Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Arabka

02. 08. 2015
0
4
526
Autor
toyenka

 „Oni ji hlídají, vidíš? Zase za ní poslali hlídačku, nenechají ji chvíli bez dozoru,“ prohodil manžel a díval se stejným směrem jako já. „Chudinka, je tak plná života, tak moc si ho užívá a oni na ni za pár dní hodí síť,“ dodal.

ARABKA      

               Byla krásná, neuvěřitelně štíhlá, nohy dlouhé jako laň. Kaštanově hnědé vlasy měla zvlněné a i tak jí dosahovaly pod pás. Nosila je neposedně rozpuštěné, a když se jí člověk zahleděl do očí, četl horkokrevný vzdor, neposlušnost a živočišnost. Kolik jí jen mohlo být? Odhadovala jsem tak 12-13 let, ale u mladinké Arabky jsem si netroufla tvrdit, že jí je právě tolik. Podle okolností byla zřejmě mnohem mladší.

               Teplota se pohybovala kolem 40 stupňů celsia a ona byla vždy obléknutá v upnuté džíny ke kotníkům, nikdy neměla na sobě plavky a nikdy se nekoupala - ani v bazénu, ani v moři. Jen tam pobíhala a z jejího pohybu přímo čišela radost k životu, touha po objevování nového, nespoutanost. Byla tak výrazná a krásná, že jsem ji se zaujetím každý den sledovala a usmívala se, byla radost se na ni dívat. Tolik životního elánu v jedné útlé dívence jsem snad ještě neviděla. Vzbuzovala spontánně mé sympatie.

               Byla všude, kde jsem se ocitla. Nechápu, jak je to možné, ale ať jsem byla kdekoliv, tak jsem na ni pokaždé narazila a pokaždé se dočista ztratila v jejích hlubokých očích a v jejím pohledu. Nemusela nic říkat, já to všechno vycítila - to dítě, téměř již mladá žena, uvnitř mělo velký rozpor a pohromu. Nikdy nebyla dlouho sama, vždy někam spěchala, dlouhé nohy svižně běžely kamsi a za chvíli zase někam jinam.  Vzápětí se vždy objevila další postava děvčete, které však již nebylo tak neuvěřitelně štíhlé, krásné a nabité energií, bylo zahaleno od hlavy až k patě a koukal mu jen obličej, fádní obličej a i přes to zahalení mi bylo jasné, jak rozbředle vypadá. Vždy mě upoutal ten rozpor neuvěřitelně vitální krásy a fádnosti zahalené postavy bez energie a tvaru.

               „Oni ji hlídají, vidíš? Zase za ní poslali hlídačku, nenechají ji chvíli bez dozoru,“ prohodil manžel a díval se stejným směrem jako já. „Chudinka, je tak plná života, tak moc si ho užívá a oni na ni za pár dní hodí síť,“ dodal.

               „Vidím, jde na mě z toho hrůza. Ona chce žít a oni jí vnutí ten jejich způsob života, zmanipulují ji tak, že bude nakonec dobrovolně tvrdit, jak ji ten šátek  a zahalení chrání, jak bez něj nemůže být. Zapomene, jak jí chutnal život.. Pane Bože, vždyť oni ji znásilní vědomí, myšlenky, vymyjí mozek a ona to nakonec sama bude obhajovat,“ šeptala jsem manželovi.

                Večer jsme si jen tak zašli do kavárny na drink a povídali si o prožitém dnu,  pozorovali  ostatní hosty různých národností.  Byli tu s námi Černoši,  Asiaté i Arabové, i další Evropané různých národností. Všichni tu jen tak seděli, bavili se v přátelské atmosféře. Nikdo nikomu nevadil.  Najednou jsem zpozorněla, protože k vedlejšímu stolku, kde seděly dvě zahalené Arabky úctyhodných beztvarých rozměrů, přiběhla moje laň. Jen na chvilku tam usedla a mě bylo jasné, kdo je její matka. Polila mě hrůza při tom pohledu - tohle z mé tmavé princezny chtějí udělat? A oni to udělají! Tak je to správné!

                Dívala jsem se před sebe s vytřeštěnýma očima a v jednu chvíli se můj pohled střetl s dívčiným. Neuvěřitelné oči, nemohla jsem se od nich opět odtrhnout. A neuvěřitelný pocit smutku.

               „Myslíš, že jí doopravdy nikdo nepomůže, to je přeci nelidské..? Ona tak miluje život..! Kdyby ji nechali žít, bude krásná a štíhlá, úspěšná - a oni z ní udělají právě takovouhle ropuchu..“ Tiše mi najednou povídal manžel, jakoby mi četl myšlenky a díval se směrem k zahaleným postavám vedle mé tmavé princezny.

                „Musí to tak být, nikdo jí nepomůže,“ hlesla jsem hodně smutně. „Kdyby to chtěla změnit, byli by ji schopni zabít. Jenže, bude to ještě pak život? Nezabijí ji takto vlastně také, až na ni hodí tu síť, ten jejich šátek a můru, ze které jí bude koukat snad jen nos?“

               Dopila jsem a podívala se na manžela: „Pojď, jdeme jinam, nějak na mě padlo smutno. Je krásný večer, projdeme se.“  Šli jsme vzrostlou zahradou palem, banánovníků a kaktusů, když nás zase předběhlo plaché  tmavé děvče a poplašeně někam spěchalo. Jen ať si ještě užije poslední dny, kdy jí dovolí žít, pomyslela jsem si a otočila se. No ano, už tu byla, ta v šátku, co ji sledovala, co ji měla na starost.. Ne, nenechají ji nikdy žít její život, nikdy nebude svobodná. Arabka, tmavá princezna.


4 názory

toyenka
02. 08. 2015
Dát tip

Fajn, jako máma tří dcer v podobném věku a babička 4 vnoučat to přežiju, být v něčím hledáčku za to, že se mi líbí životní elán dnešního mládí :)


Tetřev
02. 08. 2015
Dát tip

Mně se ten popis mladé dívky líbil, tedy první tři odstavce. Zbytek textu se mi už zdál příliš moralizující.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru