Kam smí jenom bohové

Slunce pálí a ostré paprsky dopadají na roztékající se asfaltku. Další letní den, kdy se lidé potí ve své vlastní šťávě, spocení a znechucení. Nejraději by jeli někam k vodě, než zůstali zabedněný v nevětrané kanceláři,… Kdekoliv v práci.
 Jsi zpocená, unavená a vyčerpaná. Letní šaty se na tebe lepí. Působíš jako mucholapka a máš vztek na to, že je takové parno. Odpolední žár všechno dehydruje. Je sucho. Máš vztek na to, že jsi musela osm hodin tvrdnout v sedacím zaměstnání mezi ostatními slepicemi a poslouchat jejich nejapná žvatlaní o ničem. Máš vztek, že sis neudělala jinou vysokou, aby jsi mohla být v terénu a zažít něco neobyčejného a dobrodružného. Špatná volba. A na cestě domů to v tobě jenom vře; nádherná žena plná roztodivných citů natěšená zalézt do sprchy.
 Doma tě nikdo nečeká. Žádná rodina, žádný přítel. Jsi cílevědomá karieristka, která není na dlouhodobé vztahy, jen na chvilkové známosti, třebaže si přeješ prince na bílém koni, sama víš, že je to jenom pouze naivní představa a nikdo takový mezi lidmi neexistuje a jestliže ano, tak je to jen promarněné hledání jehly v kupce sena; mimo práce máš několik koníčků, které nehodláš nikomu zadarmo jen tak obětovat.
 Sotva na to pomyslíš, šaty letí dolů. Jsi jen ve spodním bílém prádlem uprostřed chodby. Podíváš se na sebe do zrcadla. Pořád jsi stejná a ani čas nezměnil tvou atletickou postavu, která ti dodává sebejistou sílu do života, sílu divoké kočky, kterou už nic jen tak nerozhází.Otáčíš se před ním, jako by jsi chtěla tancovat. Ale proč ne? Na tváři vyloudíš okouzlující úsměv, podprsenka a kalhotky letí na zmuchlané červené šaty válející se bez ladu a skladu na holém linoleu. Bosá chodidla, dlouhé sametové nohy, nádherná stehna a lýtka lesknoucí se odrazem od rozsvíceného světla na chodbě. Hladké břicho a pupík, nádherná ňadra, něžný krk, vzpřímená hlava s hřívou vlnitých dlouhých hnědých vlasů, které ti padají na záda a na ramena. Tvoje kroky pleskají o podlahu při vstupu do koupelny. Otevřeš sprchový kout a vejdeš dovnitř, pustíš na sebe sprchu, zakloníš smyslně hlavu s pocitem blahodárného uvolnění, zavřeš oči a vychutnáváš si dosyta okamžik, na který ses celou dobu, celý den těšila.
 Voda smáčí celou tvou postavu, zbaví tě veškerého potu a špíny, stavů úzkosti po neúspěšných vztazích s muži a kolegyněmi v práci, veškerého strachu, co tě občas trýzní, a smyje někam pryč. Vezmeš houbičku nasáklou sprchovým gelem a brázdíš jí po svém těle, měkká prsa se ti houpou do různých stran, jak na ně rukou narážíš a směřuješ pomalu dolů k sametovým stehnům vybízejících k pohlazení až na nejcitlivější místo, prohlubeň, kde pěnivý proud v podobě Malstromu si razí cestu dolů jak Niagarský vodopád, tříštící se o tvůj nárt a prsty na nohou, zjemňuje tvoji pleť kotníky a paty semknuté k sobě a nakonec jako záplava ji smyje čistá voda, mohutný živel měnící se časem v peřeje, od hlavy, ke dvěma růžovým zašpičatělým rozhlednám postavených na kopcích, přes planinu a zpola pokácený les, směřující k dvěma hřebenům mezi nimiž se tyčí masívní žulová skála s otvorem a převisem lehce vyčuhující nad ní. Je to jeskyně, ale tam se živel nedostane.
 Průzračná vlahá voda, jenž tě celou naplňuje a ty cítíš, že jsi volná a nespoutaná, plná nově načerpané energie, že bys mohla drtit skály, vášně, něhy a touhy, že by na tebe nestačil jeden muž, žena plná ohně a s divokou jiskrou jít svému osudu vstříc, ať už to stojí cokoliv. Ta bezbarvá tekutina na tebe působí jak ruka boha vod Poseidona, na kterou se nezmůže žádný chlap, žádný psychoanalytik nebo terapeut, připadáš si jak vodní víla bažící po chvilce touhy (pokud na ní nepřišly její dny, ale nemůžou, protože není člověk) a lehká jako pírko tančíš po vlhké mechové zemi v oparu, který se vznáší Sharwoodským lesem jak bůh Horn.
 Voda na tebe cáká ze všech stran, tříští se o tvou kůži.
 Instinktivně vypneš vodu a setřeš ze sebe kapky vody, kapky rosy stékající po dlouhých listech rostlin, po mohutném lijavci, bouři v tropech, kam, jak je známo se nedostaneš, protože miluješ studenější klima na území Aljašky, Kanady nebo Norska. Vystupuješ ven, vytáhneš bílou osušku z nedalekého držadla ukotveného na zdi a zahalíš se celá do ní jak do vínového županu Hawkey Pierse, zhasneš v koupelně a lehneš si do pohodlně ustlané postele v ložnici odvedle. Spokojeně odpočíváš a čekáš na svého rytíře, se kterým chceš setrvat co nejdéle, navěky, přestože víš, že jiní lidé nemají v lásce štěstí a nenajdou ji, ačkoliv rádi, nemají koho objímat a milovat, to setrvají sami se svými koníčky nebo doživotními frustracemi, protože je jejich protějšky odmítají. Zůstávají zatrpklí a chladní bez špetky zájmu někoho vůbec najít. Ale tohle není tvůj případ. Náhoda se ti připletla do cesty…Taky jsi mohla zůstat opět sama se svými strastmi na duši. Slyšíš rachotit v zámku klíč, dokud nevejde dovnitř, zatají se mu dech, jak tě spatří, a pak, a pak, a pak. Nastane kouzlo letní noci nebo zklamání? Zklamání ty zatím nevěříš, protože tohle je pan Jedinečný, soused odvedle, asi si u tebe posledně něco zapomněl. Ale co si budeš nalhávat, vždycky jsi pro něho měla velkou slabost a on pro tebe.
 A ty čekáš jeho příchod s otevřenou náručí.