Před deštěm

Napůl je ráno 
já dotýkám se obrysu tvého 
spíš 
cítím tvůj linoryt pod prsty 
a nebo snad veden svítáním 
pomalu zakouším tajemství tvé 
těším se na bolest
s kterou se přede mnou oblékáš
opačně jako had 
když vstupuješ do sukní a halenek 
oči máš z lentilek jak velikonoční beránek
a tvůj klín je první trávou mojí 
pak se natáhnu po malém zrcátku 
na které dýchnu a očistím jej v polštáři
a ty si jej vezmeš a otočíš se
abys mi viděla do tváře z odrazů tvých 
bez díků za ticho a ohnivé prstýnky
jež z břehů kroužívám na svatbu ryb
a se sponkou na rtech svých 
políbíš mne  
pak půjdu ulicí dívat se domům pod střechy 
nořit se do země do metra a tmy
postát na chvíli uprostřed mezi peróny
dívat se jak vozy lapají po dechu a turisté hledají v mapách
a pak s úklonami neseni eskalátory míří ke světlu jako duše z obrazu Hieronyma Bosche 
a nikam neodjet  
už vím kde je ten dům
v němž jsme, i když zachyceni jen ve věcech odpuštění a příštích jménech jimž se dostane těl
jako když tady ještě nejsi 
a ztrácíš se v krajině, kterou ti maluji na plátno tvé 
a říkáš tomu spát
stejně jako když se ti zdá, že jíš polévku z vlaštovčích hnízd
neboť ptáci létají nízko 
tady i tam