Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 457 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Bouřka
datum / id15.09.2015 / 459448Vytisknout |
autorAdriana Bártová
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaKaždodenní
zobrazeno633x
počet tipů4
v oblíbených0x
Bouřka

 

Sylva divoce vyskočila ze země a rozběhla se k vodě. Za zády nechala stan a v něm zdrcený výraz svého přítele. „Ty mě nebudeš furt říkat, co mám dělat!“ Nadávala a se sprostými gesty na jeho adresu doběhla na břeh. „Můžeš mě, víš co,“ zakřičela a vrhla se do vody. Plavala jako o závod, a i když byla dobrá plavkyně, Fanda měl o ni strach. Když přišel ke břehu, byla už skoro v polovině. Nechtěl, aby viděla, že se za ní vydal, aby se ještě víc nerozčílila. Sledoval, jak se její hlava na hladině zmenšuje a pak i její drobnou postavu, která se na druhé straně jezera jevila docela nepatrná. Smutně sklonil hlavu. Měla to být jejich první dovolená, dobrodružná, plná lásky. Ale všechno bylo jinak. Poblíž břehu proplula loďka a vodáci Frantu hlasitě zdravili. Zamával jim a vlna, kterou jejich kánoe vyvolala, mu houpavě natekla do boty. Tiše zaklel. Poodstoupil kousek do zadu a znovu se zadíval na protější břeh. Sylva tam už nebyla. Bůh ví, kam ji dneska bude muset jít hledat.

Včera večer byla situace podobná. Jen s tím rozdílem, že neutekla do vody, ale zmizela v lese. Nevracela se, tak se vypravil mezi trampy a osadníky, kteří stanovali na vedlejší louce, aby se po ní poohlédnul. Seděla u táboráku, v cizích teplákách, na klacku měla napíchnutý buřt a vesele si prozpěvovala. „Nejdeš si k nám přisednout, moc hezky hrají.“ Vypadala spokojeně a klidně, jako by se nic nestalo.

Dnes to bylo horší. Nával vzteku, který ji zahltil smysly, byl nezvykle velký. Snažil se ji uklidnit, zadržet, ale bylo to marné. Ve skutečnosti se mu mílovými kroky vzdalovala a on tomu neuměl čelit. Cosi v její mysli vyvolávalo potíže, které nebyly, vytvářelo neshody, které neměly základ, a postupně likvidovalo všechno hezké mezi nimi. Když se jí snažil naznačit, že to není v pořádku, vybouchla jako sopka.

Na druhý břeh doplavala Sylva bez obtíží. Přesto, když vyšla z vody, hluboce oddechovala. V záchvatu vzteku plavala urputně a s vynaloženým úsilím se její zloba pozvolna vytratila. Vyšla na břeh a tělem se jí rozlil pocit uvolnění. Tyhle záchvaty mívala v poslední době častěji než dřív. A pokaždé, když nápor polevil, zoufale litovala všeho, co před tím udělala. Nával euforie, se vystřídal s depresí, a ta ji ničila ještě víc. Začarovaný kruh.

Založila ruce v bok a pohlédla na jezero. Bylo rozlehlé, ale to ji nijak neděsilo. Věřila si. Pomalu vstoupila do vody. Slunce pichlavě hřálo a vzduch byl hustý jako smetana. Ohlédla se. Na obzoru se objevila kupovitá oblačnost a bílé mráčky se pohupovaly jako na nitkách.

Frantu poznala na diskotéce vloni na podzim a byla to láska na první pohled. Nespoutaně se do něj zamilovala a on jí oplácel stejnou mincí. Stali se nerozlučnou dvojicí a všichni jejich známí je přijali jako pár, jako lidi, kteří byli, jeden pro druhého, předem určeni.

Zadívala se směrem k hájku, kde si mezi stromovím s Františkem postavili svůj stan, a tíha výčitek na ni prudce dolehla. Musím se vrátit a omluvit se. Odprosit, požádat o odpuštění...

První tempo zčeřilo vodní hladinu. Nejprve plavala pomalu, věděla, že musí šetřit síly, protože cesta na hráz, je delší, než do kempu. Tempo střídalo tempo a skotačivé vlnky v proudech obtékaly její tělo a mazlivě ji hladily. Užívala si chvíle v příjemně chladivé vodě, ale zároveň ji drtila lítost nad tím, jak se chovala. Včera, dnes a vůbec už delší dobu. „Fana má pravdu, musím to nějak řešit. Tohle už sama nezvládnu. Vždyť ho miluju! Musím…miláčku, já…“ Obličej se jí zkřivil pláčem, tak jej znechuceně zanořila pod hladinu. V té chvíli se rozhodla. „Udělám to, udělám všechno!“ Najednou pocítila panický strach, že by o něj mohla přijít.

V toku myšlenek si nevšimla, že se slunko ztratilo z oblohy, jen vlny na hladině se zdály o něco větší. Přetočila se na znak, aby si na chvíli oddechla. Dosud bezoblačné nebe bylo napůl zatažené, a pod ním kalupem uháněly bílé cancoury, jako roztrhaný hadr. „Ty beránky utíkají nějak moc rychle,“ pronesla Sylva sama k sobě. Převrátila se zpátky na břicho a začala plavat o něco rychleji.

Fíííí! Prudký poryv větru zčeřil hladinu a vmetl jí vodu přímo do tváře. Otřásla se, vyfrkla tekutinu z nosu a zadívala se na oblohu. Ta už byla černá jako noc a ze všech stran se rozléhalo tupé dunění hromu.  Sylva nakoukla před sebe, ke břehu zbývalo ještě hezkých pár desítek metrů. Znovu přidala na tempu. Usilovně se soustředila, aby se příliš neunavila, a hlavně, aby neztratila směr. Začal boj s větrem a tříštivými vlnami. Blesky křižovaly oblohu a zlověstný hrom burácel a naplňoval krajinu ohlušujícími ranami. Teď už dala do plavání všechno, věděla, že musí na břeh co nejrychleji.  V tom se bělavé mraky kalupem rozběhly a vítr svištěl nad hladinou a mocně s ní cloumal. Ve vodní tříšti viděla, jak se na břehu stromy klátí a obří koruny se lámou jako třísky. Ostrými tempy se hnala kupředu, až ve svalech cítila žhavé pálení. Bouřky se nebála, ale vichřice je ve vodě opravdový nepřítel. Ke břehu dorazila naprosto vyčerpaná, a když se snažila vyjít na břeh, nárazy vichru ji srážely na strmou hráz. Pud sebezáchovy ji znovu popohnal. Nejde to po nohách, budu se plazit, pomyslela si a přitiskla tělo k ostrým hranám kamenů. Musela pryč z dosahu vodní hladiny. Ale to už kvílivý vichr přinesl první příval deště. Obrovské kapky v nekonečných proudech bičovaly krajinu i Sylviino tělo. Jako by ji někdo soustavně chrstal vodu do tváře, lapala po dechu a snažila uchránit obličej před proudem vody řinoucím se z oblohy. V tom jí začalo do celého těla něco bušit. Instinktivně si přikryla hlavu rukama, ale ledová tříšť, která se na ni hrnula shůry, ji nelítostně tloukla ze všech stran. Zůstala bezvládně ležet; vyčerpaná z plavání a plížení po ostrých hranách hráze, neměla sílu bojovat s živly, nad kterými nemohla zvítězit.

Na vteřinu se vítr zmírnil. Sylva se ztěžka postavila a zírala do kempu, na stromy, mezi, které ukotvili s Františkem svůj stan. Jako třísky se ztepilé smrky lámaly a s rachotem padaly jeden přes druhý. Z úst se jí vydral zoufalý výkřik. Rozběhla se k remízku. Nevnímala, že vichřice dál zuří, ani to, že jí kroupy roztloukly hlavu, až z ní crčí krev. Vítr udeřil a znovu ji srazil k zemi. Její mysl si usilovně přála běžet, ale nebyla schopna se pohnout. V tom ji čísi ruce silně uchopily a táhly její bezvládné tělo někam pryč. Z posledních sil se vzpouzela a křičela, že musí do kempu, že musí k němu, že tam někde je její František, její láska, její život. Tam někde v té změti hluku, pichlavých blesků a kvílivého sténání stromů, je někdo, bez koho nedokáže žít.

