Lámáni půlnocí Astrid Lindgrenové

V zrcadleních azimutů žebrání opálových moulů

sedím v panoramatech naříkání si

na nevězení o tvých malých

laskavých

zlatavých

lítých a trapných

problémech

jako já:

“jen se podívej”

nevystříkni

žlučí do běla zbarvenou

černými sny

lítostněním…

neomlouvám

nepotřebuju

nezraněn

nejsem tvůj

a už vůbec nikdy svůj

jen navždy posílen

tak bublinkovitě k úsměškům

tak gravidně jedině ne v zrcadlení

zmítaných necitů

alabastrových motýlků

nevytvářím

jediné boření na tomto světě

nezanáším jediným závanem větříku

své střely do tvých přetvářených obličejů…

Ach, to jsme my

a náš křik a bačkůrky u postýlky

nás

dětí z Bullerbynu

a ze stanice ZOO

a Lasse a Bosse a a Ole

a Janis Joplin

a Lisa a Anna a Britta

a zavírání dveří Mercedes Benz

a prasečí střeva v tomatě gospelu

fazole Mahálie Jackson

a od chlívku básní

dlouhých přesně

jako penis

toho

jenž milujeme

zpíváme písně naděje

krásný jako tváře

Paní

z Helen Zmatlíkové

a milujeme

Ach, Astrid….

Já chci jít domů

lehnout si u maminky

vyhlížet Broučka

vrátí se od Janinky

Ach, Astrid

praskají hřebety knih

vázané v kůži

mých astmatických dětí

pískotem v hrudníku

Já chci jít domů

lehnout si u maminky

ráno se probudit

zavonět chlebem

nazout si bačkůrky

z podpostýlky…

Včera jsem započal

básnění o tichu

v nebeských intervalech nepočetí

tvých přespříliš potentních

hypotečních snů

převálcovaných dny všeobecných

hlubinných rádobynesnů nednů

vytrysklých smítek ze dna tričajů

potřísněných lavinami plazmatických

něžňoučce proslintaných orgasmů

a přídavek až příště nebo už

dnes?

čekáš hermetické uzavření

nebo snad elegické vytváření

v zítřejších akrostichonech dění?

už nikdy

a nikdy nepřijmeš

nabídky k sňatkům právoplatným tak jedině

v jediném předem utraceném vdovství

zvaném manželství

boj se a bol příčíc vývrtky citů

v těch záchodových vířivkách smítek

láska…láska v přecenění…přecenění masami

mimozemšťanů

i zploštělejch pozemšťanů

nevědících o co nejde

o miláččino hovno jde i nejde

tvoje slovo

tvoje stesky

to sdílím a takzvaně slaďoučce sním…

Ach, Astrid

už jdeme domů

my dva

my děti

do stanice ZOO v Bullerbynu...