On-line

Finální verze! Na psí duši, na mé uši...

~~Odstrojování                       Věnuji nádraží Praha-Vyšehrad

V místech, kde by svedla zvadnout
zkamenělá kapradina,
promiň, lampu nezhasínám,
tím spíš, že tu nemám žádnou.
Vládne tady prach a špína…
Nános, patos, tvary mizí;
pár let v sobě neuklízím;
pár vět, a hned neusínám.
 
Těla. Místa. Proč je dělit?
Často k sobě jasně patří.
Postava se štěpí na tři.
Město – už se mísí s těly.

Na nádraží,
kde už vlaky nestavěly,
rostl akát z kolejiště. Dřevo vtělil do čekání,
které zbylo z jízdních řádů. Mstil se vítr, osekaný
u vrat listopadu…
 
Chodíval jsem do čekárny:
dveře byly oprýskané,
klika pouze zvenčí, lichá –
klopil jsem ji / pomlčkou před kvádrem ticha
           odděloval chlopně dveří,
cítil jsem, jak okna větří
člověčinu v místě činu. Co říct k času,
co už není? Trojjedinost?
Zbýváme už jen dva ze tří;
třetího si vzaly stěny.

Před nádražím čekal psovod,
Jeho jméno vyčetl jsem
z mapy města. Říkal příběh – stal se, nestal… –
o městě a o nádražním domě;
s pečlivostí stavitele, otvíraje atlas těla,             
říkal  příběh, cizí – o mně.
 
 
___
 
Místa už bez tebe
vnímám jako fantómovou bolest…

Zrcadlo? Zrádné sklo: blyštivá náplast
                       lepená prázdnotou na ego.
Že se ta nicota dokáže pronést!

My, naše podoby: sražená voda…
Prostup mi krev a já budu tě odrážet –
větami křivit svět, možná se poddá.

Nikde stěna.
Jen vzduch lomený do poschodí.
Pod nábytkem tiše sténal
vítr ztuhlý parketami.
Tam jsem hledal azyl?
 
Chodby měly délku věty,
větvily se do Podskalí –
kdo je dechem razil, vím,
jak málo jsme jej znali.
 
Mluvili jsme naše tváře;
brala noc, až zbyl jen zářez
jedněch úst – ta odrážela
v druhém, co by jednou chtěla
říkat vlastním rysům, ale
 
nikde stěna pro zrcadlo.
Nebyli jsme, nebudeme.
 
 
___

Rudý kámen nade dveřmi
                 svíral schránku amonita:
svíral pérko chladných hodin
natažených odpradávna –
 
podle nich měl dům své jméno,
které, nahlas vysloveno,
mělo délku okna.
 
Ze všeho, co prošlo oknem
nebo se jen odráželo,
z našich tváří, podlepených
stékající vodou deště,
vznikla koláž: obraz, známý – –
 
Řekl jsem ti: Že ten obraz bude námi,
i když odsud odejdeme –
dokaž.

Nožem o krev poraněným
řezal jsem se do jazyka,
abych řekl, co se říká,
když jsem procit vedle ženy
(znal jsem tvář a neznal jméno)…
 
Bylo ráno, zataženo
          roletami očních stínů,
které náhle, na vteřinu
zprůsvitněly slabým světlem,
jako když se křísne – –
 
Řekla jsi mi:
Odešli jsme. Že tě neznám – přiznej.
 
 
 ___

Před domem nás čekal psovod –
ze mě, z tebe, v jedné směsi.
 
řekl nám, že Možná kdesi
             cesty koně
vtlouká kovář do podkovy,
až chvíle znějí umíráčkem.
 
Prodleva, než mučit začne
nepřítomnost odešlého,
bývá kratší o to z něho,
co se zdálo jednoznačné.
 
 
___
 
V ústí cesty
stála voda po kolena…
Šlo pět smyslů, nesli šestý
na nosítkách z oční řasy,
zela rána, posolená
vším, co oko odpírá si,
aby mohlo – z nemnohého –
snídat tmy, a zvracet šera
do dne, který, zrána řídký,
vrací už jen pouhé zbytky
zlého 'včera'.
 
Jen dvě volby:
horkou spolu, vlažnou sami;
 
bylo pozdě?
 
Na střechách čas jedl hnízda
nadívaná vlaštovkami.
 
Vitráží se dívám nazpět:
cín se drolí, sklo je prasklé;
ať vzpomenu na cokoli,
objevíš se – šmouha na skle,
kterým tuším zamlženě
požár, jak se městem žene.

Odstrojování druhé
 
Slova, tahy – mříže; vězni
hlasů, které nikde nezní…
Přesto sbírám (snad je slepím)
opukové, marné střepy…
Marné? Možná. Když mi říkáš:
Tady žádný bůžek není!
Vězni slov a všedních věcí –
co nám zbývá (v těsných klecích)
k nevíře a k uvěření.
 
 
Zmokl asfalt.
Kroky znějí břidličnatě.
Výdechy jsou zadušené
        do skořepin. Hořká pachuť.
Mlha, vítr: skoro slepý –
      náboj, plný provlhlého prachu.
 
Nesu brašnu s malou pastí;
návnadou je cívka filmu – –
 
Z věže teče zvonovina,
           chvěje dlouze membránami –
jsou napjaté do žebroví
jírovce. Je šero, čtvrtá.
Něčí obrys
         hází klackem po kaštanech
                – tělo v mlze: matná črta –,
sbírá v trávě hnědé bulvy, ohýbá se – živý, hmotný…;
teď!, sklo vlastní loutku světla,
než závěrka padne /setlá
silueta zmizí do tmy.               

 

Listovat ve fotoalbech
 
Končí osvit blízkých bytů,
tma lne ke sklu závěrkami – –
 
Jako film jsou okna v řadách;
                  zvonovina, rozlévaná
z křehkých lustrů, svléká měkce –
svléká tváře, každé hnutí.
Tolik lidí... K neusnutí!
 
Jako lovec netopýrů nesu mrtvé loutky světla…
 
Pásy filmu: okna v řadách
                     do tmy prudce otvíraná;

Možná… Snad... Strach, že se mýlím
v rysech, místech, povědomých
                                   jako pocit, který sílí,
aniž by si – stín či fantom –
pamatoval předmět pnutí.
 
Shodněme se aspoň na tom,
že jsme si nás nevysnili.

____

Zmokl asfalt.
Kroky znějí břidličnatě.
Výdechy jsou zadušené
          v pachuti po čísi ztrátě.

Na jazyku sedimenty,
fosilie, kde ses smířil,
kapradiny, schránky, štíři,
odraz, který nepozná tě.