný název „Bez nás zahynete“. Mimořádný úspěch této inscenace určitě tkví v nápadu zapojit do strojově přesné souhry robotických manipulátorů i herce. Samozřejmě, že větší ohlas sklízejí technické hříčky, zvukové a světelné efekty, nežli řeč a pohyb osamělého člověka.

Obtížně a nerad odtrhávám oči od uchvacujících úkazů na potemnělé obloze. Můj průvodce se mezitím zastavil.

„Říkal jsem, abyste šel za mnou a držel se mých stop,“ napomíná mne.

Začíná mžít. Drobný déšť nám prolíná do vlasů a zvolna stéká po maskou nechráněných částech tváře v tenkých praméncích trochu štiplavé vody. Je tedy pochopitelné, že při spatření majáku stanice si ulehčeně oddechnu.

Hned v zádveří snímám masku a z plných plic s pocitem úlevy vdechuji filtrovaný vzduch chutnající skoro stejně jako speciální směs ve městech. Několikeré nadýchnutí mě utvrzuje v přesvědčení o ještě vyšším obsahu kyslíku než je běžné; zřejmě obohacení, které má ochránit organizmus při delším pobytu v zamořeném prostoru.

„Pojďte se očistit, je důležité učinit tak hned po návratu,“ volá na mne ze dveří umývárny.

Ačkoli si potrpím na hygienu, nevzpomínám si, kdy jsem se naposledy umýval tak pečlivě a dlouho. Přitom mi hlavou běží film dnešních zážitků, aniž vědomě zasahuji do pořadí jednotlivých sekvencí.

Jako inspektor ústavu pro dohled nad nechráněnými oblastmi bývám často nucen řešit různé situace nezřídka spojené s nezbytností stát se po určitý čas jakoby nedílnou součástí zkoumaného. V průběhu plynutí obrazů předešlých událostí postihuje mě několikrát záchvěv nervových uzlin s náběhem na duševní útlum. Snažím se dopátrat původu těch výkyvů; vědomě zastavuji volný tok myšlenek a v paměti namátkově vyvolávám různé úseky cesty na Vsacký. Čím dál častěji se v prostřizích vynořuje tentýž objekt, který nakonec dominuje: skupina jalovců, beroucí na sebe rysy tváře mého průvodce. Za naprostého ticha se rozsvěcuje a pohasíná jako oranžové světlo semaforu až do chvíle, kdy zaplní celý prostor mého vnitřního vidění. Tu nepohasne v intervalu a v hlavě se mi rozezní vysoký, bolestivý tón. Světlo Vsackých jalovců – vlastně nyní už jasně zářící, pulzující obličej mého průvodce – nabývá obřích rozměrů. Jako bych hleděl mikroskopem: celek mizí; zůstávají podrobnosti rozpínající se tkáně a i ty nakonec splynou ve chvíli, kdy četnost světelných kmitů překročí možnost rozlišení. Oranžová barva přechází do žluté, stále světlejšího odstínu, až nakonec vybuchne v bílé, která mě oslepí a uvrhne do tmy jiskřící dozníváním bolesti.

„Dlužím vám vysvětlení,“ vstoupí do mé odevzdanosti jeho hlas; já však nejsem schopen jakékoli reakce. Zdá se, že paralyzovaný mozek nemá sílu cokoli přikázat ochablému tělu. Po několika neúspěšných pokusech přece jen pociťuji lehounké brnění v rukou. Mohly by to být prsty; zatím však mám dojem lívance cizí hmoty, do které se noří tisíce bolestivých jehliček. Trvá věčnost, nežli v křečovitě zkroucených prstech nalézám schopnost vjemu, který zatřídím jako okraj umyvadla. Současně pocítím i dotek na paži.

„Pojďte, povedu vás.“

Volnou rukou tápu před sebou, nohy mě nechtějí poslouchat. Zřejmě procházíme chodbou a vstupujeme do jedné z místností, kde s jeho pomocí usedám.

„Nesledoval jsem plynoucí léta, jejich počet není důležitý,“ promluví do ticha rušeného jen slabým šumem přístrojů. „Přišel jsem stejně jako vy - na vlastní popud. Nesetkal jsem se však, tak jako vy, s osamoceným pozorovatelem změn v této nešťastné krajině; ve chvíli mého příchodu pracovali na stanici dva operátoři.“ Přiškrceně se zasměje tomu oficiálnímu označení profese. „I oni mne vzali na pochůzku. Vyšli jsme tři, dva se vrátili k večeru na stanici; vás dnes přivítal jeden. Ale k věci; nebýt vás, vašeho příchodu, asi by mě nenapadlo - nevím, zda bych našel odvahu k zítřku - vy určitě neponecháte stanici opuštěnou.“ Jeho poslední slova zní spíše vemlouvající se prosbou, nežli přáním.

Ve zkratce opět prožívám cestu k jalovci; ubohost keře živořícího na pokraji zániku; chapadla žlutočerných peřin na obloze a samolibě spokojené pomlaskávání bažiny; závoje odpudivě čpící mlhy vysrážené na pokožce v páchnoucí, štiplavé stružky a jásot pudu sebezáchovy při spatření světel stanice.

„Zítra ráno půjdeme na Vsacký; nyní vás odvedu k lůžku. Až se probudíte, budete vidět. Vím to; také jsem prožil, co vy dnes.

Kupodivu, spánek se dostavuje téměř okamžitě.

. . .

               

Ráno je obličejem starce, kráčejícího po břehu řeky, ze které ještě stoupá chladné tělo noci. Vydáváme se na cestu k jalovcům.

Když vešel do místnosti mého přenocování, byl jsem již oblečen. Nemýlil se, pokud šlo o můj zrak. Procitl jsem sám, ještě před svítáním a s radostným zjištěním, že rozeznávám předměty ponořené do šera místnosti.

Jdeme teď vedle sebe, v místech, kde bažina dosahuje sotva ke kotníkům. Dnes si masku nevzal; jak jsem později pochopil, nejen kvůli tomu, že přístroje vyhodnotili zamoření ovzduší jako nízké.

„Ten druhý časem přestal mluvit, pak jíst a nakonec i dýchat; neunesl skutečnost, že nelze jalovcům pomoci, pokud města nepovažují za potřebné zaobírat se jejich osudem,“ vymaňuje mne ze zamyšlení připomenutím svého včerejšího vyprávění.

„Pochoval jsem jej u samého vřesu,“ navazuje po chvíli na svou předešlou řeč. Jeho hlas přitom nezní nikterak pohřebně; spíše z něj vyzařuje spokojenost, že vyhověl přání toho druhého.

„Stále mi ale není jasné, co se stalo s prvním dozorcem,“ vyzvídám; „pochopil jsem jen, že se s vámi dvěma již někdy před tím nevrátil na stanici.“

Zrychluje krok a bez odpovědi mne předchází.

Blížíme se k místům, kde začíná pilotový chodník. Kráčíme opatrně, s vysokými botami i tak zapadajícími do bahna až ke kolenům. Piloty bude nutno co nejdříve nastavit, napadá mě tak přirozeně, jako bych sem patřil.

Jalovce zahlédneme, teprve když stoupáme po terénní vlně vytvářející jakýsi hřbet na jinak propadlém břichu svahu. Nad vřesovištěm se kupí vysoká šedá mračna proložená místy modrou oblohou, zatím jen skromně ozářenou sluncem skrytým pod obzorem. Vzduch kolem srostliny keřů jako by se tetelil; vyzvídám, co že je příčinou tohoto jevu.

