Jeho Olga, její Václav

1966, pár desítek metrů od sídla Havlů

Jeli na návštěvu k Václavovým rodičům. V rádiu zpívala Marta Kubišová, která měla být za dva roky zakázána. To ale ani jeden z manželů Havlových nevěděl. A ani to, že brzy přijedou ruské tanky, o tom, že vsadí Václava do vězení ani nemluvě.

Najednou vůz přestal jet.

„To budou svíčky,“ poznamenal řidič vědoucně, vystoupil z auta odstaveného ke krajnici, odklopil kapotu a chvíli tam něco kutil. Vyčistil svíčky (vždy s sebou vozil taková udělátka, kterými se snažil svíčky čistit, možná mu to někdo poradil), nastoupil zpátky do auta a nastartoval. Nic se však nestalo. „Tak to bude něco jinýho,“ řekl rezignovaně. Jeho novomanželka se musela smát. Nikdy nebyl praktický člověk.

„Já jsem ti říkala, že máme natankovat,“ upozornila Olga svého muže, přestože toho o autech věděla asi stejně jako on, ale ručičky ukazující stav nádrže si všimla.

„Spisovatelé vozidlům nerozumějí. Nic se nedá dělat, budeme to muset dojít pěšky,“ pokrčil rameny.

„To je bezvadný. To budou ty zákusky vypadat v tomhle vedru.“ Začínala být lehce nervózní, její a Vaškova svatba se konala teprve před dvěma roky a paní Havlová z ní nebyla příliš nadšená. Ze svatby i z volby partnerky jejího syna, ale nakonec si Olgu oblíbila, protože jí její snacha dávala jako jediná zprávy o jejich povedených synech, když byli na vojně, nebo měli jiné, jistě důležité, věci na práci, než se ozvat vlastní matce.

Nejmladší z Havlů objal svou ženu kolem ramen v utěšujícím gestu. „Žádný strach. Naši to přežijou.“ Přežili.

Proces s Plastic People of the Universe (1976)

Posadil se vedle ní do křesla. Četla si stejně jako každý den. „Mám se setkat s Jirousem. Jsem zvědavý, jak to s Plastiky dopadne.“

„Tam běž. To je důležitý,“ řekla, ale od četby svůj pohled nezvedla.

„Nevím, jak na mě bude Magor reagovat, ale po delším promyšlení situace, jsem si uvědomil, že jsme vlastně na stejný lodi, ale netuším, jestli to tak vnímá i on.“ Odpověděl zamyšleně.

Olga otočila stránku v knížce a pak se na něj zadívala. „Nikdo nespojí dva lidi tak jako společný nepřítel.“

Charta 77 (prosinec 1976)

„Všechno to, co se dělo kolem Plastiků, vyústilo a je třeba nějak reagovat,“ podívali se navzájem do očí. Jeho pohled byl plný vzrušeného očekávání, ona se přemýšlivě mračila. „Vím, co mi chceš, Olgo, říct. A ano, jsem si vědom všeho, co to může způsobit a s největší pravděpodobností i způsobí.“ Pohled sklopil na své ruce, se kterými si po chvíli začal hrát. Měl pravdu, čekalo ho několik nepříjemných výslechů a za pár let ho kvůli tomu zavřeli.

„Neměj strach. Vždycky jsem za tebou stála a vždy budu,“ uklidňovala ho laskavě. „Ať už se chystáš udělat cokoliv, jdu do toho s tebou. Došlo to příliš daleko, teď už nemůžeme couvnout,“ stiskla mu rameno a prošla kolem něj do kuchyně.

„Chceš kafe?“ houkla na něj od kuchyňské linky.

„Když budeš tak hodná,“ usmál se na ni a pak přesunul svůj pohled k oknu jejich bytu na Rašínově nábřeží. Pohled na Vltavu byl úchvatný. Pomalu se stmívalo. Jak měli oba brzy zjistit, stmívalo se i nad jejich životy. Ale světlo nikdy nezmizí. Pokud máte v srdci zdravou zarputilost pro svou věc a přísnou laskavost, která vám pomáhá jít dál, spolu přečkáte všechny nástrahy světa.

Chalupa na Hrádečku – 70. léta

Václav Havel měl mnoho přátel, ale jeden mu byl obzvlášť blízký. Pavel Landovský. Ti dva tvořili nerozlučnou dvojku, což Olga nerada viděla. Neměla Pavla Landovského ráda, protože kdykoliv se objevil na Hrádečku nebo kdekoliv, kde se s Václavem setkali, věděla, že se stane nějaký průšvih.

„Řekla jsem ti, že nechci, aby k nám chodil,“ sekýrovala svého manžela Olga přísněji než obvykle. Možná to byl její způsob, jak ho uchránit před sebou samým a před lidmi, jež ona prokoukla. Václav však ne, byl ke všem až příliš laskavý a dobrotivý.

„Já tu bydlím taky! Jestli sis nevšimla… Přece mi nebudeš přikazovat, co mám a nemám dělat. Nejsi moje matka.“

„Budu,“ odbyla ho.

„Jsem dospělý, nemůžeš přece…“

„Tak se tak chovej!“ podívala se na něj skrz prsty, kterými si podpírala čelo při čtení novin.

„Ty prostě Lanďáka nemáš ráda.“

„Tos‘ uhodl dokonale.“

„Olino, ty jsi tak hubatá.“

„Hubatá holka ze Žižkova. Ještě ti to nedošlo, dramatiku? Smiř se s tím.“ Svým způsobem je oba to vzájemné popichování bavilo.

„Já se s tím smířil už dávno. A jsem rád. Proto jsem si tě vzal.“

„Tvé matce se to moc nelíbilo, ale ty neposloucháš nikoho, viď. Ani mě ne.“

„To si piš, že ne. My Havlové máme svou hlavu.“ Zašklebil se na ni. Ona, z rodu Šplíchalů, na tom nebyla jinak.

„To jsem si stihla všimnout.“

„A nechtěla jsi ještě něco dodat?“ Povytáhla obočí.

„Ne. Co bych měla dodávat?“ odložila knížku a zapálila si cigaretu.

„A proto jsem si tě vzala, že?“

„To určitě,“ sekla po něm sarkasticky. Byla to možná taková soutěž, kdo trumfne toho druhého.

„Ty jsi takovej bručoun.“

Vyfoukla kouř směrem k němu. „A ty naiva.“

„Jo, a abys nezapomněl, máš natřít plot. Dokud ti nezačne pršet,“ kývla směrem k oknu, za kterým se obloha zatahovala. Ani na Hrádečku nesvítilo vždy Slunce.

„Tak na ten jsem hodně pyšnej. A do večera času dost. Ještě musím přepsat ten samizdat, hezky jsi mi ho poškrtala.“ Jako první četla Olga většinu jeho textů, byla jeho kritikem a skvělou dramaturgyní.

Později toho dne se Václav vrátil z venku. Tričko měl celé od hnědé barvy a deštěm promáčené, rychle běžel k oknu, barva z plotu se pomalu, ale jistě, smývala a tekla dolů do trávy.

„No to snad není pravda!“ rozčiloval se, když se díval z okna. Otočil se a podíval se na svou ženu. Stála s rukama zkříženýma na prsou opřená o futra dveří a vítězoslavně se usmívala.

„Olga, a neříkej mi, že…“

Okamžitě ho přerušila: „Já ti to říkala!“ vědoucně pokrčila rameny a zmizela po schodech nahoru.

* * *

Jeli z Prahy do Trutnova, kde měli chalupu, když si Václav ve zpětném zrcátku všiml, jak je velmi nápadně doprovází auto Státní bezpečnosti.

„Myslíš, že jim ujedu?“ vtipkoval neúměrné k situaci.

„Můžeš to zkusit,“ ušklíbla se Olga. Za pár okamžiků je však auto předjelo a policisté v něm je přinutili zastavit.

