Klíč od věčnosti

Tvým ostýchavým výkřikem do tmy
započal nový film našeho života.
Stříbrovousý nesmrtelný děd
vykouzlil, pouhým mávnutím ruky,
zatmění nebe, na kterém
jsme se v mládí vozily.
Nacházely jsme radosti života
a zahaleny elfím pláštěm
jsme tajně pozorovaly
muší svatbu.
Nekonečnou cestou protkaný
měsíc signalizoval příchod.
Staré, těžké a kovové dveře,
opředené pavučinou vzpomínek,
jsme za sebou zavřely a
nejspíše ztratily klíč.
Svými zkřehlými a životem ponaučenými
prsty klepeme na dveře od věčnosti.
Klepeme a stále nenacházíme ten klíč,
klíč od věčnosti, který je jedinou
vzpomínkou z našeho světa...
...ten malý a zakroucený klíč visící na našich duších...