Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Milenci

01. 11. 2015
13
16
1904
Autor
Movsar

Z rohu kajuty šla mírná píseň. O procházce parkem, sangrii a kině a krásných věcech, prostě o perfektním dni. Havlíček si přejel prstem přes naběhlou žílu a vbodl do ní inzulínovou jehlu. Roztok heroinu ve vteřině zaplavil mozek a uspal ho do hlubokého opiového snu.

***

Když navečer Judita Havlíčka střídala na směně, byl už při relativně jasném vědomí. Jako pokaždé si předali nezbytné informace nutné k řízení provozu zdymadla, jako pokaždé si Havlíček neodpustil několik vilných vět a gest. Když droga opouštěla krevní řečiště jeho těla, dostával vlčí hlad po životě. Doma na něj sice čekaly hned tři životy, manželky a dětí, ale těm už přitakávat nechtěl. Snil o cizí ženě v cizím pokoji a Judita byla nablízku.

Dny na zdymadle šly jako voda. V noci do řeky padala světla z nábřeží, a když povolil závoj smogu, i měsíc. Juditiny sny pak nebyly o moc jiné než ty Havlíčkovy. I ony byly předsněny mnoha písněmi, byla v nich láska, blízkost dvou lidí (proč právě tato binární logika?) a šťastné i nešťastné konce. Továrna na trápení i naději. Když řídila provoz na vpusti Judita, býval už Havlíček doma se svou ženou a dětmi. Někdy si představovala, co dělají: jedí polévku, pohlavkují děti a pak, v naprosté tmě ložnice, se objímají? A vypadá to jako poslední kolo unavených zápasníků? Člověk je, na rozdíl od zvířete, tvor podivuhodně indiskrétní.

Vlčí hlad po životě často svíral i Juditu. Sice ji nepřitahoval, ale Havlíček byl nablízku. Když si jednoho dne předávali službu, Judita odpověděla na jeho flirt. Domluvili si schůzku v kavárně. Havlíček tu službu usínal do ještě omamnějšího opiového snu.

Sešli se jedno říjnové odpoledne na nábřeží. Stromy ronily zlaté slzy, slunce rychle padalo znachovělým obzorem a oni mluvili o práci na zdymadle. V kavárně pak pili víno, kouřili viržinka a laskali se při tom s proužky modrého dýmu, a když alkoholu přibývalo, opouštěli staré téma. Řeč se pak dotýkala rodiny, o které hovořili z opačných pozic: Havlíčkovi rodina už přes deset let přebývala, Juditě už skoro deset let chyběla. Bylo jim pár let k čtyřicítce, první generace pozdních párů a nepárů. Ty řeči šly jako podzimní mlhy městem, zakrývaly vše, co bylo myšleno. Jako by jim jazyk překážel, už nebyl ani přibližný; leccos bylo vyloženo jinak, ostatní úplně opačně. A tak se chvílemi zas vraceli ke zdymadlu, nadřízeným, organizaci, jen tak se nemíjeli v řeči. Když se lámala hodina lásky, nabídla Judita Havlíčkovi, aby jel k ní.

Další dny potřebovali mluvit stále méně, k tomu všemu předchozímu se nikdy nevraceli, zato množili schůzky u Judity v bytě. Havlíček pak odcházel k pozdní večerní polévce, zpohlavkovat děti a ve tmě se obejmout s manželkou.

Po několika týdnech Judita otěhotněla. Havlíčkovi to neřekla, v odeznívajícím rauši při předávání směny ani nebyl s to rozpoznat tu malou odlišnost v pohledu Judity. Ještě několik dnů uteklo společně s řekou a domluvili se na dalším setkání. Večer na nábřeží.

Podzim ještě neuhasl, stromy už ale byly holé na kosti větví. Sešli úzkými schody až k řece. Večer byl měsíčný a chladný, nahoře u cesty ještě dobíhali své sny o dokonalém těle poslední běžci, ale dole už nebyl nikdo. Jen bílí ptáci pospávali, ponoření do ticha a mrazivé vody.

Došli k řadě kotevních patek, masivních železných trnů k vázání lodních lan. Judita se zadívala Havlíčkovi do očí stejným pohledem jako to ráno, kdy už věděla o své naději. Ani tentokrát trubec nic nepoznal. Judita sklopila oči k jedné z patek pod nimi a řekla: „Polož si na ni hlavu.“ Havlíček se nerozpakoval, poklekl a tváří na stranu položil hlavu na chladné železo. „Zavři oči“. Zavřel oči. Judita poodstoupila do stínu, na scénu teklo ostré měsíční světlo. Pomalu se vrátila, stoupla si nad milce a řekla: „Něco si přej, padá hvězda.“ V tu chvíli pustila z rukou obrovský kámen. Do měsíčného ticha nad řekou se ozvalo prasknutí lebeční kosti a zvuk kamenu padlého o kámen dlažby. Bílí ptáci na hladině sebou cukli ze snu. Přízemní mrazíky rychle srážely růžovou hmotu a krev a ve vzdálené galaxii skutečně v tu chvíli padala hvězda. Havlíček si už nic přát nestihl.

***

Judita otevřela dveře kajuty. Čekala, že si zas řeknou pár vět ke směně a večer to bude zas na oplátku naopak, přesto všechno stejně. Z křesla visel muž. Zprvu ho nepoznala. Byl mrtvolně bledý a v koutcích úst mu usychala pěna. Zornice měl stažené k vymizení. Z ohybu ruky mu visela injekční stříkačka naplněná krví, jak se vrátila krevním oběhem. Ještě než se v malém množství vrátila, stihla ve vteřině dopravit do Havlíčkova mozku zprávu o smrtelné dávce heroinu.


16 názorů

Markel
23. 11. 2016
Dát tip

LÍBILO,já jsem to pojala hned po přečtení tak, že ta Judita měla představu o zabití nastávající otce a ten prozaickej konec byl prostě jeho konec, o kterej si už zřejmě léta koledoval. Takže pro mne to nemělo dva konce abych si vybrala *


Prosecký
07. 11. 2015
Dát tip

Zajímavé. Tip. Judita to nedomyslela, vždyť mu mohli strhávat výživné. Kdyby měl alespoň nějakou životní pojistku nebo tak ...


pampelin
07. 11. 2015
Dát tip
Zajimave,ale nedockave

Fruhling
07. 11. 2015
Dát tip

Tak je jasné, že Havlíček musel umít dvakrát, protože text je vlastně o dvou Halvíčcích, žejo. Těžko říct, který je ten pravý.


Lnice
02. 11. 2015
Dát tip

zajímavé..pravda drogujícího funkčního otce, který ještě chodí do zaměstnání si taky nedovedu představit, snad jen v počátcích jeho drogového života:-) ale moc pěkně napsáno:-)


Lakrov
02. 11. 2015
Dát tip

Zvláštní dvojí konec. Dobře napsané. Napadá mě, že vzhledem k okolnostem naznačeným v úvodu to ani jinak skončit nemohlo. Tip.


Movsar
01. 11. 2015
Dát tip

díky přátelé za čtení a zastavení.

z: to neznám, ale rád poznám, takže jdu na elektronickou knihovnu. cavea mám rád, ale zas tak podrobně ho neznám, takže tohle jsem nečerpal z něj. ale nevylučuju nějaký archetypální obraz, co si žije svým životem a je to z něj. možná. ostatně lidi se takto čas od času zabíjejí a asi to nebude moc fajn. ty dva konce jsem zvažoval, kamenný byl jako první, pak mě napadlo udělat to jako trojkřídlý text, kde si můžeš buďto otevřít boční křídala číst celé, nebo číst jen hlavní část.

t: ano, vystihls to přesně, dvojí smrt havlíčka. někteří musejí zemřít hned několikrát. díky za t.


Tetřev
01. 11. 2015
Dát tip

Konec překvapil, hlavní hrdina vlastně zemřel hned dvakrát:-). Líbilo se mi téma i zpracování.*.


Movsar
30. 10. 2015
Dát tip

díky přátelé za čtení i názory.

kapso, nevím, ale třeba je havlíček podobně vitální jako borroughs, který taky měl manželku, než ji v jednom takovém rauši nestřelil do čela - chybující vilém tell.


Kapsa
29. 10. 2015
Dát tip

Souhlasím s Gorou,nevím, Havlíček, milovník heroinových raušů - nějak mi to připadá překombinované, tomu příběhu se prostě nedá věřit.

 

Drtivá většina feťáků, jsou mimo svět i ve střízlivém stavu, nejsou schopni vykonávat běžné lidské úkony - jako je práce, jsou většinou asociální, prostě mimo, natož aby měli celkem funkční rodinu.

 

Nevím, právě poloha Havlíčka mi prostě v povídce nesedí.


Gora
29. 10. 2015
Dát tip

Jednu smrt si představuje Judita, druhou si Havlíček přivodí drogou sám...čte se to dobře, ale příběh není pro mne uvěřitelný...


Kočkodan
29. 10. 2015
Dát tip
Chci dopravit do Movsarova mozku zprávu, ze si ho stale ctu. Jenom jsem mel problémy s komentárem na krvák. (lehký úsmev)

Marcela.K.
28. 10. 2015
Dát tip

...a nebo si to domalovat po svým? Jenže jak, všechno je nějak blbě... ale napsaný to je dobře, to zase jo.

 


Movsar
28. 10. 2015
Dát tip

ano, můžeš k tomu přistoupiut třeba jako k oltářní malbě: buďto nechat postranní křídla zavřená, nebo je otevřít. v tomto případě postranní - horní a spodní. a díky za tip.


Marcela.K.
28. 10. 2015
Dát tip

To si jako mám vybrat kterej konec chci?


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru