Někdy je už pozdě

Stojím na tomtéž místě jako před padesáti léty a hledím do hloubky pod sebou; do propasti, která mi bere dech, dnes stejně, jako tehdy: skalní průrva v úzké šíji vysoké hory, široká tak akorát na přeskočení, ale hluboká pár set metrů.

Naposledy, ale také poprvé jsem zde stál – nebylo mi ještě celých šestnáct – na třídním výletu do hor, naprosto znehybnělý, neschopen učinit krok, natož přeskočit onu nevelkou mezeru, přesvědčen o nevyhnutelnosti svého pádu do propasti, pokud se o to pokusím. Nikdy předtím jsem neměl příležitost vyzkoušet si pohled z okraje hluboké strže. Styděl jsem se, tak velmi styděl…

Vysoko nade mnou krouží jestřáb, pozoruji jeho let; dravec, třepetaje křídly na způsob motýla, zůstává stát nad jedním místem na dně propasti. Po chvíli přitiskne perutě k tělu a jako vržený kámen klesá prudce do strže. Ani nedosedne na zem; ozve se krátké zapísknutí a pták odlétá s úlovkem v pařátech; nakonec mi zmizí za skalním ostrohem jako duch.

Ještě jednou pohlédnu do hloubky pod sebou; učiním několik kroků zpět, krátce se rozběhnu a skočím.

Pár okamžiků ještě postojím, a pak, odcházeje z toho místa nezapomenutelného ponížení rozhlédnu se kolem sebe. Dnes na mne nepatří oči posměváčků, přesto mnou projede mrazivý chlad od nohou až k mozku; ty výsměšné pohledy nedokázal vymazat můj pokus o satisfakci; propásl jsem čas.