Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Temné světlo

21. 07. 2015
1
1
456
Autor
Thailo
Ležím v posteli. V ruce poslední dávka. V domě bordel a v hlavě zmatek. Potím se. Zadržuji zvracení. Celý svět se se mnou točí. Potřebuju to víc než cokoliv jiného. Ale nemám sílu. Do pohybu ruky se musím přemáhat. Nejde to.
    Ale náhle mě jakoby odnikud zaplaví nával energie. Zvednu se a přes změt zmatku, chaosu a šílenství se snažím dostat do reality a dojít do koupelny. Dojdu tam, ani nevím jak. Spíš se tam najednou ocitnu. Dívám se na sebe do zrcadla.
    Jsem nahý. Z dřív krásných a hustých vlasů mi jich zbylo jen pár špinavých, řítkých a nechutných. Oči mám vybledlé jako mrtvola. Pleť popelavou a samý hnisavý pupínek. Po zubech jako kdyby se slehla zem. Jen pár shnilých, žlutých a protkaných kazy. Hnusím se sám sobě.
    Svět se se mnou znovu začne točit. Teď už musím. Zvednu ruku. Donutím se k pohybu a jehla protne žílu a do krve mi vpustí dlouho hledaný život. Spadnu na zem. Najednou je tolik blaze. Jen ležím a usmívám se. Je mi jedno, že se zabíjím, i že tohle byla moje poslední dávka. Teď záleží jen na přítomnosti.
    Zrak mi vynechává. Obraz mizí a zase se objevuje. Ale to všechno je tak laskavé a mateřské. Všechno je to stvořené jen pro moji radost a mně to dělá dobře. A pak - světla. Ta nejtemnější světla. Černější než ta nehlubší noc. Plné žalu, smutku a zármutku. Dívají se - pozorují mě. Chci promluvit, ale slova se mi pletou. Zkouším to znovu a znovu, až se to stane.
„Kdo jste?” na nic srozumitelnějšího se nezmůžu.
„Nikdo,” odpoví.
Rozčilují mě. Chci aby šly pryč.
„Táhněte!” zakřičím.
„A kam?”
„Tam odkud jste přišly!”
„Nepřišly jsme odnikud,” řeknou klidně, „pojď s námi.”
Už zuřím. Chci je pryč. Chci je rozehnat rukama, rozšlapat a zahodit, ale místo toho jen ležím - ruce rozpřažené, nohy stejně tak. V hlavě nic.
    Zopakují to: „Pojď s námi.”
„Kam?!” křičím to hystericky, pořád dokola a dokola, tak dlouho, až mi nestačí síly a znovu zmlknu.
„Nikam,” odpoví světla.
Dýchám hluboce a nepravidelně. Už nemůžu
„Pojď.”
    A tak jdu. Vznesu se(vznesu?). Nechám své odporné špinavé tělo v koupelně na zemi a jdu se světly - tam kam mě zavedou.
    Nic necítím - nejsem nic. Občas vidím mé tělo - trosku co po mně zbyla - jak bloudí světem. Shání další fet, krade a utíká před realitou, která pro něj už stejně neexistuje - už to nejsem já. Místo toho je tu jen světlo. Světlo které bývalo bytostí, ale teď nic není, nic necítí, nevidí, nedokáže nic nahmatat - světlo které nikam nepatří.
    To světlo jsem já. Poslední zbytek mého lidství a vědomí, který z čiré zoufalosti utekl před svým tělem a ukryl se hluboko mimo jeho dosah.
Prázdno. Temnota. Zmatek a chaos. Nic jiného už nezbylo.

1 názor

Lakrov
28. 07. 2015
Dát tip

Tou závěrečnou větou to působí dost bezvýchodně, ale to je asi záměr. Strastiplná cesta z odporné reality do opojného snu je ovšem vylíčena pěkně. Nepůsobí to ovšem příliš autenticky, jak je dnes zvykem přistupovat k tomuto tématu, tj. dostatkem hnusu, špíny, vulgárnosti apod.. Je to spíš taková "poezie posledních dnů" a nebýt toho závěru, posledních tří vět, člověk by skoro dostal chuť to zkusit... Naštěstí tam ten závěr je a dává celému textu správný smysl.

A upozornění na pár nepřesností v provopisu: ...řítkých... ## říDkých ; ...nejtemnější světla. Černější než ta nehlubší noc. Plné žalu... ## plnÁ žalu ; ...Chci aby šly pryč... ## šlA pryč (ta světla), ale tady by to vzhledem ke kontextu by bylo možná matoucí a v přímé řeči se to dá tolerovat.

Tip.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru