poetické pičoviny

poéta šel městem, černý kabát mu zvedal vítr a cigareta mu kouřila do přivřeného oka. Jako král stál na střeše památníku a u zadního zábradlí postávaly ty pravé a říkaly jen: chci tě, zapomněla jsem na něj, chci tě, ty jsi ten pravý, chci tě, na sračky jsem zapomněla. Chci tě. Nejsme ty pravé, jsme dohromady jedna, roztroušená po celé republice. Jsme jedna dívka, rozmístěná do více těl.

Konečná, vystupte si prosím.

Zvedl hlavu. Člověk vedle: 'kde to sme?' Ridič: 'Podbaba, konečná.' zvedl se a vymotal se z majestatních žlutých sloupů tramvaje. Zpátky do běžného života, kde kabáty dávají teplo a nejsou jenom rekvizity na chůzi proti větru. I když tu rád cvičívá, když jezdí na eskalátorech.

Dívky jsou všude kolem. A našeho hrdinu to zároveň zaplavuje i vyprazdňuje. Chce jenom přijít, lehnout si vedle ní a mlčet. A vědět, že to je to správné mlčení. Že to není to mlčení, kdy čeká, až se k ní bude moc otočit, políbit ji, pohladit tam dole. Chce jenom ležet, nechat myšlenky plout vzduchem a pak jí dát pusu na líčko a vědět, že to je nejvíc.

Ale přece jenom je to poéta, ale taky praktik. Ví jak to chodí. Je přesvědčený o tom, že to ví. To přesvědčení ho možná ochudí o hodně věcí. Jeho nedočkavost taky.

Teď by to mohlo nějak pokračovat.

Nejde na kolej, ale sedne si vedle do parku na lavičku a zapálí si cigaretu. Čeká až přijde. Čeká na dívku, se kterou si nedomluvil schůzku a ze sluchátek, které nejsou napojené do vybitého telefonu nehraje:
'Na nikoho jsem nečekal
a nikdo takdy nepřišel'
Tak sedí dál, v tom parku, kde se s ním rozešla poslední ta pravá. A přijde holka. S vystrašenýma očima.
Ahoj, já du domu, neměl bys cígo?
Jo umotej si.
Dík.
Holka smotne, zapálí, usměje se a jde. Tak zvedne sebe a límec a jde domů. Tam kde na něj nikdo nečeká a všichni si jenom přejou, že půjde rychle spát a nevejde, když budou honit. Poetický závěr poétův.