Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Perpetuum mobile - II. Ostrov souznění

13. 05. 2015
5
15
636
Autor
florian

Druhá ze tří povídek tvořících společně triptych - další události kolem hlavní postavy celého příběhu.

 

 

II. - Ostrov souznění

 

 

 

Ten den už při vstupu do městského parku s malým leknínovým jezírkem zmocnila se mě předtucha událostí, které měly poprvé od mého neslavného návratu z Vsackého vyvolat změnu v šedi plynutí posledních let mého žití-nežití.

Pokud vám není nic známo o cestě, kterou jsem podnikl bez vědomí nadřízených ještě v časech působení ve státní správě, doporučuji vám nahlédnout do spisu uloženého v archivu Ústavu pro dohled nad nechráněným územím pod heslem „Vsacký jalovec“. V něm se kromě jiného dočtete, jak jsem byl více mrtvý nežli živý nalezen spolupracovníky v opuštěné kontrolní stanici, dopraven do města, a po hospitalizování v několika zdravotnických ústavech nakonec postaven před komisi dušezpytů, jež mě seznala neschopným k dalšímu vykonávání dosavadního zaměstnání z důvodů dědičného zatížení, které se projevilo mým setkáním s jalovci.      

Vlastně vše toho dne začalo pozdravem staré paní sedící na lavičce v parku prázdné ještě ve chvíli, když jsem kolem ní procházel a ze které mě za mými zády nečekaně oslovila; její hlas zněl jaksi bezpohlavně, něco mezi hlasem dospívající dívky a chlapce před mutací.

Zkuste si představit: z úst osázených koldokol tisícem drobných vrásek v obličeji orámovaném stříbrošedým vlasem zazní hlas adolescenta, který však přetéká oním hřejivým tónem, jímž bývá člověk obdarován většinou až v podzimu svého života; pokud vůbec. Myslím, že i výše popsané postačí, abyste se příliš nepodivovali mému zmatení; a to zdaleka nebyl konec neobvyklým příhodám, které na mne ještě čekaly.

Lavička, na které stařenka seděla, nachází se nedaleko plytkého leknínového jezírka běžně přebroditelného se suchými nohavicemi, pokud si je vyhrnete sotva ke kolenům; tomu také odpovídá barva vody, většinou světle modrozelená. V ono zvláštní dopoledne však hladina září ultramarínem, což vyvolává dojem nepřiměřené hloubky, ze které se mi zatočí hlava; zachytím se stromu a zkouším vylovit oči z té propasti, když spatřím na dně jakýsi předmět, zřejmě kvůli lomu světla nerozeznatelného tvaru. Zůstanu chvíli stát opřen o starý dub přemítaje, co to může být, a co se to dnes s parkem děje; po krátkém čase nevolnost ustupuje a já pokračuji v procházce, dokud mě ze zamyšlení nevytrhne konstatování spojené s pozdravem předtím neviděné staré paní.

„Hezký den; že ano, pane.“

Otočím se po hlase a užasnu, když spatřím na lavičce sedět ženu ve věku hodném úcty; šokován nesrovnalostí slyšeného s viděným zapomínám na slušné vychování a zůstávám drahnou chvíli stát s pootevřenými ústy.

„Dobrý den – ano, hezký; já – promiňte, neviděl jsem vás, nevím, jak se to mohlo stát,“ breptám zmateně, vraceje se zpět s křečovitým úsměvem a nechápavým výrazem ve tváři.

„To nic, vaše omluva není na místě; já bych měla požádat o pardon,“ opáčí stařenka. „Odložte prosím, pro tuto chvíli, nevyslovenou otázku. Odpovídat na ni nebude potřeba, poznáte sám.“

Úsměv Mony Lisi není tajemnější nežli ten, který vykouzlí její ústa.

„Mohu vás požádat, abyste přisedl? Jste i tak dost vysoký, natož když nade mnou stojíte,“ říká a posunuje se, aby mi udělala místo. „Anebo se můžeme trochu projít; bude to příjemné, a dokonce i vhodné,“ usměje se opět poněkud záhadně.

Nabízím paní ruku a pomáhám jí vstát. Skutečně je poměrně malého vzrůstu; její krátce střižené vlasy dosahují stěží k mé solární jamce, a to můj vzrůst nepřesahuje běžný průměr. Poté, co se přiblížíme k jezírku, stačí jeden krátký pohled, abych zaznamenal další změnu: na hladině, pod kterou dál vládne nepochopitelná hloubka, se kolébá malá loďka. Zaraženě zůstávám stát, abych v klidu strávil novou skutečnost.

Paní popojde ještě několik kroků a pak se otočí.

„Mýlíte se. Loďka zde byla, když jste předtím procházel kolem; jen její podoba se teprve rodila ve vaší hlavě; stejně, jako vše ostatní okolo,“ řekne, jako by odpovídala na mé myšlenky.

Rozhlédnu se a s tím, co teď zřím, rozum souhlasit nemůže. Stojím v písku prokládaném  drobnými oblázky, park s lavičkami zmizel; na mírně zčeřené hladině – čeho vlastně? – se pohupuje malá loďka částečně uvízlá na břehu. Pohled na obě strany zaznamenává naprosto stejnou scenérii: vodní hladina ohraničená písečným pobřežím s tu a tam vyčnívajícím skaliskem.

Nechci věřit svým očím a tak se ohlížím v naději, že zahlédnu cokoli známého, o co budu moci opřít zrak, abych si nepřipadal naprosto ztracený v neznámém. Spatřím však jen vyprahlou písčitou plochu táhnoucí se až k obzoru; dvěma slovy – nekonečná poušť.

Otáčím hlavu zpět – samá voda; je to moře, nic jiného to být nemůže. Doškobrtávám k loďce a usedám na její záď; nohy se mi podlamují, v hlavě rojí včely, na mou společnici jsem zcela zapomněl.

„Copak jste to hledal, příteli? Že by ten váš báječný svět? Právě jste ho spatřil z odvrácené strany,“ zaznívá do zmatku v mé mysli hlas staré paní. Jemný úsměv, který po celý čas zdobil její tvář, zmizel; pozorují mě oči nyní již lépe příslušející promlouvajícímu hlasu, kulaté dětské oči plné smutku.

Navečerní slunce pozvolna tonoucí v moři vyvolává červánky, které dopadají na okrovou poušť jako krvavý déšť. Utopený v nevábné krajině marně pátrám po nějakém artefaktu, připomínajícím mé dosavadní bytí, ať již jsem je vnímal v jakékoli hodnotové polaritě; ztrácím svou minulost, netuším budoucnost a má přítomnost je podobna tělu, jemuž byla zcizena duše.

„Právě jste započal další putování,“ slyším hlas za svými zády. „Až doplujete k našemu ostrovu, setkáte se nejen se mnou;  rádi vás přivítáme.“

Otočím se, nechápaje o čem to má nenadálá společnice hovoří, ale paní zmizela. Zbyla jen nekonečná písečná pole, moře vody a já, sedící v malé loďce. V tu chvíli zavane vítr, rozhoupe člun a uvolní ho ze zajetí písčitého břehu…

                                                              

 

Od chvíle, kdy jsem se řízením osudu stal osamělým mořeplavcem, čas se vytratil z mého vnímání; jako bych byl postižen nevědomím.

Ze stavu letargie mě vymaňuje lehký náraz. Pomalu se probírám a ještě kleče na kolenou rozhlížím kolem sebe. Vypadá to, že jsem byl vrácen na stejné místo, kde si mě moře převzalo, neboť kýl mého plavidla vězí opět zabořen v písku.

Po chvíli se mi daří postavit na nohy, abych vzápětí zalapal po dechu. Zavřu oči, několikrát je promnu a opět otevřu -  mé očekávání se nenaplňuje, žádná fata morgána se nekoná; přes hřbet nábřežního pahorku skutečně vyčnívají vrcholky stromů. I v přítmí již potemnělé oblohy se mýlit nemohu, určitě je to vršek lesního porostu utopeného za písečným přesypem.

Vzrušen tím pohledem zcela zapomínám na nohy zmrtvělé dlouhou dobou bez pohybu a skáču z loďky; kolena se mi při dopadu podlamují, a já končím na všech čtyřech.

Když se opět postavím, spatřím světlo ozařující koruny stromů zespodu; iluminace nabírá na síle a postupuje ke mně; zakrátko světélkují drobné částečky křemičitanů v písku na návrší. Po chvíli rozeznávám jakési kulaté pochodně, pak zahlédnu siluety rukou a nakonec i postav, kterým paže nesoucí ty světelné koule patří.

Podivný průvod volně seskupený kolem jedné osoby nesoucí nějakou nádobu zůstane stát pár kroků přede mnou. Tváře příchozích ozářené světlem pochodní mě zdraví úsměvem úst i očí, ale ještě několik okamžiků se tak děje bez jediného promluveného slova. Dříve, nežli se oboustranné mlčení stane trapným, osoba uprostřed popojde blíž ke mně.

„Myslím, že pár doušků vody je právě to, po čem v tuto chvíli toužíte nejvíce.“

Lehounký úsměv, kterým doprovází svá slova, avšak především povědomý hlas zabrnká v mé hlavě na paměťové spoje a počne roztáčet klubko vzpomínek na nepříliš vzdálenou minulost, jenže žízeň je silnější; uchopím nádobu a dlouze piji, zatímco mě příchozí obstupují v kruhu.

Usměvavé doteky – tak by se dalo nazvat to, co následuje, když konečně odtrhnu nádobu od úst. Nejblíže stojící přistupují ke mně, pokládají ruce na má ramena a pak odstoupí, aby tak mohli učinit i ostatní. Tu si všímám, jak malých postav jsou mí hostitelé, všichni s tvářemi měkkých, jakoby dětských rysů.

 Žena, která mi podala vodu, bere ode mne prázdný džbánek; poté uchopí mé předloktí a kruh kolem nás se pootevře v místě směřujícím do nitra ostrova. Způsob, jakým se opře o mou ruku, konečně naplno zazvoní na mé vzpomínky, doposud odmítající přijmout nutkavý pocit za skutečnost.

„Vy – jste…

„Vítáme vás na našem ostrově,“ nedává mi čas, abych větu dokončil.

Její ústa opět vykouzlí ten milý, hřejivý a mně už známý úsměv, jenže tvář, která ho zrodí, je mladší o několik desetiletí nežli obličej uvíznuvší v mé paměti. A nejen tvář je jiná; i pohublé, průsvitné ruce staré paní doznaly proměny v mladistvě půvabné paže. Co se to stalo s dámou z lavičky? Nebo snad já podlehl, už od mého vstupu do městského parku, kouzlům a přeludům, které ještě nepominuly?

„Pojďte, očekávají nás ostatní,“ říká s úsměvem; „vědí o vás, vyprávěla jsem o našem setkání.“

Ještě jednou zabloudím pohledem k moři; loďka částečně uvízlá na břehu se pohupuje na vlnách zvolna ji uchvacujících do své náruče. Hledím za ní, dokud nezmizí ve tmě.

Vydáváme se na cestu do útrob ostrova. Zatím mi nevadí, že probíhá beze slov; hlavu mám přeplněnou dojmy, myšlenka střídá myšlenku, a pokud jde o pocity, ani chameleon ve vrcholné formě by nedokázal měnit barvy tak rychle, jakým tempem poletují mé emoce od jedné krajnosti k druhé.

Pobřežní písek přechází zakrátko ve směsnou půdu s převládající nahnědlou zeminou, ve které se objevují drobné trsy trávovitého, postupně houstnoucího porostu; míst, kde lze ještě zahlédnout písek ubývá, až zmizí úplně. To, po čem nyní kráčíme, vypadá jako pěšina, nebo spíše stezka vyšlapaná zvěří. Na jejím konci pod prvními stromy postává skupinka osob.

Znovu jsem zaplavován doteky na ramenou, které, již poučen, opětuji, coby odpověď na pozdrav. Podání ruky zde zřejmě není běžný akt při setkání.

Kráčíme houstnoucím lesíkem po rozšiřující se cestě, tu a tam rozvětvené do úzkých pěšin končících u altánů na malých mýtinách. Sama cesta však náhle mění tvar v jakési náměstí – vlastně bych měl říci nálesí – se zvláštními, zjevně obytnými staveními, umístěnými do kruhového seskupení. Konstrukce jsou to prapodivné, tvarem připomínající eskymácká iglú, se stěnami z lesklých koulí zvíce velkého grapefruitu, a kromě jediného, zřejmě vstupního otvoru, žádné další prostupy zdmi nevidět.

Zastavujeme se uprostřed prostranství ohraničeného domky, na místě, kde stojí osamocený strom. Má průvodkyně se jej dotkne – a strom zazáří desítkami okrouhlých světel podobných svítícím pochodním v rukou mých hostitelů. Jako na zavolanou vycházejí ze stavení další obyvatelé ostrova, zamíří k nám, a mně již známý uvítací ceremoniál má pokračování; snad již poslední, říkám si v duchu.

„To jsme už opravdu všichni,“ poznamená, čtouc ve mně jako v otevřené knize; už abych si dával pozor i na myšlenky.

Otočí se a pozdvihne ruce v tak trochu teatrálním gestu. Vypadá to, že ostatní kolem nás dvou seskupeni na tento pokyn čekali; rozcházejí se na všechny strany, ke stromům roubícím obydlí, dotýkají se jich stejným způsobem jako předtím ona toho uprostřed, rozsvěcujíce tak jeden po druhém.

„Dnešní noc bude obzvlášť slavnostním setkáním našeho společenství. Pohleďte, tam je volný altánek, pojďme se posadit,“ dodává s úsměvem a odvádí si mne k jednomu z lesních přístřešků.

Sedí naproti mně, ruce volně položené na desce malého stolku kolem ošatky s jakýmisi pomeranči či grapefruity, kterou předtím přisunula mezi nás. Vybírá z košíku jeden z těch podivných pomogrepů a podává mi jej; jakmile držím tu zvláštnost v hrsti, v očích nevyslovenou otázku, rozpovídá se.

„Toto je jediný plod, který rodí stromy na ostrově; má však dva mezistupně zrání a tři způsoby využití. První vypadá jako pomeranč, to je to, co teď držíte v ruce a mimo něj není zde jiné potravy. Ten druhý má vzhled koule z matně černého skla; bude vám to k nevíře, ale jsou to naše světla, která ve dne pohlcují sluneční svit a v noci jej mohou vyzařovat. Třetí, konečnou formu plodu zahlédnete na stromě vzácně, spíše bývá k nalezení pod stromem; jsou to ony kulaté tvárnice tvořící stěny našich obydlí.“

Nějaký čas sedím neschopen vstřebat její sdělení. „To znamená, že máte tři různé úrody do roka?“ opáčím po chvíli nevěřícně.

„Ne tak docela,“ usměje se. „Na stromech vypučí květy začátkem jara; přibližně po třech měsících dozrají plody, které jsou k jídlu. Ty ale nesmíme očesat všechny; sklidíme jich jen tolik, abychom měli dost potravy do příštího sběru, zbylé ponecháme na větvích, až přezrají do podoby matně černých koulí. Část z nich otrháme na naše přenosné svítilny, zbytek ponecháme na stromech jako venkovní osvětlení. Počátkem dalšího roku se objeví nově květy, zárodky příští sklizně. Určité množství nových plodů opět necháme přezrát na světla, protože matná čerň loňských se postupně promění v duhově lesklou, přestanou svítit a samovolně odpadnou z větví;“ usměje se výrazu na mé tváři a dodá: „zdá se to být poněkud komplikované a těžko uvěřitelné, ale je tomu tak.

Hledím okouzleně na ten zázrak ve své dlani.

„Musí to být ale poněkud jednotvárná strava, která se časem přejí,“ neodpouštím si po chvilce poznámku; „a navíc, pravděpodobně ani neobsahuje vše, co je potřeba k výživě.“

Nesouhlasně zavrtí hlavou: „Vidíte, a to je další zvláštnost; až ochutnáte, budete překvapen. Když oloupete kůru, postupně se objeví čtyři různobarevné vrstvy. První, narůžovělá, chutná po mase, pod ní je hnědá s výraznou chlebovou příchutí, velmi sytící; nazelenalá třetí vrstva voní i chutná jako směs zeleniny a čtvrtá má žlutavou barvu s příchutí ovoce. Uprostřed, po oddělení ostatních částí, najdete větší bezbarvou kuličku; po jejím rozkousnutí se vám rozlije v ústech tekutina chutnající jako dobrá pramenitá voda; ostatně tu jste již pil při přivítání na pobřeží. Prostě, je v tom plodu vše, co je potřeba k žití.

Neměl jsem k tomu co říci; bylo by to příliš i pro šlechtitelského odborníka.

Bere z ošatky jeden plod a začne jej loupat; pod kůrou se objeví dužina narůžovělého zbarvení. Pak přejede nehtem drobnou puklinu, prostupující vrchní vrstvu plodu po celém obvodu, vetkne pod ní prsty, oddělí vcelku několik centimetrů tlustý plášť a podává mi jej. Opatrně ukusuji a pomalu žvýkaje čekám, jaká chuť se mi rozhostí v ústech. Skutečně je masová, ale jaksi neutrálně; žádný druh zvěře, na který by ukazovala, mě nenapadá. Stejným způsobem odděluje i další vrstvy a já ochutnávaje nakonec sním vše, až zůstane jen průhledná středová kulička s tekutinou. Musím přiznat, že nepřeháněla, když popisovala příchuť jednotlivých částí, a také množství, které jsem snědl, mi zcela stačilo k nasycení; nebýt hladový, snad bych vše naráz ani nespořádal.

„Navrhuji, abychom zašli na pobřeží; trochu se projdeme a já dokončím své vyprávění“, říká vstávajíc.

Jak se zde již stalo mým zvykem, neprotestuji. Cestou potkáváme ostatní; přidávají se k nám vytvářejíce tak malý průvod, stále bez jediného slova, ale s rozzářenýma očima ve zjasnělých tvářích. Nemohu se zbavit pocitu, že mezi nimi neustále probíhá neslyšná komunikace a tak vyzvídám, zda je můj dojem správný.

„Nemýlíte se; i já, jak jste si jistě všiml, málokdy mluvím s ostatními, a přesto jsem s nimi ve stálém spojení. Vím, čím se zaobírají a také jim sděluji, co potřebuji. Zdá se, že plody stromů, tedy naše potrava, způsobila proměnu našich myslí takovým způsobem, že jsme schopni vnímat myšlenkové pochody druhých a domlouvat se beze slov;“ odmlčí se na okamžik, a pak dodá: „ změny však zasáhly mnohem hlouběji naše soma, než se zdá na první pohled.“

Chvilku čekám, a když se nemá k pokračování v nakousnutém, dávám podnět sám.

„Není-li to tajemství, nebo vám proti mysli, můžete mi prozradit, o co jde?“

Pohlédne na mne a hned sklopí zrak; má otázka, či spíše odpověď na ni, je jí očividně nepříjemná.

„První známkou, že se s námi cosi děje byla změna v chování mužů, které se postupně oprošťovalo od projevů přirozené dobyvačnosti, zřejmě jako důsledek snižující se tvorby testosteronu,“ říká nejistě a jaksi nerada; „ženy zase ztrácely zálibu v jinak vrozeném zdůrazňování tělesných půvabů, včetně jisté vyzývavosti, pro naše pohlaví typické; pravděpodobně také v souvislosti s hormonálními změnami. To, co ovlivnilo naše duševní schopnosti a postihlo i těla nepřipravilo nás sice zcela o vnější znaky příslušnosti k opačným pohlavím, ale jak jste si jistě sám všiml, po tělesné stránce se muži od žen již příliš neliší. A další zvláštností je, že ačkoli jsme dříve byli lidé různého stáří, dnes se jevíme být omládlými skoro vrstevníky neurčitého věku, dokonce s příbuzenskými rysy.“

Nahořklý úsměv, kterým svá slova doprovází, naznačuje, že tato skutečnost jim nepůsobí žádné zvláštní potěšení.

Nikoli vše, co se na první pohled jeví jako cesta k vyšší formě a bohatostí života, musí být dokonalé, říkám si v duchu; vzpomenul jsem si totiž na experimenty s geny, v poslední době už i lidskými, s nimiž se roztrhl pytel na všech úrovních vědeckého výzkumu. Přitom k zachování toho co je přirozenou součástí života na planetě se nedostává finančních prostředků a tudíž ani kapacit.

A tu se mi vloudila do přemítání vzpomínka na jednu epizodu v mém životě, která stála za mou proměnou v nemluvného samotáře na nekonečných procházkách; ocitl jsem se v minulosti a spatřil slunce vycházející nad Vsackým i mračna hrozivě se kupící okolo něj, a také posledního strážce s jeho sebeobětováním; a pak zahlédnu jiného muže, který úmyslně ztrácí v močálu klíč od stanice, aby měl důvod zůstat a stejně jako ten před ním pokusit se o nemožné - zachovat těch několik na zemi posledních jehličnatých dřevin - jenomže…

„Vytěsníte-li nás ze svého vědomí, pak jako bychom nikdy nebyli,“ zazní do mých vzpomínek její hlas, „a vaše ochořelé jáství zůstane provždy odsouzené k samotářství. Divíte se, co vše vím o vašem životě a přitom je to prosté: já, moji druzi i tento ostrov, my všichni již dlouho pobýváme ve vaší mysli; celý ten čas, po který jste zůstával podivínským chodcem, stranícím se lidí.“

Její ruka opět nachází mé předloktí, pomalu se vzpamatovávám; po chvíli pokračujeme v cestě.

Netrvá příliš dlouho a ocitáme se na pahorku pod posledními stromy, odkud lze zahlédnout moře; opět utvořili kruhu kolem mne, jako při našem prvním setkání. Zaplavován nevtíravými podněty proplouvám tichým přílivem nejprostší smyslnosti. Vzkazy beze slov poletují v měsíčním svitu mezi korunami stromů jako řetězce rozhozených konfet, na Ostrově souznění, ke kterému mou malou kocábku imaginace zanesl navečerní vítr vanoucí mořem osamění.

„Pohleďte, váš člun je zpět,“ zaslechnu již jen její hlas, ačkoli ještě před okamžikem stála po mém boku.

Na vlnách u břehu se pohupuje loďka zpola uvízlá v písku, jako by mi před nedávnem nezmizela v náruči moře.

 

. . .

 

Sedím na lavičce v městském parku, hledím do vody leknínového jezírka a dohaduji se, co to může být za předmět na jeho dně. Nejspíše nádoba na odpadky. Projevy zlovolnosti a hlouposti byly k vidění ve všech časech, proč by tomu tedy mělo být jinak v této době, v létě roku dvoutisícího jedno sto devadesátého devátého.

Sedím a přemítám, co se mi to vlastně přihodilo. Zřejmě mě opět přepadla slabá chvilka a přinesla s sebou všeobecně zakázané sny; člověčí sny nerespektující žádný status quo jako konečný a jedině dokonalý, ačkoli se ho – samozřejmě upravený k obrazu své potřeby – všemi dosažitelnými prostředky snaží udržet v platnosti optimáti v kterékoli době vládnoucí. Věk už na to sice mám, abych mohl i v čase určeném k práci beztrestně vysedávat pod hřejícím sluncem; ale sny, to je jiná! Systém jejich sledování zavedený ve všech státech sjednoceného světa je průběžně zdokonalován, takže míst, která brání v cestě vlnám pátrajícím po nepovolených myšlenkách, ubývá; jedním z posledních jsou parky, pravděpodobně díky rušivému efektu listnatých korun stromů, čehož od jara do podzimu využívají mnozí, kteří se ještě zcela nepodřídili úředním nařízením.

Zjišťuji kolik je hodin a spěšně vstávám; málem bych zmeškal povinnou lékařskou prohlídku, kterou jsa zařazen do skupiny nepřizpůsobivých musím několikrát v roce absolvovat, nechci-li se vystavit úředním perzekucím.

 

 

Jsem v hale ambulance spolu s několika dalšími ve věku 80 plus. Ze dveří s nápisem ‚gerontologie‘ vychází půvabná mediasistentka (označení sestřička je již dávno pasé) a každému z nás zvlášť věnuje zářivý úsměv.

Občas mívám pocit, že nám, dříve narozeným mužům, proživším naděje i zklamání první poloviny tohoto bláznivého století, úmyslně ponechávají při návštěvách u lékaře iluzi o usměvavých ženách, v časech našich lepších let ještě poletujících po chodbách tehdejších zdravotnických zařízení, či držících nám občas hlavu u dentisty. Ať si o tom myslí kdo chce, co chce, útrapy některých ošetření snášely se tak lépe, což při současných léčebných metodách, včetně drobných zákroků prováděných povětšinou roboty v umělém spánku, je samozřejmě bezpředmětné.

Za několik měsíců nastane třiadvacáté století; průměrný věk lidstva se posunul daleko za devadesát let, nemoci jsou vyléčeny dříve, nežli se stačí projevit v plné síle, přirozená úmrtnost je přiměřená a tělesné umírání bezbolestné; co se přitom děje s duší zůstává stále tajemstvím.

Jsem volán, vcházím do ordinace. Zaslechnu, jak za mnou měkce zapadnou dveře, učiním těch pár kroků k lehátku, ucítím známou syntetickou vůni a ihned sladce usínám v náručí vyšetřovacího lůžka. V posledním okamžiku před tmou mi probleskne hlavou, zdali je opravdu vše v pořádku, jako odezva na poněkud zvláštní, nebo přinejmenším jiný než obvyklý výraz v zelených očích asistentky, když stojíc ve dveřích vyslovila mé jméno.

Mnohem později a za zcela jiných okolností se mi tato situace ještě jednou vybaví.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


15 názorů

florian
21. 05. 2015
Dát tip

Děkuji ti, že's vydržel a tvému andělu strážnému patří můj dík zato, že jsi to přežil :)

Jojo, přechodníky, pro ty mám také slabost :) 

Ale co se týče těch propriet nemyslitelných ve 22. století, buď jsem to málo podtrhl, nebo se to ještě dočteš na jiném místě, ta dozorná stanice byla v podstatě odepsaná již dlouho a  ten "operátor" nebyl ex offo, což je v textu zmíněno; prostě, budova postavená již v dávné minulosti, kdy se ještě "městské státy" alespoň kapánek o ty zbytky původní živé přírody zajímaly a staraly, tak to bylo myšleno. Ale mezi námi - stejně si myslím, že nějaké zásuvky, zástrčky a kabely budou fungovat i v tak vzdálené budoucnosti, i když mohou vypadat naprosto odlišně, nežli ty dnešní :)

Ještě jednou - díky moc, ahoj!


Kolobajda
20. 05. 2015
Dát tip

Tak jsem přelouskal i druhou část - neřekl bych, že mě vtáhla do děje víc, než ta první. (Když už zmiňuji první - omlouvám se za tu záměnu Chomutova za Lovosice, i když to zas až tak markantní rozdíl není...) Tady v té dvojce používáš více přechodníků (až příliš) - a tak nějak mi to připomíná Werneovku (kabely, zásuvky, zástrčky na konci 22. století?). Nicméně fantazií máš opravdu bujnou, a to zaslouží **


Lakrov
20. 05. 2015
Dát tip

> ...amatér, který píše pro radost a přitom doufá...

Já myslím, že to je správný postoj :-) . Časem si přečtu i ostatní části tohoto triptychu, i když -- jak už je teď jasné -- zřejmě na přeskáčku.


florian
20. 05. 2015
Dát tip

Děkuji ti za přečtení, komentář a vůbec; potěšil si mě, mám radost, že tě příběh zaujal :)

Musím se přiznat, že (zřejmě bohužel) mám slabost pro použitý způsob vyjadřování a styl psaní, takže většinou se svými texty narážím u případných čtenářů na nepochopení a nelibost; jenže já neumím psát tak, aby mi to nečinilo potěšení; prostě amatér, který píše pro radost a přitom doufá, že občas někoho i potěší.


Lakrov
20. 05. 2015
Dát tip

Po přečtení první stránky mě napadá, že sloh, především slovosled, působící archaicky, je v rozporu s některými použitými výrazy nebo slovními spojeními (...státní správa...; ...hospitalizován... ; ...zdravotnických ústavech...). Nebo je tahle nesrovnalost záměrná třeba proto, že se jedná o jakousi parodii. Přechod do přítomného času je nečekaný, ale po chvíli si na něj zvykám; nepůsobí násilně. Po přečtení asi tří dalších stran mám dojem, že mě text tak nějak ukolébává a cítím z něj jakousi abstrakci; jako by ty dialogy a nevýrazný děj skrývaly něco dalšího. Má to takový snový nádech, ale pořád si ještě myslím, že je v tom skryté jakési hlubší sdělení. ...nálesí... je pěkné slovo (možná ti ho ukradnu). Od stromů, květů a plodů mě čtení (na němž mě do té doby zajímal jen zvláštní jazyk a smysl jeho užití) začíná bavit. Oceňuji správné tvary přechodníků. A dochází mi celkový smysl té povídky i důvod užití onoho archaického slovosledu. ...ochořelé jáství... je taky hezké. Sci-fi epilog je přijatelným vyústěním toho příběhu. Tip.


no ale v devětatřiceti poprvé u zubaře ?!

 Dobrou..


florian
13. 05. 2015
Dát tip

Dobrou noc všem, jdu do hajan; dnes mě potrápila zubařka a to je teprv začátek; no jo, no, věk už na to mám... :)


florian
13. 05. 2015
Dát tip

Díky za přečtení... a raději nedychti; bude moc rád, když nebudeš litovat času, ale zatím... :)


máš tam krásná místa...chytil mě popis stařenky......do příběhu vtažena........čekám dychtivě.....jaké bude dokončení........./***


vůbec .. já zas rád používám slovo vloudila se  CHIBKA, to jako chyba na druhou nebo chyba s obrazovým vjemem, takže OBVIKLE je naprosto přesné slovo ..


florian
13. 05. 2015
Dát tip

To "obvikle" není hrubka, to jakože se konec viklá :) (nevím, proč jsem tam napsal měkké, fakt mám okno :)


florian
13. 05. 2015
Dát tip

K nějakému konci, jako obvikle; bohužel :)

Díka moc za přečtení a tip; doufám, že nebudeš zklamán, zítra vložím závěr. Přeji pěkný večer.


florian
13. 05. 2015
Dát tip

R. L. - díky za návštěvu, potěšila.


jsem zvědav kam to dospěje !


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru