Vyznání či přiznání

Chůze po minovém poli,

šlápneš vedle a hned to bolí.

Tak vážíš dobře každý krok

a uběhne mezitím zas další rok.

 

A když to zkusíš proběhnout na rovno

bude to možná nejspíš zase stát za hovno.

Celé dny jsi jak v transu, spíš a máš otevřené oči,

není ti nejlíp a ten svět kolem dál se v klidu točí.

Celé roky tě to trápí a nemůžeš v noci spát

už ani na počítači tě nebaví něco hrát.

 

Když už usneš, zdá se ti jen o ní,

o jejich očích , o tom jak voní.

Usínáš a vidíš její stále její tvář

a málem nad ní cítíš i svatozář.

 

Jeden pohled do těch modrých očí

vidíš v nich celý vesmír jak se točí,

nacházíš v nich ten věčný mír a klid.

Snažíš se ve snu i ze snu pochopit,

proč vlastně jsi jí lásku ještě nevyznal

nebo se už na ten marný boj nevysral.

 

Jsem tím prolezlý až do morku kostí,

člověku nepomůže ani když se postí,

však když ji delší čas nevidí

a pak i jejímu mobilu závidí

čas který může strávit s ní

o níž si člověk jen sní.

 

Nechci jí život nějak komplikovat,

jenže je stále složitější se k ní chovat,

jako bych k ní žádnou lásku necítil

a teď o víkendu jsem ještě pochopil,

že je potřeba už s tou pravdou vyjít ven

i když nevím zda budu vůbec pochopen.

 

Nechci aby měla pocit, že si ji chci koupit

a aby věděla proč tak stojím o to loupit

její volný čas, slyšet ten její krásný hlas

a proč pořád chci se s ní vidět zas a zas.

 

Bude to nejspíš pro mne jako spáchat seppuku,

protože nikde nemám tu jistotu či spíše záruku,

že mě pochopí a ten jí slíbený email nebude mé haiku,

všechno dobře dopadne a možná bude zase i v v cajku.

Protože pokud ne a přibude mi další jizva na duši

tak jedině mi zbude snad už jen řešit to sókocu-ši.

 

/24.10.2015 – při psaní emailu v němž jsem jí slíbil vše vysvětlit/

---