U pokřivené trnky

Zákoutí u pokřivené trnky, tady lidé čekávají na autobus z Barrandova, tudy vede úniková linie ze skalního hnízda. Do obzoru se zakusují zuby mrakodrapů jižního místa a trhají kořist kapitalismu v nekonečné směně. Do noci pak bude to místo zářit svou atomovou píseň o věčném růstu. To už ale lidé navrácení skalním dutinám svých paneláků do rytmů srdcí opíjet se budou trnkami. Přeživší.

Cesta obzorem

Obzor vzal nach, táhne se jak řeka, řeka letního večera. Zanedlouho podle ní půjdou už jen milenci a lidé zlopověstní. Jen ti, co vydávají svůj život, a tím jej doufají získat. Ti půjdou nocí.

Ticho

Cézanovské zátiší s jablky vzala tma, noc se nerozpakuje hlásit mezičas. V ložnicích ještě stihnout škrtnout sirkou a pálit svíce, v touze uchovat něco z barev vyjde z toho zas jen ruměnec ve tvářích. S kuráží půlnočních bůžků nerozpakují se lidé halasit slávu. Z nitra docela obyčejných zátiší.

Stopy vášně
 
Na obláčcích potu stoupá kolem oken zpráva o cizí vášni. V šestém patře načichne vůní muškátů a už nebude stejná. A o kus dál ji vdechne spolu s kouřem své cigarety muž skrytý v stínu. Hned zas vypustí zbytek té sídlištní romance zpátky do tmy. Kdosi nad ním pak před tou stopou cizí vášně zlostně přibouchne okno. 

Usínat do Pompejí

Autostrády šumí do noci posledními auty, omývají břehy města v odlivu; ráno se zase přivalí ta hrozivá tsunami. Hvězdy nevyšly, smog je přikryl, pravděpodobně už navždy. Ale ještě se o nich zpívá, nejvíce v nočních proudech rádií. Podobně jako hvězdy mizí za clonou civilizačního odpadu mnoho nadějí civilizace. Skoro každá píseň nějakou připomíná. Usínáme do nových Pompejí.