 Aniž na mne pohledne, říká otočen k pahorku: „Jalovce jsou jediným projevem života – nepočítám li nás dva – v této mrtvé končině;“ pak se usměje a dodá: „ vlastně já už jsem také spíše součástí této krajiny.“

Po chvíli pohlédne k modrající obloze nad Vsackým se slovy: „Dnes se brzy oteplí, opar rychle řídne.“

Stejně jako včera zůstáváme stát na posledním traverzu. Zbývá nám krátký úsek, asi pět minut chůze, abychom dosáhli okraje nevelké vrcholové plošiny, skoro celé porostlé jalovcem. Bahno níže položené části pahorku střídá slizký povrch příkrého svahu, klenoucího se nad zářezem. Pokračujeme po krátké přestávce, při níž mám pocit, že jde spíše o jeho ostatní zvažování správnosti našeho počínání, nežli o potřebu odpočinku; jalovce na chvíli ztrácíme z očí. Když znovu spatříme jejich vrcholky, stoupáme již k okraji pahorku s vřesovištěm na dosah.

Opět pohlédne k obloze; chvíli pozoruje honící se mračna a pak trochu škodolibě poznamená: „Počkáme na slunce; dnes na ně nemají.“

Usedám na malý převis připomínající kamennou lavici. Ne tak on; zůstává stát opodál, zády ke mně, s pohledem upřeným k jalovcům.

Stále řidší mračna přecházejí v ranní kouřmo rozplývající se vzhůru a do stran. Slunce zvolna šplhá k první čtvrti s občasným vyhlédnutím z blankytných děr oblačných cárů.  Zaznamenávám slabounký vánek něžně čechrající ještě ospalé jehličí jalovců; vychutnávám jej takřka poživačně, uvyklý na skoro nehybné, dokonalou klimatizací upravené ovzduší města, oddělené od projevu své přirozené rozmanitosti uměle vytvořenou oblohou jako obsah hrnce naprosto těsnou poklicí.

Náhle stojí přede mnou a vytahuje ruku z kapsy; na otevřené dlani se zablýskne kov.

„Vezmi ten klíč k sobě,“ říká tiše. „Já sice nikdy nezamykám – proč také. Ale přesto – mýlím se možná, třeba nezůstaneš,“ zatyká mi nečekaně.

Aniž stačím cokoli říci, otočí se a vykročí k jalovcům. Nežli zcela zmizí v jejich rozechvělých tělech, zastaví se, zakloní hlavu a pohlédne na oblohu, zrovna ve chvíli, kdy se slunce objeví mezi mraky jako nádherný pupek právě narozeného dítěte.

Vsacký jej přijímá. Po nějaký čas bude opět z čeho živit vyhladovělé kořeny.

Neustále zesilující proudění vzduchu rozvlní vřesoviště jako vodní hladinu a obrazy minulých prožitků opětovně zaplní mé nitro, tentokrát však bez předtím ochromující je bolesti; němý film, doprovázený melodií ve tvaru fugy, křišťálové průzračnosti.

Vracím se na stanici při západu slunce. Klíč ztrácím kdesi v bažině. Naštěstí, on nikdy nezamyká.

 

. . .

 

Před několika dny se objevily první potíže s napájením přístrojů, které mají na starosti pravidelné zkoumání venkovního ovzduší, a dnes, kdy uplynuly právě tři týdny od chvíle mého osamoceného návratu z jalovcového pahorku, přestaly pracovat zcela. Nejsa odborníkem v této oblasti nezbývá mi jiného, nežli pokusit se zjistit toho příčinu způsobem – kdo hledá, možná najde.

Začínám kontrolou propojovacích prvků, ale nenacházím nic, co by mne přivedlo k nějaké závadě; všechny zástrčky vězí pevně v patřičných zásuvkách. Zkoumám hlavní kabel, z něhož vycházejí podružná elektrická vedení a který stoupá po zdi a prochází stropem; zřejmě tedy na střeše budovy budou nějaké sběrače slunečního svitu schopné ho převádět na elektrický proud. Nedojít k této situaci, samozřejmou přítomnost elektrické energie bych nijak zvlášť nevnímal, natož přemýšlel, odkud se jí všemu zařízení v této budově dostává.

Po delším hledání nacházím v jedné místnosti otvor ve stropě zajištěný průhledným uzávěrem a k němu vedoucí schůdky. Po několika neúspěšných pokusech poklop přece jen otevřu, vylezu na střechu a pak už jen smutně hledím na dílo zkázy: až na jeden panel jsou ostatní rozpadlé na drobné díly, viditelně neschopné provádět činnost, kvůli které sem byly umístěny. Jak patrno, ani ony neodolaly ‚blahodárnému‘ působení chemikálií, které jsou neoddělitelnou složkou atmosférických spadů v nechráněných oblastech.

Sedím v přístrojové místnosti a přemýšlím co počít. Nejde pouze o to, že nyní už nepoznám, kdy z důvodu přílišného zamoření ovzduší nemohu bez rizika opustit stanici, abych došel k jalovcům, a to ani s nasazenou maskou; přestala totiž pracovat i klimatizace se zabudovaným filtračním zařízením, takže po krátkém čase nebude rozdílu mezi vzduchem uvnitř a vně stavení, což je závažnější problém.

Ačkoli se zdá, že není o čem přemýšlet a správné rozhodnutí je nabíledni, nechci podlehnout prvním potížím se kterými se mám zde utkat. Nebylo by to v souladu s mým záměrem udržet jalovce při životě, pokud doutná i jen jiskřička naděje na jejich přemístění do chráněné zóny; jsou přece posledními svého druhu. Slíbil jsem to nejen sobě, sedě na jeho židli v přístrojové místnosti po svém návratu z poslední společné vycházky na Vsacký. Až moji spolupracovníci zaznamenají, že má nepřítomnost přesáhla dobu domluveného volna – k čemuž dojde za několik dní – určitě si vzpomenou na zájem, který jsem projevoval o všechny zprávy týkající se míst, kde byly podle zvěstí nalezeny třeba jen nepatrné známky živé přírody. Jistě pak prohlédnou dokumentaci na mém stole a najdou souřadnice místa, kde již několik stojí odepsaná kontrolní stanice. Do té doby musím vydržet.

V tu chvíli mě napadne, zda někde v budově není sklad náhradních dílů k přístrojům, kde by mohly být uloženy i rezervní solární panely. Znovu vstávám a vydávám se na zevrubnou prohlídku celé budovy. Po půlhodině jsem zpět s nepořízenou a o nic veselejší mysli. Při bezděčném pohledu k oknu moje nálada ještě poklesne: po skle začínají stékat stružky špinavě žluté vody, neklamná známka příchodu nejen sírou nasyceného deště bičujícího krajinu. Vlastně jsme na tom nyní, jalovce a já, podobně, říkám si v duchu, a po tváři mi steče úsměv kyselý jako ta venkovní průtrž mračen.

Opět usedám a probírám vzniklou situaci od jednoho konce k druhému a zpět doufaje, že mi snad nebe sešle nějaký nápad jak přežít příštích několik dnů a přitom alespoň obden dojít k jalovcům s neutralizačním posypem, než – jak doufám – přijde pomoc v podobě mých spolupracovníků.

„Že mi snad nebe sešle, že mi snad nebe sešle,“ bručím si rozmrzele. „Co bychom ještě chtěli, my, vrcholoví predátoři na této planetě. Schopnost myšlení byla nám dána, abychom ji moudře užívali při správě světa. A jak jsme s tím naložili my? Směnili jsme rozumnost za chytráctví z pekla: Po nás? Pro nás, za nás…!“

Náhle zpozorním; zazdálo se mi, že jsem ucítil stopu známého odéru. Protože okenní skla jsou do rámů vlepena a dveře se při uzavření utěsní jakousi rozpínavou hmotou - jak jsem zjistil nedávno pátraje po tom, proč jejich zavírání jde ztuha - musí tedy venkovní vzduch vnikat do místnosti buďto střešním poklopem, při mém návratu špatně uzavřeným, což je lehce napravitelné, nebo – čehož se obávám od chvíle, kdy přestaly pracovat přístroje – již nefunkční filtrací v klimatizační jednotce. A to by byla skutečnost podstatně horší, jelikož nemám tuchy, co mohu v tom případě udělat pro zamezení průniku venkovního vzduchu, když ne do celého objektu stanice, tedy alespoň do této místnosti.

Vstávám a pátrám po průduších klimatizace. Po delším úsilí nacházím tři. Chci mít jistotu, že jsem žádný nepřehlédl a tak ještě chvíli zkoumám každou vypouklinu na stropě, ale další už neobjevuji. Teď ještě mít něco, čím budu moci otvory dostatečně utěsnit. Vydávám se opět po všech koutech stanice, nenacházím ale nic k tomu účelu vhodného a zápach se stává stále intenzívnějším.

Nerad bych zpanikařil, snažím se proto problém zlehčit myšlenkou, že mne v nejhorším případě zachrání masky. V krabici v rohu místnosti hledí na mne pár posledních, bude tedy potřeba dojít pro další. Pokládám masky na stůl, a abych je měl připravené k okamžitému nasazení, bezmyšlenkovitě z nich snímám ochranné plastové obaly; pak s prázdnou krabicí vyrážím do podzemí, kde by měly být uloženy další masky, raději hned, abych si vytvořil zásobu v dosahu.

Aby nebylo málo nepříjemností pronásledujících mne teď na každém kroku, když na konci spojovací chodby sestoupím po točitém schodišti ke sklepním dveřím, zjišťuji, že jsou uzamčené; vracím se rychle pohledat klíč. Naštěstí nějaký visí hned u dveří v přístrojové místnosti; teď ještě aby byl skutečně od sklepení, napadne mne na zpáteční cestě. Jsem natolik rozčilený, že klíč třesoucí se rukou nemohu zasunout do zámku. Posléze přece jen vklouzne do otvoru, a já jím s nepříjemným zaskřípěním otočím jednou, podruhé, pak stisknu kliku a zatlačím na dveře; ty však drží jako přibité.

Začínají se mi potit dlaně; neměl bych vše tolik prožívat, říkám si a snažím se přinutit ke klidu. Odstoupím kousek, nataženou rukou přidržím kliku a plnou vahou vrazím do dveří, které konečně povolí, já ztratím rovnováhu, zakopnu o práh a válím se na podlaze. Hlavou jsem naštěstí do ničeho nevrazil a sem tam nějakou oděrku jistě přežiji, hlavně, že jsem uvnitř, pomyslím si. Vstávám a chvíli čekám, až oči přivyknou tmě, která není zcela neprostupná, neboť střešním oknem chodby v přízemí umístěným přímo nad schody proniká trochu světla i do sklepa. Rukama šmátrám před sebou, dokud nenarazím na jakousi překážku; zdá se, že je to regál. Pokračuji v průzkumu naslepo dál, jenže nenahmatávám nic jiného nežli trubkovou konstrukci a prázdno na policích. Takto dojdu až k protější zdi sklepní místnosti a jediné co mi uvízne v rukou – vlastně na nich – je prach pokrývající police v nikým dlouho nenavštívené místnosti.

Ze zlého tušení mne začíná mrazit v zádech; to přece není možné! Určitě se zmiňoval o maskách ve sklepě po návratu z naší první vycházky k jalovcům. Ještě jednou procházím celý prostor a rukama prověřuji každou polici; nic, jen prach, kterého už mám plný nos a oči.

Vracím se, a je mi těžko; moje nálada však jde zcela ke dnu, když na chodbě ucítím výrazný sirný pach, stávající se po vstupu do místnosti přístrojů nesnesitelným. Vypadá to, že průniku venkovního vzduchu přes klimatizační průduchy skutečně nic nebrání. Rychle nasazuji masku, abych se nadechl filtrovaného vzduchu – jenže ouha! To, co dýchám s maskou na tváři, není o nic lepší. Uvědomím si, že je zle. Nechal jsem je ležet bez ochranného obalu na stole, a zatímco jsem se trápil ve sklepě, filtr nasákl jedy ze vzduchu i zevnitř.

Začíná mi hučet v hlavě; nevím, zda to má na svědomí ošklivost, která mi skrze plíce proniká do krve, nebo jestli je to vinou představy z bolestivé smrti, která mne jistojistě nemine, nedojde-li k nějakému zázraku. Pokouším se zklidnit panický let myšlenek v rozumnou úvahu: co mám, co mohu udělat, abych přežil, než – jak stále doufám – přijde pomoc? 

Po okenních tabulkách stékají stružky deště tak hustě, že se z nich stává souvislý proud, a já mám náhle pocit, jako by mi cosi kapalo i na hlavu. Zděšeně pohlédnu ke stropu a ztuhnu; z jednoho průduchu skutečně odkapává tekutina, což nemůže být nic jiného, nežli dešťová voda, která žaluziemi klimatizace prosákla do vzduchového potrubí.

To je konec, probleskne mi hlavou. Ztěžka dosednu na židli a v bláznivém reji zmatených myšlenek hledám nějaké řešení. Dýchá se mi stále hůře; zkouším, co to udělá, sejmu-li masku, ale ihned ji opět nasazuji; i přes znečištěný filtr je vzduch vdechovaný s maskou snesitelnější.

Mé myšlenky se zvolna mění ve vzpomínky, vracím se prošlým životem až do dětství a pak zase zpět, když mi v mysli vyvstane živý obraz nedávné události: přijímám klíč od stanice a stávám se svědkem daru života – nic na tom, že života blížícího se tak jako tak ke svému konci – s nadějí na přežití jiného. Co kdybych učinil totéž, říkám si. Má mé tělo zůstat bez užitku tlít zde, nebo posloužit jalovcům.

Chvíli sedím naprosto ochromen tou představou; nechci ještě zemřít. Pak si náhle uvědomím – a co, když vzápětí po mém odchodu k jalovcům přijdou na stanici kolegové, na něž jsem v tom myšlenkovém zmatku pozapomněl, a ve kterých jsem ještě před chvílí spatřoval poslední naději na záchranu mou i jalovců? Napadne je, že bych i v tomto nečase mohl mít nějaký důvod k odchodu na pahorek?

Asi zešílím. Nemohu se rozhodnout a přitom je mi stále hůř. Chci-li dojít k jalovcům, musím vyrazit co nejdříve, nejlépe ihned, dokud na to ještě mám dost sil; bylo by ironií mého života, kdybych se utopil ve smrdutém močálu pod pahorkem.

Vstávám ze židle a málem upadnu; z místnosti se stává splašený turniket, který se otáčí kolem mne. Žaludek mám v krku, asi budu zvracet; strhávám masku z tváře a hned nato se propadávám do tmy.

 

. . .

 

Nebylo mi souzeno, abych došel konce svého života pod pahorkem, na němž Vsacký jalovec z posledních sil odolával náporu nepřátelského prostředí.

Ale to už je jiný příběh.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.05.2015 15:33:27dát kritice tipflorian

:))) - za první odstavec

- tak to jsem opravdu nevěděl, až dočteš dokonce (vydžíš-li :), zjistíš, že vše kolem celého souboru bylo trochu jinak, jak už to tak bývá...

- doufám, že ti to - v nejhorším - tak alespoň přijde :)

Díky moc za přečtení, komentář a vůbec; přeji pěkný zbytek dne, ahoj!

20.05.2015 14:53:02dát kritice tipKolobajda

Tak vědeckomaterialistický, chemickogeologický, prehistoricky fyzikální (a tak vůbec) výklad bychom měli za sebou... tedy = opravdu jen pro vytrvalé.

Jeden postřeh: Vsacké Vrchy a Lovosice - to jsou opravdu kontrasty k pohledání. A víš, že ze všech jehličnanů právě jalovec ten nejméně přizpůsobivý?

Snad další dva díly budou více obdařeny dějem, než výkladem.... /*

14.05.2015 11:44:45dát kritice tipflorian

Ďakujem ti pekne za názor; rád by som, ale ani jedno nie je zámerom, ja už som taký - prirodzene ťažkopádny a obrazotvorný; viem, že ku svojej škode, ale čo už narobím :)

P.S. Prepáč, prosím, ak som voľajakou chybou ublížil slovenčině, od mojej maturity v Púchove už odtieklo 55 rokov, ale rád si zpomeniem; vtedy sa ešte vravelo "prepáč", alebo "je mi ľúto" (dúfam, že aj ty máš zmyseľ pre humor :)

14.05.2015 10:56:03dát kritice tipSkarabea

napísané je to veľmi ťažkopádne... sorry, ale nechápem zámer takto písať...skús trochu ubrať z tej  vzletnosti a prvoplánovej obraznosti, možno aj trochu viac

12.05.2015 10:06:05dát kritice tipflorian

To by bylo příliš snadné, jak pro mne, tak pro případné čtenáře, příteli Prosecký; a třeba se najdou i tací, kteří budou jiní, nežli vy, co vás to nebude bavit. Totiž ti, které nechytne způsob, jakým je to napsané, by se stejně nad myšlenkou a pointou celého příběhu pouze ušklíbli. Takže je to ode mne vlastně férové, že je tímto způsobem odradím od dalšího čtení.

Děkuji ti za názor a komentář, měj se hezky :)

12.05.2015 09:07:25dát kritice tipProsecký

Vycházím z prologu: Nebylo by lepší umístit sem jenom ústřední téma a myšlenku a prodiskutovat to (Ať se nemusíme brodit textem, u něhož už předem víš, že nás nebude bavit)?

12.05.2015 07:48:11dát kritice tipflorian

Jen pro vaší informaci - podařilo se mi (ručně) zmenšit ty obrovské mezery mezi odstavci; při vkládání druhé povídky si na to dám pozor.

Přeji vám pěkný, slunečný den; ahoj! :)

12.05.2015 07:44:16dát kritice tipflorian

R. L. - děkuji za přečtení - a vůbec. Samozřejmě, že mám radost :)

11.05.2015 22:20:16dát kritice tipR. L.
/***
11.05.2015 20:17:34dát kritice tipblacksabbath

.....myslím si, že právě  Zdenda....coby redaktor prózy.... měl dočíst......ale jedno mu nechám......přál Ti spokojeného čtenáře......a tím já jsem......je to prostě jiné....než kecičky naší babičky....tak zase příště........hezký večer

11.05.2015 19:48:01dát kritice tipflorian

Já ti děkuji za přání, Zdendo, vážím si toho; vidím, že máš smysl pro humor, a že se hned neurazíš. Máš mou úctu. 

Přeji ti pěkný večer.

11.05.2015 19:35:47dát kritice tipZdenda

Pan redaktor prózy ti děkuje za avízo a ze srdce ti přeje radost ze spokojeného čtenáře. Zároveň ti přeje, aby spokojených čtenářů přibývalo a bylo co nejvíce. Buď zdráv, floriane!

11.05.2015 19:04:42dát kritice tipflorian

Chvíli jsem nevěřil vlastním očím, že tady mám komenář; a ještě víc jsem překvapen, žes' to nevzdala, jako pan redaktor prózy, na kterého asi byla moje čeština příliš archaická a styl psaní málo cool :)

Děkuji ti, potěšilas' mě; asi budeš jediná, kdo si to přečte, ale už kvůli tobě sem vložím zbylé texty. To tě ovšem k ničemu nezavazuje; pokud tě to přestane bavit, tak... :)

Přeji ti pěkný večer, ahoj!

11.05.2015 17:28:24dát kritice tipblacksabbath

Na povídky nejsem "směroplatná", ale dočetla jsem... je to jiné......dost zajímavé čtení...........TIP.......

10.05.2015 16:49:01dát kritice tipflorian

Správně, dobře jsem udělal, alespoň něco tě zaujalo; a chyb bys' tam možná našel víc, nechceš to přece jenom zkusit? :)

Ale teď bez srandiček - díky za přečtení alespoň prologu, už to je úspěch mnou nečekaný.

10.05.2015 16:23:51dát kritice tipZdenda

No, já patřím k těm, koho odradil už prolog.

I tak si ale dovolím poznámku - myslím, že se píše "perpetuum".



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor