Město

Už ani nevím, jak jsem se tu dlouho pachtil
a ztrácel čas bůhvíčímzajímavým,
skrz dna pozoroval svět,
který se pozvolna měnil jako slehlá
pomalu se zvedající stébla jarní trávy,
v kulatejch průzorech všech hezkejch otupělostí.

Ve skutečnosti jsem mařil čas s rtutí v hrdle,
co se mi nalévala do nohou a brzdila mě v pohybu,
i když některejm událostem dávala svou setrvačností
překotnej spád, ale ne tak, jak jsem si představoval.

Už teď nevrhám stíny do protoulanejch nocí,
ale z těch momentů jsem nasál nezapomenutelnou temnotu
se zrcadlením krás všech všedních dnů
v matnym horizontu ztrácející paměti.

Myslím, že místo slavobrány rozloučení
lemovanou dívkami a rozkvetlými růžemi
dám tomuhle městu vystrojit
ten nejkrásnější pohřeb žehem,
jakej si dokázalo představit,
kdy se půjdou všichni ohřát
k dohasínajícím slabostem s vědomím,
že ke zběsilosti neni potřeba
vůbec nic.