Karkulka a Vlk

Karkulka a Vlk

Pěna se rozvlnila a nespokojeně zapraskala, když opatrně narušila její celistvou plochu. Pomalu se sunula ke dnu vany, jako by se potápěla hluboko, tisíc mil pod moře. Voda byla horká a varovala její kůži, ať ještě chvíli počká, ale potřebovala být pod hladinou právě teď, každý další okamžik s sebou nesl neomluvitelné zpoždění. Viděla, jak jí namočené vlasy tmavnou a některé se jako chapadla medúzy povalují na kopečcích pěny, potom nehlučně propadají přes bílou závěj do vody a do vzduchu uvolňují vůni vanilky. Když ponořila obličej, cítila nepříjemný tlak v uších, ale i ten se za krátký čas ztratil. Otevřela oči a nebylo nic. Nebyly zvuky, nebyl svět, nebyly barvy. Jen pěna, která se nad ní mezitím opět neslyšně zavřela a zespoda vypadala jako šedivé hromádky sněhu. Vana měla hladké bílé stěny, po kterých prsty jemně klouzaly, úplně sametové stěny. Kdyby byla vana široká a hluboká a ne klasický typ, který se nachází ve většině koupelen jejich sousedů, nikdy by se z ní už nedokázala dostat ven. Utopila bych se, představovala si chvíli Tereza, jak se snaží vyškrábat z obří vany, ale pokaždé jen bezradně sklouzne po rovné stěně dolů. Pak už nedokázala déle zadržovat dech a definitivně rozbila pěnovou pokrývku. Zvuky i okolní svět byly okamžitě zpátky.

Z obýváku se tlumeně ozvala znělka oznamující začátek reklamního bloku. Tomáš.  Sama pro sebe se zasmála, jsem úplně jako Pavlovův pes, akorát místo zvonku reaguju na reklamu. Přesně věděla, co bude následovat. V chodbě se rozlehl zvuk kroků, které se přiblížily a prošly kolem koupelny. Pak se z vedlejší místnosti ozval nejdříve tenký proud vody dopadající do vody stojaté, spláchnutí a potom trhnutí klikou. Čekala na něj od začátku televizní znělky a stejně s sebou škubla.

„Proč se zamykáš, prosimtě? Pusť mě, chci si umejt ruce.“

Terezu nepřekvapilo ani to, že Tomáš řekl slova přesně tak, jak si v duchu myslela. Seděla na bobku ve vaně a pěnová čepička na její hlavě se pomalu ztrácela. Ani se nepohnula.

„Tak otevři, slyšíš? To ses tam utopila?“ naštvaný Tomášův hlas, potom zkonstatování situace vše vyjadřujícím „tyvole“ a vzdalující se kroky.

„Umyju si ruce v kuchyni a zbytky mejch chcanek budou plavat mezi hrnkama a příborama, jak chceš!“

Slyšela, jak Tomáš demonstrativně pouští vodu v kuchyni plným proudem, ta odskakuje od nahromaděného nádobí ve dřezu a kropí vše okolo. Nikdo z nich potom louže na podlaze nevytře.

Najednou si Tereza byla jistá jedinou věcí. Přišla zčistajasna se vší naléhavostí a vážností. Musí pryč, okamžitě, teď hned. A také navždy, pokud se nechce utopit ne ve vaně, ale ve společném životě s někým, koho nikdy nemilovala.  Nastartovat svůj bílý vesmírný koráb a odletět z koupelny do jiné galaxie, kdyby to šlo. Nešlo. Vyskočila z vody a začala se nedbale utírat velkým ručníkem. Byl ostrý a škrábal ji po těle jako kdyby se třela drátěnkou. Mokré vlasy stočila do culíku a stáhla gumičkou. Oblečení, které odpočívalo v rohu tak, jak se z něho postupně svlékla, na sebe zase rychle naházela. Klíč v zámku se otočil dostatečně měkce, aby nevydal žádný nepotřebný hluk navíc. Z obývacího pokoje se ozýval bezpečný tón střílečky. Zády k ní seděl v křesle Tomáš. Chtěla si naposledy vtisknout ten obraz do paměti, výjev, kdy Tomáše vidí naposled v životě. Jeho uši se téměř neznatelně pohybovaly, jak nabíral plnými hrstmi arašídy, cpal si je do úst a přežvykoval. Hlava se mírně natáčela na tu či onu stranu, podle toho, v jakém rohu obrazovky se zrovna pohyboval voják se samopalem. Tomáš si hlasitě říhnul, hned na to vydal ústy krátký mlaskavý zvuk, snad jako by se chtěl pochválit.

„To mi stačí,“ rozhodla se Tereza, z předsíně vzala tašku ukrytou v botníku a neslyšně otevřela dveře na chodbu.

Na zahradě byl horký stojatý vzduch, i okolní domy vypadaly bez života. Sežehlá tráva ji pod nohama šustila. „Jen blázen se v tomhle vedru koupá v horký vodě,“ vynořila se před ní náhle Tomášova silueta s nesouhlasnou grimasou v obličeji. Prošla přímo Tomášovým přízrakem, až ho roztrhla na dvě poloviny a ještě se uprostřed zatočila s roztaženýma rukama. Oba Tomášové s tichým syknutím vylétli a vtělili se do tetelícího vzduchu. Otevřela branku a chtěla se ještě otočit na malý domek s polovinou opravené střechy, ale pak bez povšimnutí prošla a vydala se po rozpálené cestě prostě pryč.

Ten pocit, že ji někdo sleduje, stále sílil. Poprvé si ho naplno uvědomila, když procházela kolem pošty, která byla v neděli samozřejmě zavřená. Na ulici nikdo nebyl, ale v zádech ji přesto pálil pohled. Když se otočila podruhé, setkala se s radostným výrazem dvou žlutých očí. Oči se k ní rozběhly, propletly se jí pod nohama a rychle mrkaly.

„Jdi domů!“

Pes seděl před Terezou, ocasem zametal chodník a omluvně tisknul uši k hlavě, nepohnul se ale ani o krok.

„Běž. Tak bude to?“

Pes se pomalu sesunul do lehu, začal si zaujatě olizovat přední tlapku a o tom, že Terezu poslouchá, svědčilo jen bubnování ocasu.

„Já tě s sebou nemůžu vzít. No tak….“

Zkusila psa chytit za obojek a vytáhnout ho na nohy, ale ten se okamžitě zapřel. Jediné, čeho docílila, bylo, že ho vleže potáhla kousek po špinavém chodníku.

„Dobře, ale byla to tvoje volba.“

Pes se tvářil, že rozumí, rychle vyskočil a oklepal se. Potom běžel před ní a na každém rohu se zastavil, otočil hlavu na stranu a čekal, kam půjdou.

Než došli na kraj města, uběhly alespoň dvě hodiny. Celou dobu ji vedl pes, ale co chvíli se ohlížel a se sklopenýma ušima ji naznačoval, že to ve skutečnosti ona je dva vede a že záleží jen na jejím pohledu. Kam ho stočí, tam vyrazí. Na periferii bylo i uprostřed léta pochmurně. Řady oprýskaných paneláků, vykotlaná silnice a odpadky všude při cestě působily tak nepříjemný pocit, že i pes se stáhl za její nohy a poslušně šlapal.

Vlastně se divila, že tu garáž ještě nikdo nevykradl. Ale sama o sobě působila tak uboze, že ani všudypřítomní cikáni za celou dobu neprojevili zájem blíže ji prozkoumat. A to byl její tajný triumf. Když s námahou otevřela dveře a sundala plachtu, vykoukla na světlo stříbrná kapota.

„Hezkej, viď ?“ otočila se na psa, ale ten se nezdál autem nijak zvlášť zaujatý. Otevřela mu zadní dveře a on se samozřejmostí naskočil, plácnul sebou na sedačku a hlasitě oddechoval. „Moment, zapnu nám klimatizaci.“ Na malou chvíli jí zachvátilo vzrušení, když zasunula klíčky do motoru a představila si, že nenaskočí. Ale auto bylo spolehlivé. Vyjeli na cestu a Terezu čím dál víc ovládal stejný pocit, jako když ve vaně vynořila hlavu na vzduch a zhluboka se nadechovala.

„Sever, jih, východ, západ?“  Pes ve zpětném zrcátku vypadal, že spí, ale při zvuku jejího hlasu pohnul ušima. „Tak sever,“ rozhodla za ně za oba.

Bylo už dlouho po setmění, když zastavili na osamělé pumpě. Zatímco tankovala benzín, otevřela psovi dveře a nechala ho, aby se vyvenčil. Nevěděla pořádně kde přesně jsou, byli jen uprostřed noci, ona a pes. Projela kartou u automatického placení a když se obracela ke stojanu zády, zachytila koutkem oka pohyb ve tmě. Vylekalo jí to, přivolala psa a pomalu otevírala dveře auta. Ze tmy se odlepila postava mladého muže a vydala se ležérním krokem k ní. Pes, místo aby zavrčel nebo na vetřelce zaštěkal, jak si v duchu slibovala, si v klidu vyskočil na zadní sedadlo. Nově příchozí nevypadal jako vrah, ale představa, že široko daleko nikdo další není, Terezu stejně neuklidňovala.

„Dobrý večer. Pokud jedete směrem na….“

„Tím směrem nejedu,“ odbyla ho příkře a chtěla nastoupit.

„ A kam teda jedete? Pravda je taková, že se potřebuju dostat spíš kamkoliv odtud, z týhle díry,“ rozhodil muž rukama a pak je strčil hluboko do kapes, jako nějaký malý uličník.

Ve starém životě by stopaře nikdy nevzala. „Na nový život,“ pomyslela si Tereza, když mlčky  ukázala na sedačku vedle řidiče. Stopař to gesto pochopil hned.

„Tak kam jedeme?“

„ Kam jedete vy, to nevím, ale my jedeme na sever.“ Chtěla mu dát najevo, že při nejbližším náznaku města ho vysadí.

„ Páni, na severu je fajn. Jestli myslíte Norsko, nebo tak.“

„ Tak třeba dojedeme až do Norska,“ zasmála se a v jejím smíchu byly stopy nervozity.

„Co to máte vzadu za vlka?“ Pes jako by uslyšel, že je o něm řeč. Strčil hlavu mezi Terezu a jejího spolujezdce a se zájmem ho očichával.

„ To je československý vlčák. Vzniknul křížením psů a vlků v pohraničí, ale už je to….dávno.“ Tereza si snažila vybavit další informace, které o československém vlčákovi četla kdysi v atlase psů, ale nemohla si vzpomenout.

„Fešák. Jak se jmenuje?“

„Ga… Vlastně nevím. Musím mu vybrat nové jméno. Myslím, že k novému životu patří i změna jména.“  Zarazila se, protože stopařovi prozradila něco, co nechtěla. Oba se na chvíli odmlčeli a sledovali bílou linku, táhnoucí se silnicí jako nekonečný had.

„Ondřej.“ Prolomil mlčení jako první. „ Dal jsem vám čas na vymyšlení nových jmen, ale teď bych je rád slyšel.“ Oba se úlevně zasmáli a Tereza byla najednou ráda, že má vedle sebe někoho, s kým může mluvit úplně nezávazně a kdo z jejího života odejde stejně rychle a nenápadně, jako před chvílí přišel.

„Jsem Tereza, já už bych se na nové jméno asi nenaučila. A to vzadu, to bude třeba…Vlk.“

„Vlku, Vlku, Vlku!!“  Zatrylkovala na psa vysokým tónem, aby pochopil, že odteď se na něj bude volat takhle.

„Už na něj slyší,“ radoval se Ondřej, když pes začal plácat ocasem do sedačky.

„Mohl bych mít jeden nemístný dotaz?“

„Ptáte se, kdy bude nejbližší město?“

„No, já myslel, že spolu jedeme do toho Norska.“ Ondřej se pořád smál a Tereza se proti své vůli musela usmát taky.

„Proč váš pes začíná nový život? To snad udělal něco hroznýho? Vypadá mile.“

Přemýšlela, co odpovědět. Vedle ní seděl naprosto cizí člověk, kterému mohla navykládat jakoukoli lež, u které bude navíc jedno, zda jí uvěří nebo ne.

„ Vlk se ke mně přidal, když jsem končila jednu etapu a začínala druhou…. Vlastně jsem ji začala nečekaně dnes odpoledne…. Vlastně jsem se tak trochu zbláznila a vlastně jsem teď tak trochu na útěku před vším, ale hlavně před svým starým já. Vlastně, ehm.“ 

V autě se opět rozhostilo ticho, Tereza sledovala tmavou okresku před sebou a jemně hladila kožený volant. Ondřej neodpovídal, zřejmě čekal na pokračování.

„Vlk patřil mýmu příteli. Jmenoval se Tomáš, tedy můj přítel, Vlkovo staré jméno už nebudu říkat, aby na něj co nejrychleji zapomněl. Představte si úplně průměrnýho, hodnýho  a spořádanýho kluka. Vynásobte to stem. Přičtěte dvacettři a máte ho. Asi nejvíc extravagantní na jeho životě byl právě Vlk, ale toho stejně dostal, sám by si takovýho psa nikdy nepořídil. Myslela jsem, že bude fajn, když se usadím. Že budu mít konečně něco, co jsem pořádně neznala. Rodinu, nebo aspoň její základ. Vydržela jsem to tři a půl roku. A teď jsem tady, na silnici s autem po svým bráchovi, což je jediná věc, která zbyla z mojí rodiny. Mimochodem, v tom autě se zabil, …. nevadí vám to?“

Ondřej se na ni ve tmě otočil. „To mě moc mrzí.“

„Nemusí, skoro jsem ho neznala. V děcáku si ho vzali za chvíli, já tam trčela o dost dýl. Ve dvaceti se stejnak ufetoval, našli ho ležet na zadních sedačkách. Nebojte, žádný jehly už tu nejsou.“

Tereza se z nějaké vnitřní škodolibé radosti rozhodla dovyprávět Ondřejovi celý příběh, měla pocit, že se teď role obrátily a on se bojí jí.

„ Nakonec si mě vzali starší manželé, co nemohli mít děti. Hodný, vzdělaný lidi. Říkala jsem jim mámo a táto, ale uvnitř jsem pořád věděla, že to moji rodiče nejsou a že i když se všemožně snaží, prostě to není ono. Připadala jsem si jako kukaččí mládě. Pak jsem potkala Tomáše a myslela jsem, že když začnu žít s ním, jinak a jinde, že najdu tu věc.“

„Jakou?“

„ Já právě nevím, neumím ji pojmenovat. Asi celou dobu hledám něco, co neexistuje. Svět, kde nejsou problémy, kde je ticho a všechno je hebký jako samet. Kde rodiče svý děti milujou a nezbavujou se jich.“

„Tak to opravdu nenajdeš,“ přešel Ondřej samovolně do tykání. "Ani tady, ani v Norsku. Ani nikde jinde.“ Poslední slova skoro šeptal.

„Věděla jsem, že od něj odejdu. Ale netušila jsem, že to bude tak narychlo. Mám s sebou jen batoh, doklady a peníze. A ještě jsem mu vlastně unesla psa. A že ti to všechno vůbec povídám, to samo o sobě je….“

„Neseš jenom košíček, tak to přeci bylo i v pohádce.“

„Prosím?“

„Asi jsme se prostě měli potkat, Karkulko a Vlku,“  Ondřej poklepal Tereze  na červené tričko. “ Všechno v životě se děje pro něco, nebo pro někoho.“

Na auto začaly dopadat první světla lamp na okraji spícího města. Silnice se temně leskla vodou od letní přeháňky. Za pár hodin už bude zase suchá a nesnesitelně horká.

„Mám ti zastavit?“

„Víš, že jsem studoval lesnickou školu? Jako skoro myslivec s vámi mám ještě nějaké nevyřízené účty,“ rozesmál se Ondřej a Tereza zařadila vyšší rychlost.

---