Strážní domek na kraji kempu nebyl nijak útulný, ale když se ocitla na jeho podlaze, na kratičký okamžik se jí ulevilo. Jakmile však ucítila pevnou půdu pod nohama, vrhla se ke dveřím. Nestačila je otevřít, někdo ji strhnul a sevřel do náruče. „Teď ne, holka, tam nemůžeš!“

„Ale já musím,“ zašeptala bezvládně.“ Musím mu říct, že jsem se rozhodla.“ Drmolila a blouznivě vykřikovala ještě ve chvíli, kdy ji nakládali do sanity a její potlučené tělo se prudce chvělo. Než ztratila vědomí, z dálky k ní dolehl známý hlas.

„ Sylvinko! Teď se netrap, přijdu za tebou…“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.09.2015 13:18:19dát kritice tipAdriana Bártová

děkuji Lakrov za návštěvu i hodnocení, upřímně, název neměl mít dvojznačný význam, ale může to být i takhle chápáno, díky za tip

25.09.2015 13:17:57dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Začátek prvního odstavec je trochu vlažný, na chvilku se zabojím, že nedočtu, ale najednou se z té (zprvu) tušené milostné záplety stává drama, plavu se Sylvou, topím se se Sylvou, děsím se s ní padajících stromů... a nevím, jak to dopadlo, ale to Sylva taky ne. Napsané celkem napínavě. Dobrý dvojznačný název. Tip.

19.09.2015 01:35:44dát kritice tipSan Juan Bautista
Jo, aha, tak to byla zadána slova vlnky a nakoukla a idnesáci měli komponovat na to téma povídky, jo? :-) Pokud tomu dobře rozumím.
Tak jestli jsi to osobně prožila, beru zpět. Já taky párkrát zmoknul jak slípka, ale ne při plavbě, naštěstí. Podrobnosti uvedu soukromě, jak jsem slíbil.
18.09.2015 17:01:42dát kritice tipProsecký

Ne. Není to problém. Hned mě tam zaujala ta tučná předepsaná slova.  

18.09.2015 11:03:09dát kritice tipAdriana Bártová

Děkuji za návštěvu i hodnocení

18.09.2015 11:00:34dát kritice tipAdriana Bártová

Kandelabr, San Juan Bautista: děkuji za zastavení a vyjádření názoru, ano, je to letní povídka bez hlubšího záměru a na blogu idnes je skutečně k zastižení, Prosecký je dobrý špion, úsměv

a tělo bylo potlučené, nikoliv bezvládné, takže se házet mohlo

a k té bouřce: bohužel jsem takovou prožila osobně, tak vím, o čem mluvím, bylo to velmi rychlé a velmi ničivé krupobití s vichřicí

18.09.2015 10:57:40dát kritice tipZordon

Líbil se mi začátek. Ten vnitřní rozpor. To dramatické finále mně přišlo už trochu moc přitažené.

17.09.2015 23:39:20dát kritice tipSan Juan Bautista
No, to je doslova horor! :-) Jen si nejsem jistý, že by se to ve skutečnosti semlelo tak rychle. I když, dnešní příroda je opravdu jak dubnový počasí.

Nějaké korekce by to chtělo. Prostuduju podrobně a pak napíšu.

PS: jak je to s tím idnesem? (Prosecký - bystrý kluk...) :)
17.09.2015 12:58:39dát kritice tipKandelabr

povídka mě sice neurazila, ale nic moc mi ani nepřinesla. Nejsem cílová skupina. Je to taková klasika do nějakého letního speciálu nebo dívčího časáku.  Slušná slohová úloha.

Stylistické přičísnutí by bylo vhodné, některé obraty kostrbaté, jiné klišovité.

např. Když sebou někdo hází, těžko jeho tělo považovat za bezvládné.

 

17.09.2015 09:06:09dát kritice tipAdriana Bártová

Je, to snad není problém? A názor?

16.09.2015 11:31:05dát kritice tipProsecký

To je z Letní povídky na idnes, viď!? 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor