V křesle, přikrytá dekou a teplo z otevřeného krbu se mi rozlévá tělem. Píšu ti dopis, tati. Propiska se mi třese v ruce, ale slova se na papír nabalují, jako se na mojí mysl za celé ty roky nabalovaly pocity. Proč jsi musel umřít? Slza smutku mi stéká po tváři a já vzpomínám.
Byla jsem ještě malinká, když jsi mě vyhazoval do vzduchu, cítila jsem se, jako kdybych létala. A i přes to, jak maminka nadávala, nikdy jsem neměla strach, že bys mě upustil. Pro malé dítě je i metr ve vzduchu vzrušující a možná i strašidelný, ale já vždycky věděla, že až budu padat dolů, tak mě chytneš.
Ukládal jsi mě do postele. S vlídným úsměvem na tváři a knihou kocoura Mikeše v ruce. Zavřela jsem oči a nebála se nestvůr pod postelí, natož těch, co číhaly ve skříni, protože jsem věděla, že kdykoliv nějakou uvidím, ty jí zaženeš.
„Jsem tu vždycky pro tebe, princezno, na nás si žádný strašidla nepřijdou!” Říkával jsi.
A já ti věřila, proč by taky ne.
Taky jsi mě poprvé vedl do školy. K zemi mě táhnul jak těžký batoh, tak pocit, že to tam nezvládnu, ale ty jsi mě držel za ruku a já se o tebe opírala jak duševně, tak fyzicky. Když už do školy začala chodit sama, vždycky jsi stál ve dveřích a mával mi. („Neboj se princezno, jsem tu vždycky pro tebe.”)
Hned jsem měla lehčí krok a do školy se mi šlo líp.
Když jsem se někdy cítila na dně, vzpomněla jsem si na to, jak jsi mě vyhazoval do vzduchu. Převáděla jsem si to na svou momentální situaci a představovala si, jak mě sbíráš ze dna a vyhazuješ zpět do normálu.
Dokázala bych takhle vzpomínat hodiny, ale někdy věci prostě nemají ten správný konec. Na papír se nevejdou tisíce slov, a do některých životů se nevejde tolik času, kolik by mělo.
„S láskou, tvá Anna,” zakončím to a papír přeložím. Potom znovu a znovu a znovu. Skládám vlaštovku.
Chci otevřít okno a vyhodit ji. Chci sledovat, jak letí a stoupá. Jak se ztrácí v oblacích. Chci vědět, že dolétla až do nebe, že se ti dostala do ruky, a že si můj dopis přečteš, abys věděl, že jsem tě měla a pořád mám ráda.
Poslední přeložení a vlaštovka je hotová. Už se pomalu zvedám a jdu k oknu, ale pohled mi sklouzne do poskakujících plamínků v krbu. Oheň byl už od starých časů považován za něco průbojného a silného.
Za něco neústupného. Agresivního.
A to mě posadí zpět do křesla. Vlaštovku s adresátem k nebeské bráně znovu rozložím. Spěšně prolétnu ten krásný text o lásce mezi rodičem a dítětem a bez milosti ho celý přeškrtám. Papír otočím na druhou stranu (vždyť i ty jsi měl dvě stránky) a začnu od začátku.
Slza vzteku mi stéká po tváři. Vzpomínám.
Jednou jsem přišla domů ze školy. Těšila jsem se, až se podělím o svoje zážitky. Vešla jsem do kuchyně a tam jsem uviděla jen rozlitou flašku vodky a mámu skrčenou na gauči a zpráskanou, jako psa. Kde byla tenkrát tvoje vlídnost? A ochota? Copak ti morálka nezastavila ruku, když jsi ji chtěl uhodit? A když jsi viděl krev, co jí teče z úst?
V tu chvíli jsem vůbec neměla tušení, co se děje. Jako malá jsem se nikdy nezajímala, kde po nocích slídíš, ani co při tom do sebe liješ. Malé děti prostě mají naivní hlavičky, ale malé děti mají taky citlivý spánek, a když jim do bytu ve tři ráno vtrhne ožralý prase a začne jako žito řezat svoji manželku, krčí se v rohu místnosti, s peřinou přetaženou přes hlavu a modlí se, aby ten řev skončil!
Stejně jako ty, jsem měla i já dvě stránky. Jednu plnou úsměvů, spořádanou osobnost, která má tátu, na kterého se může spolehnout, má dostatek sebevědomí a jde si za svým cílem. Jenže jsem měla i druhou. Tu, která nenávidí svého otce pro to, čím je. Tu, která v noci nespí, která se plíží okolo poblitého dobytka, co leží v kuchyni na podlaze, a která ho prosí, aby přestal. Vylévá mu flašky a s hrdostí si nechá napálit facku, protože ví, že to, co dělá, je dobrá věc.
Podívám se na papír. Ani netuším, jak jsem dokázala popsat i druhou stranu dopisu.
„Anna.” zakončím ho poněkud odtažitěji, než předtím.
Chvíli se na něj dívám. Čtu nenávistná slova z papíru promočeného slzami. Potom ho zmačkám. Tak, jako jsi ty zmačkal mě a mámu, tak jako jsi zmačkal svoje správné já, a tak, jako chlast zmačkal tebe.
Hodím ho do krbu a sleduju, jak ho plameny spalují. Pomalu se mění v popel. A můj vzkaz se dostává do plamenů samotných pekel - přímo tobě do ruky. Jak jsem si jen mohla myslet, že bys mohl být v nebi. Se vztekem zahazuji propisku a bloček někam za sebe a na chvíli se jdu podívat z okna.
Ani nevnímám, co vidím. Představuji si imaginárního skřítka, který mi skotačí v hlavě a vyhazuje z ní všechny myšlenky. Pomalu, ale jistě se zbavuji svých pocitů. Tak, jako už mnohokrát.
Oči už se vyplakaly a duše už se uklidnila. Jdu okolo krbu, kde se už můj vzkaz vytratil pryč z povrchu zemského.
Když se může tak snadno ztratit kus papíru...může se vytratit i nenávist? Může zvítězit odpuštění a láska?
Nevím.
Ale jedno vím. Stejně, jako už tisíckrát předtím, budu zítra psát další dopis. Tobě, tati. A stejně, jako už tisíckrát předtím, si nebudu jistá, jestli ho složit do vlaštovky, a nebo spálit na popel.
Písmák