Touha po krvi

Touha po krvi

 

 

Šestnáctiletá Sára klečela na kamenném molu. Krev z obou zápěstí stékala do moře a jí to přinášelo zvláštní uklidnění. Konečně bude konec. Konečně uteče. Tělo neslo známky po bití a obličej měla samou modřinu. Na úděl, který teď příslušel Židům v Německu, nebyla stavěná. Nikdy se nebyla schopná zcela podřídit a to byla chyba.

S každou kapičkou krve se svět stával snesitelnějším místem. Pak už jen ležela a koukala do nebe. Hvězdy zářily, hluk velkoměsta sem příliš nedoléhal. Vlnky se rozbíjely o kámen porostlý řasami a krev tekla a tekla… Takhle asi umíral Ježíš Kristus, ušklíbla se a roztáhla ruce do kříže. Jenže ten byl přibitej. Bible říká, že sebevražda je hřích, jenže proč se teda člověk rodí do takovejch sraček?! Zaskřípěla bezmocně zuby.

 

Ležela a hvězdy jakoby se přibližovali. Svoboda byla nadosah. Uvidím mámu. Letělo jí hlavou. A také tátu, oba je už dávno odvezli, jen jí si nechali, aby jí mohli trýznit…

Za boha nemohla přijít na to, proč byla tak zbabělá a nebyla schopna tohle udělat už dříve.

Zaslechla za sebou kroky. Kdyby nebyla tak slabá a malátná, trhla by sebou a otočila se. Takhle v ní jen hrklo. Přišli na to! Našli jí! Budou se snažit vrátit jí zpátky do života. A pak jí umučí, za to že utekla hlavnímu veliteli SS. Muži, který s ní už rok hrál jednu ze svých krutých her. Rok v podzemí bez světla a jiných vjemů než je bolest a ponižování…

NE!!!! Ze všech sil se snažila otočit a dohrabat se k vodě a pak žbluňk a bude klid. Sílu však neměla už ani na to, aby zvedla hlavu. Krve již uteklo příliš mnoho.

Osoba došla až k ní. Stál jí za hlavou a díval se. Nic neříkal ani nedělal. Zaklonila se. Neznala ho. Měl dlouhý kožený kabát a nepřirozeně bledou pleť. Asi Gestapo pomyslela si. Zachvěla se. Proč nemůžu ani v klidu zemřít!!!

Poklekl a její hlavu vzal do dlaní. Měl nepřirozeně tmavé oči. Na čistého Germána rozhodně nevypadal.

„Chudinko, kdo ti to udělal?“ jemně se dotýkal podlitin na obličeji. Že by další hra? Němci uměli být rafinovaně krutí, věděla o tom své. Mlčela. Musel vědět, odkud to pochází, muselo mu dojít, že je židovka, která unikla transportu. Malá židovská hvězdička, kterou jí Fritz Bauer nechal vypálit doprostřed čela, mluvila za vše.

„Tvé krve je škoda.“ pravil, když nereagovala. „Takhle s ní mrhat! Ale život v tomto světě ti moc důvodů ke štěstí nedopřál, viď…“ mluvil tak něžně a hladil jí. Zvolna a jemně. Přikývla. Rychle mu začínala důvěřovat. Omamoval. Svět se s ní točil. Třeba přišel princ z pohádky, o kterém jí kdysi vyprávěla máma, než nastoupila do nákladního vlaku... V duchu se tomu usmála. Princové mají bílé koně, ne černé kabáty.

„Je tu ošklivě, nelíbí se mi tu. Ale ty se mi líbíš. Krásně voníš. Je v tobě spousta nenávisti a vzdoru. Co bys říkala malému dárku? Dárku, který by ti dal možnost získat život nový, lepší? Je jen na tobě jak si s ním naložíš. Bude tvá cesta pomsty, anebo se budeš snažit pomáhat? Chceš zamřít, anebo získat skutečný život?!“

Neměla páru, o čem mluví, ale pomstít se toužila to ano. Na jejím seznamu bylo mnoho jmen. Štvalo ji, že k tomu nikdy nebude mít příležitost, ačkoliv to často bylo to jediné, k čemu se upínala. Už nesnila o pohádkovém princi, ale o katu, který dá těm lidem, co jim patří.

„Chci se pomstít,“ přikývla z posledních sil.

„Budeš mít možnost…“ černé oči se přibližovali. Byly tak blízko…a pak se propadla do tmy.   

            Když se vzbudila, nikde nikdo nebyl. Po ranách na zápěstích však nebylo ani památky, na zádech a obličeji také ne. Krev v okolí byla už hodně zaschlá a začínalo svítat. 

            Cítila dva pocity. Nezvyklý příliv sil a strašnou žízeň. Žízeň, kterou ovšem voda jen těžko uhasí…

Co se mi to v noci stalo, přemýšlela. Všechno si vybavovala, ale přišlo jí to příliš absurdní. Nic z toho jí nepřipadalo reálné. Jenže podle všeho ta zaschlá krev na molu patřila jí. Komu také jinému, že? To ona se tu chtěla včera zabít. Tak jak to že žije a kde jsou jizvy? Postavila se na nohy. Šlo to snadno, měla pocit, že umí létat. Že unese celý svět… Pak klesla na kolena a počala zvracet. Zvracela dvě hodiny. Myslela, že zase umírá. Ale nestalo se tak. Když se znovu postavila, připadala si ještě silnější. Vyzvracela všechno lidské ze sebe…    

Dostala žízeň takovou, že se skoro neovládala. Zvíře v ní lačnilo po krvi.

 

Fritze Bauera čekala na snídani nečekaná návštěva…

 

---