„Váš občanský průkaz,“ přikázal muž, který vystoupil ze zeleného auta, i když bylo naprosto zřejmé, že manžele Havlovi pronásledují za jasným účelem. Když StBák dostal občanku, krátce si ji prohlédl a vyzval řidiče: „Tak si vystupte, pojedete s náma.“

„To přece nemůžete! Vždyť jsme ani nepřekročili rychlost! Je naprosto absurdní, abyste ho zase zavřeli,“ snažila se rozená Šplíchalová zachránit svého manžela. Ten vystoupil z auta a šel s policistou k jejich autu.

„Kdybych se do osmačtyřiceti hodin nevrátil, víš, co máš dělat. Je to jako vždycky.“

„Pustí tě, určitě tě pustí.“

„Jak to, že jste si tak jistá, soudružko?“ houkl druhý muž v uniformě opírající se bokem o dveře u řidiče. Oslovená ho propálila zlostným pohledem, ale to už Vaška naložili a odváželi ho pryč. Ještě stihl na svou ženu přes okno ukázat symbol onoho pověstného Véčka, vítězství. Ona se jen usmála. Poté si přesedla na místo řidiče, nastartovala a odjela směr Hrádeček. Jak ona tenhle systém nenáviděla!

* * *

„Kam neseš ten čaj?!“ zhrozila se Olga, když sledovala, jak její manžel odnáší dva hrnky ze dveří ven. Chvíli přemýšlela, jestli se z těch svých her (nebo policajtů) už regulérně nepomátl.

„No, jen jsem chtěl… Když venku je taková zima a oni tam sedí v autě už tak dlouho…“

„To si snad ze mě děláš srandu, Václave!“ Její hlas nabral zlověstný tón. „Tak člověk se tu třese v kuchyni. Dennodenně je pod dohledem, ani na nákup nemůže jít, aby neměl za zadkem estébáka, a milostivý pán jim ještě vaří čaj?“ Svůj vztek se snažila vypustit bouchnutím do stolu.

„Vždyť jsou to taky jen lidi,“ opáčil. „Uklidni se. Vždyť o nic nejde.“

„Lidi? Tak to by se tak měli chovat.“

„Člověk by se měl chovat tak, jak si myslí, že by se měli chovat všichni.“

„Já z tebe snad dostanu infarkt!“

O několik dní později, když se vracela z procházky s fenkou Goldou, zastavil ji jeden z Příslušníků: „Soudružko Havlová, ten grog byl moc dobrej. A zahřál.“ Chvíli viděla rudě. Přemýšlela, kolik by dostala let za napadení státního zaměstnance. Nakonec se přemohla, ne nevypustila na něj Goldu, ale pokusila se o nejstrašnější výraz, který uměla. Nejspíš to pomohlo, protože se jí muž v uniformě klidil z cesty.

* * *

 „Olga?!“ zavolal z obývacího pokoje na svou ženu.

„Hm?“ objevila se ve dveřích, na sobě měla zástěru a v ruce vařečku.

„Doufám, že mě nechceš zbít, nebo tak něco.“

„Teď ne, ale někdy bys vážně zasloužil pětadvacet,“ zahrozila dřevěným nástrojem určeným k míchání. Myslela na jeho občasné úlety se ženami. Václav se podvědomě přikrčil. Vzpomněl si, jak ho jednou jeho žena honila kolem chalupy se sekyrkou, když se kvůli něčemu hádali. Chtěla zdůraznit, co říká a tak vždycky do něčeho sekla. Tehdy tímto způsobem rozsekali psí boudu na třísky.

 „To jsem teda nevěděl, že jsi tak ostrá. Jsem si teda vzal pěknou masochistku,“ dobíral si ji.

„Takže jsi nic nechtěl?“ podívala se na něj přísně, ale koutky jí cukaly. „Příště mě neruš od vaření.“ A odešla zpátky do kuchyně.

„Počkej! Chtěl jsem tě poprosit, jestli by ses pak nepodívala na to, co jsem právě napsal.“ Pracoval na dalším díle. Jeho žena byla dramaturgyní, a nejen proto četla jeho díla, samizdaty, úvahy, fejetony a další písemné projevy jako první.

„To si ještě rozmyslím.“ Zavolala nazpátek, ale bylo jasné, že neodmítne.

Za několik dní vracela svému dramaturgovi poškrtaný kousek s jejími poznámkami. Václav si to hned procházel. „Proč jsi mi to tady zaškrtala?“ zabodl prst do papíru. „Měl jsem za to, že je to dobré.“

„Je to dobré, jen… Možná to zkus formulovat nějak jinak, abys dal důraz na svobodu a lidskou důstojnost,“ názorně ukazovala, jak má přehodit slovosled.

„Vidíš, takhle je to mnohem lepší. Ještěže tě mám,“ mrkl na ní. „Vypadá to, že mě znáš líp, než se znám já sám.“ Snad ani netušil, jakou má pravdu.

Psal se rok 1983 a Václava Havla pustili z vězení. Byl odsouzen na 4,5 roku, ale ze zdravotních důvodů mu bylo uvěznění po čtyřech letech přerušeno. Dostal zápal plic a dlouho se z něj léčil, což mělo vliv na jeho zdraví a na jeho celý život.

Vyšel z vězení a nemohl se přestat divit. Tolik přátel, co na něj před věznicí čekalo. Všichni se na něj vrhli, chtěli ho pozdravit a obejmout.

Avšak jedny milované ruce ho vyhledaly jako první. „Ahoj.“ Olze se třásl hlas štěstím a dojetím. „Mám radost. Ale čekala jsem to, že tě pustí.“ Pevně ho k sobě přitiskla. V takových chvílích snad ani nešlo hlídat si své pocity. Pustila ho ze své náruče, aby ho mohli přivítat i jiní. Byla na něj hrdá, seděl ve vězení za své názory, které měli společné. Byl ve vězení za oba dva.

Václavské náměstí 1984, krátce před půlnocí

Teplý červnový večer byl jako stvořený na procházku. Václav se snažil psát, ale nešlo to. Byl vyčerpaný kriminály, ve kterých býval statečný, nedal na sobě nic znát. Třeba rozhořčení, porážku, anebo smutek. Tato letargie na něj dopadala až poté, co přišel domů.

Dlouho se procházeli po večerní Praze. Vše již bylo řečeno. Ticho pomáhalo Václavovi k přemýšlení o svých dílech, ale možná jen přemítal o svém životě disidenta a nejen o něm. Těsně před půlnocí došli z Rašínova nábřeží, kde měli byt, až na Václavské náměstí. Vše již pomalu utichalo, avšak horký městský vzduch stále sálal ze všeho okolo. I svatý Václav na koni jakoby jim chtěl smeknout svou poklonu a pozdravit tak lidi, kteří se nebáli bojovat za svobodu své země.

„To snad není pravda!“ rozčilovala se Olga, když se usazovali na lavičku.

„Co se děje?“

„Ty sis toho nevšiml?“

„Myslíš toho auta příslušníků StB?“ zašklebil se posměšně.

„Ještě jim říkej tak hezky!“ sjela ho pohledem jeho žena. „Drží se nás už od Rašínova nábřeží. Sotva tě pustili z vězení, už zase otravují!“

Vašek jen pokrčil rameny. „Co s tím mám dělat?“

„Říkáš to, jako bych si na to měla zvyknout. Víš, že jsem schopná se přizpůsobit každý situaci, ale tohle je prostě moc i na mě. Jakoby to nesnesitelný hlídání nestačilo na Hrádečku!“

„Olga…“ zakroutil hlavou její manžel znaveně. „Je to jejich práce.“

„Jaká Olga? Jaká práce? Copak jsi už zapomněl, že tě zavřeli? Co udělali našim přátelům? Mně je jedno, že je to jejich práce. To snad ani nejsou lidi,“ kývla hlavou ke druhé straně náměstí, kde stálo zelené auto Státní bezpečnosti. Policisté museli tušit, že o nich Olga s Václavem ví. S velkou pravděpodobností to bylo i jejich cílem, znepříjemňovat lidem život.

„Tak jim to odpusť.“ Václav položil své ženě ruku na rameno.

„Nezlob se na mě, ale já už nemůžu!“ Olga, vždy klidná a trefně glosující těžké životní situace, se zamračila. Vězení se na člověku podepíše. Nemohla se na svého manžela zlobit, vždyť on za nic nemohl, možná jen upadl do jakési letargie, kdy mu bylo vše jedno, což se mělo za pět let změnit, to ale ani jeden z nich zatím nevěděl.

„Já taky ne, ale copak s tím můžu něco dělat? Neříkáš náhodou, že vše se dá zvládnout, jen musí člověk vydržet?“

„Teď je jedno, co říkám a neříkám. Možná by to chtělo zase nějaký otevřený dopis Husákovi,“ poznamenala suše, čímž se vyznačovala a všichni ji znali jako tu skvělou komentátorku, když už to vypadalo, že je vše ztracené. Snažila se být silná, ale opravdu tomu tak bylo? Co když jí někdy bylo psychicky špatně? Chtěla být sama, někam se schovat a nenechat se rušit ostatními, hučícím světem, který nepřestával utlačovat lidi, jenž vyjádřili svůj názor a odpor k něčemu, s čím nesouhlasili. Pokud jí tak někdy bylo, nikdo to nepoznal. Možná ani její muž ne…

Dramatik se ušklíbl. „Napíšeš ho?“

„Jakože bych šla teď do vězení já?“ usmála se konečně i ona. „Klidně si to s tebou vyměním. Vždyť ty jsi byl zavřenej za nás oba, za naše názory, tak bych teď mohla jít do Ruzyně já.“

„Nemůžeme to zlehčovat,“ povzdechla si nakonec procítěně.

„Olgo, pojď sem.“ Přitáhl si ji blíž k sobě. Byla jeho manželkou, matkou, sestrou, přítelkyní, kamarádkou, ochránkyní, spřízněnou duší, a co hlavně, životní jistotou, bez které by se Václav Havel neobešel.

„Nikdy bych nedovolil, aby se ti něco stalo.“ Povzdychla si a položila si hlavu na jeho rameno.

Na kostele Panny Marie Sněžné na dřívějším Koňském trhu odbila půlnoc. Seděli v tichosti.

„Asi tam na ně půjdu. To si za rámeček nedají.“

„Ty mě tu necháš samotného? Budu se tu bát. Co když mě ani československý patron na svém oři nezachrání?“ Téměř rošťácky se zazubil.

„Hned jsem zpět.“

„Olgo, nechoď nikam!“ chytl ji za ruku, když chtěla odejít. „Nedělej si ještě větší problémy, než se mnou máš.“ On pořád seděl na lavičce, ona byla na odchodu k policejnímu autu.

„Prosím tě,“ zakroutila hlavou. „A teď buď zticha, něco zkusím.“

Došla skoro až k autu a nahlédla dovnitř. „Olga! Pojď zpátky!“ volal na ni její muž polohlasem.

„Oni tady normálně chrápou.“ Chvíli pozorovala, jak dva muži v uniformách leží s opřenými hlavami o opěradlo a spí. Zamávala na Václava, aby se někam schoval. Dřepla si vedle zadních dveří a hlasitě zaklepala na okýnko u řidiče.

„Do prdele!“ ozvalo se z auta. „To sem se lek! Slyšels‘ to taky?“

„Ne, neslyšel. Něco se ti zdálo. Radši zkontroluj Havla.“ Oba estébáci se podívali směrem k lavičce, kde nikdo neseděl. Václav se schoval za podstavec sochy svatého Václava (jak příhodné vzhledem ke shodným jménům obou mužů, které dělilo několik staletí) a ze svého úkrytu se velmi bavil, když sledoval svou ženu, jak se krčí u auta a příslušníci StB o ní neví.

„Asi už šel spát. Se nedivím, chlapi říkali, že měli ve středu ve svým bytě hlasitou společnost. Chartisti prej měli sešlost.“

„To by se mi taky líbilo, takhle pořád chlastat.“

„Však si to příští týden vynahradíme. Jarda říkal, že přivezl ze Sovětskýho svazu pravou nefalšovanou vodku.“

„Tak aspoň něco, když už nic. Jdu spát. Do rána času dost.“ Spěšně shlédl hodinky a zase si našel pohodlnou pozici na svém sedadle. Olga chvíli počkala, než uslyšela, jak znovu podřimují a zvedala se k odchodu, když si najednou vedle své nohy všimla rezavého hřebíku. Napadl jí zlomyslný nápad, za který ji mírumilovný Václav asi moc nepochválí.

„To máte za Vaška.“ S úsměvem bohyně pomsty se vracela ke svému muži.

„Ty jsi Jánošík v sukních. No to je teda dobrý,“ smál se potichu spisovatel.

„Raději půjdeme domů. Je pozdě. Zítra má přijít Petr Uhl s Aničkou, přinesou nám prý něco ohledně VONSu.“*

Když se rozednívalo, příslušníci StB chtěli odjet, než je uvidí lidé spěchající do práce, měli však smůlu. Zadní pneumatiky jejich auta jim někdo v noci propíchal. Museli zavolat kolegům, aby je odtáhli.

1989, Rašínovo nábřeží - byt Václava Havla; Pražský hrad

Václav Havel se měl stát prezidentem, jeho přátelé, kolegové, na něj tlačili. On o tom, že by mohl zastávat nejvyšší státní funkci, nepřemýšlel, chtěl být především spisovatelem, dramatikem, ale časem pochopil, že vše, co v životě podstoupil, musí vyústit v něco víc, co by ho ani v nejbláznivějším snu nenapadlo. A že jich měl hodně.

Ano, k této otázce prezidentství dospěl díky vývoji situace v Československu, ale když se stal disidentem, pokládal to za nereálné. Avšak, kdo jiný by se po roce 89 měl stát prezidentem naší země než právě on?

Udělá to pro národ, pro lidi a vlastně tak trochu pro sebe. Dopisem napsaným roku 1969 prezidentu Husákovi vše začalo a skončilo to u Havlova prezidentství.

A i to byl začátek nové éry svobody a zodpovědnosti, kterou možná ještě v dnešní době nejsme schopni pojmout a pochopit tak, jak bychom 25 let po Revoluci měli. Osobně mám pocit, že jsme stále na začátku, anebo malý kousek za ním, v první zatáčce. Jak dlouho to bude ještě trvat, až u nás nastane pravá nefalšovaná demokracie? A dojde k tomu vůbec někdy?

Olga však všeobecné nadšení nesdílela. Nejspíš se bála, že přijdou o své soukromí, že nebudou moci dělat věci, které dosud mohli. Ale věděla, že bude stát po boku svého manžela, ať se děje cokoliv. Ostatně jako to dělala celý život. V dobrém i ve zlém, no ne? Možná v tom byl ten rozdíl. Václav Havel měl jiné ženy, vždy své manželce věrný nebyl, ale pokaždé se k ní vrátil. Nejspíš podvědomě cítil, že to „v dobrém i zlém“ nenajde u jiné ženy než právě u Olgy.

„Pochop, že je to velmi důležité. Víc než všechno, čím jsem si do této chvíle prošel.“

„Mně se to, Vašku, prostě nelíbí. Vždyť jsi chtěl být dramatikem… Proč se chceš najednou stát prezidentem?“

„Víš stejně dobře jako já, že jsem to nikdy nechtěl, ale společnost…“

„Společnost…“ vydechla popuzeně. Ale co my? To už však nevyslovila. Své pocity si až příliš hlídala. Nešťastně se na ni podíval. Věděl, že bez ní by naprosto nemohl existovat. Byla jeho celoživotní oporou. Zahlédla na krátký moment tu sentimentální emoci v jeho očích a uhnula pohledem.

„Dělej si, co chceš. Stejně jako celý život. Jen do toho.“ Nebyla z jeho rozhodnutí nadšená, ale nemohla nic dělat. Nechtěla být první dámou a ani to tak nejspíš nevnímala, ale nakonec přijala tuto funkci důstojně a s noblesou, lépe než kdokoliv jiný, protože ona byla dámou už dávno a vždy jí zůstala.

„Děkuju, Olgo,“ zavolal za ní polohlasem, když kolem něj procházela do ložnice.

„Sám ses rozhodl,“ odpověděla mu tím svým lehce chraplavým úsečným hlasem. V tomhle ji její manžel poznal okamžitě, dávala mu své svolení k úřadu prezidenta. Byla to další věc v jejím životě, kterou musela brát takovou, jaká je a nějak se s ní srovnat.

* * *

„Měla bys přestat kouřit,“ řekl vážným tónem a zadíval se jí do očí. Mlčela. Dál si četla knížku. Byla vášnivou čtenářkou.

„Olga…“ oslovil ji znovu. „Víš, že tě to zabíjí.“

„Já vím,“ odpověděla prostě a zapálila si další cigaretu. „Ty kouříš taky.“

Povzdechl si. Ano, byl myslitelem, filozofem, ale všechny praktické věci každodenního života ležely právě na jeho ženě.

„Olga.“ Pokáral ji tichým hlasem, jakoby už neměl sílu něco říkat.

„Přestaň mě poučovat, prezidente. Nejsem jako oni,“ mávla rukou k televizi, kde běžel záznam z nějakého projevu Václava Havla, tisíce lidí mu s nadšením naslouchaly.

* * *

Václav stál dlouho před skříní. Nemohl se rozhodnout, jakou si vzít k obleku, který měl na sobě, kravatu.

„To jsi u toho usnul, nebo co?“ objevila se jeho žena za ním, již oblečená v elegantním kostýmku. Chystali se na společenský večer s vybranou společností, do níž se, bohužel, dostalo i pár novinářů a fotografů. Ten večer měl být pro nového prezidenta uvítáním v jeho úřadu. Nebyla to však jediná akce, která se konala na jeho počest.

„Když já ty obleky tak nesnáším! Proč nemůžu jít normálně ve svetru?“ Stejně jako tomu bylo tehdy, když byl ještě disidentem, či spisovatelem.

Nešťastně zaklel, když z poličky ve skříni vytahoval kostičkovanou kravatu. Bez své ženy byl jako ztracený. Jednou se například ztratil v lese na Hrádečku (obec Vlčice, okres Trutnov), kde se nacházela jeho chalupa, chodil po lese a volal: „Olgo!“

„Tak to absolutně nepřichází v úvahu,“ konstatovala, když si všimla, co si její manžel vybral. „Ta se ti k tomu přece vůbec nehodí.“ Natáhla se přes Václava a nahlédla do skříně. Po chvíli vytáhla tmavě modrou kravatu a začala ji uvazovat svému muži kolem krku.

„Jsem daleko radši, když mi s oblékáním pomáháš ty, než ti všichni okolo.“ Olga se lehce usmála.

Po uvázání kravaty se snažila zapnout si náhrdelník. Se zraněním, které měla od šestnácti let, kdy pracovala v Baťově továrně, se naučila žít. Tehdy se jí zasekl lis a tak se ho snažila opravit – přišla o čtyři prsty na levé ruce. Tento handicap dokázal šikovně skrývat po celý život. „Počkej,“ převzal od ní zapínání, „dovolíš?“

„Děkuju.“

„Rádo se stalo,“ opětoval jí úsměv a ještě kontroloval svůj oblek v zrcadle.

Olga hraně spráskla ruce. „No tak už pojďte, pane prezidente. Ti lidé na vás nebudou čekat věčně.“

„V tomto případě bych řekl, že ano. Novináři určitě. Že nám to ale sluší,“ pochválil jejich vzhled a nabídl své ženě rámě. Poté společně vykročili za rychlého cvakání blesku fotoaparátů, hlasitých hovorů a cinkání skleniček do jámy lvové.