Operace

Paní Anna si svůj věk nepřipouštěla. Stále dokázala obstarat spoustu věcí, vařila, pekla, uklízela, na zahradě pracovala, skoro jako za mlada. Ovšem brzy po oslavě devadesátých narozenin se jí natolik zhoršil zrak, že už téměř neviděla. Dalo by se říct, že už na něco takového měla vlastně nárok. Jenže ne vždy s tělem chřadne i mysl a tak na její neustávající dotazy: „Jak je venku?“ „Svítí sluníčko?“ „Kolik napadlo sněhu?“ „Už je jaro?“ nikoho nebavilo odpovídat desetkrát za odpoledne. Stalo se, že se občas setkala s odpovědí: „Pořád stejně.“ Nebo: „Babi, stejně jako před hodinou!“

Protože nechtěla nikomu přidělávat starosti, vydala se například sama na záchod. To pak vypadalo, jako kdyby se domem prohnala vichřice… Snacha Jana našla převrácenou židli, odstrčený stůl a na něm rozlitý čaj, vysypaný květináč…, a tchyni samou modřinu.

Až Janě jednoho dne došla trpělivost.

„Pepo, to už takhle dál nejde,“ postěžovala si.

„Hmm,“ obrátil Pepa list novin.

„Tvoje matka už je skoro slepá. Už ani netrefí do svého pokoje, aniž by do něčeho nevrazila. Bojím se, že ji tu jednou najdeme na zemi, protože už se zkrátka nezvedne. Nechci ji tu slepou nechávat samotnou, když jsme všichni v práci…“ koukla na Pepu, jestli ji vnímá. „A nečti, když s tebou mluvím!“ brnkla mu prstem do novin.

„A co bys jako chtěla? Vždyť už jí bylo devadesát. Je jasné, že nebude mít v tomto věku zrak jako ostříž,“ pronesl Pepa, když s nelibostí vzhlédl od novin.

„Já nevím, mohl bys s ní aspoň zajít na oční. Třeba se s tím dá něco dělat. Představ si, že si bude chtít uvařit to své kafe a neuvidí, že nezapálila správně hořák. Co se asi pak stane?“ nedala se odbýt. „Je to tvoje matka, měl by ses o ni postarat. A jestli s ní nepůjdeš k doktorovi, nakonec s ní bude muset někdo zůstat doma,“

„No jo, porád… tak já s ní někam zajdu,“ zabručel Pepa a opět sáhl po svém čtivu. Všimnul si, jak jeho žena natahuje po novinách ruku a nadechuje se k dalšímu proslovu. Rychle ji zarazil: „Tento týden s ní někam zajdu, stačí?“

„Jo, stačí,“ věděla, že se na něj může spolehnout. Když něco slíbil, vždycky to splnil.

Doktor poté, co pacientku vyšetřil, řekl:

„Špatný zrak vaší maminky má na svědomí naštěstí jen šedý zákal. Naštěstí říkám proto, že tento typ zákalu můžeme snadno odstranit. Jedná se o jednoduchý operativní zákrok, po kterém by mohla zase vidět jako dřív, jestli ne líp.“

„No to by bylo bezva!“ zaradoval se Pepa. „Co říkáš mami, nelíbilo by se ti zase vidět?“

Což o to, vidět by chtěla, ale takové nadšení nesdílela. Jen při vyslovení slova operace jí přejel mráz po zádech. Bála se. Nikdy na žádné nebyla, tak proč by měla něco takového podstupovat teď na stará kolena. „No to bych ráda. Ale stojí to vůbec za to? Vždyť už je mi devadesát…“

„Mami…,“ podíval se na ni syn. Pak se obrátil k lékaři: „My si to, pane doktore, promyslíme a pak se když tak ozvem,“ uzavřel Josef a vyvedl matku z ordinace.

Doma pak celá rodina probírala pro a proti.

„Babi, to se tady sama nebojíš? Co když sem přijde nějaký zloděj?“ zeptala se Jana.

„Co by sem chodil. Vždyť nic nemáme…“

„Jo jasně, nemáme,“ rezignovala Jana. „Protože nic nevidíš,“ pronesla spíš pro sebe a ještě dodala: „Já už na to nemám sílu.“

„Podívej, teď nevidíš a jsou zde jen dvě možnosti a u žádné se nemůže stát, že bys o něco přišla,“ zkusil to tedy Michal, její dospělý vnuk. „Buď se operace nepovede a neuvidíš pořád stejně jako teď, nebo se povede a pak si budeš moct prohlídnout a pochovat pravnoučátko, které je na cestě.“

Všichni zpozorněli. Tajemství bylo venku. S Andreou pořád nemohli najít tu správnou chvíli, jak novinu oznámit a teď to z něj vypadlo úplně samo. Jana nebyla schopná svému synovi cokoli říct, zato Pepa věděl hned. Se slovy: „Tak já budu mít vnuka!? Já budu dědeček!“ Když se trochu vzpamatoval, dodal: „To se musí pořádně zapít!“ šel pro něco ostřejšího. Nalil všem, i babičce podal jednu štamprlku.

Ta s úsměvem řekla: „Pravnoučátko? Tak já budu mít pravnoučátko… Tak se přece jen dočkám. A říkáš, že bych ho mohla vidět, i si pochovat…“ a zasnila se. Viděla se, jak se sousedkám chlubí malým miminkem. Jak se všechny naklání nad kočárek a dohadují se, komu, že je vlastně podobné. A to rozhodlo. Na operaci půjde.

„No jasně babi, a když budeš chtít, můžeš ho vozit v kočáře před barákem a chlubit se,“ zajásal Michal a babičku objal.

„Tak tedy dobře. Já na tu operaci tedy půjdu,“ řekla a trochu se otřepala poté, co do sebe zkušeně obrátila malý pohárek.

Operace byla rychlá, jakoby snad neexistovalo nic jednoduššího. Jedno ráno ji Pepa přivezl na oční kliniku a za pár hodin ji ve slunečních brýlích vezl domů. Dostal pro ni kapky a instrukce, jak o oči nejbližších pár dní pečovat.

A Anna zase viděla. Bylo to úžasné zjištění. Viděla totiž i to, co pro ni bylo dřív neviditelné. Nebyly to už jen světla a stíny, ale stromy a dokonce s listy, krásně barevné květy, ale taky šmouhy na zrcadle, špinavé kachličky v koupelně, nezametený chodník před barákem.

Pár dní se měla vyhýbat ostrému jarnímu sluníčku, tak aspoň doma trochu poklízela. Věděla, že by neměla a že určitě dostane vyhubováno, ale nikdy nedokázala jen tak sedět. Pustila se do nádobí, upekla buchty, nakonec si uvařila meltu. S pocitem jisté spokojenosti, který ústil hlavně z toho, že je zase k něčemu dobrá a že už není jen babkou pro starost, vyšla před barák. Jen kousek, tak aby zůstala ve stínu. Pohledem zkontrolovala snašin záhonek. Měla ho pěkný, úhledný, okopaný, žádný plevel nikde nerostl. Tak se to Anně líbilo.

Ještě vydala na obhlídku do humna. Chtěla se podívat, jestli i tam je všechno jak má být. Taky chtěla zjistit, jestli je pravda to, co jí napovídali, když se ptala. Moc dobře věděla, jak si umí jeden přes druhého vymýšlet a že není radno jim vše věřit. Vždycky měla na paměti: Důvěřuj, ale prověřuj. Tak si šla ty jejich povídačky do humna prověřit. Aby jí slunko nesvítilo do očí, vzala si sluneční brýle a posunula šátek víc do čela.

No, jestli to netušila! Tak zanedbané brambory už dlouho neviděla. Mezi plevelem nebylo možné rostlinky vůbec rozeznat. To tak nemohla nechat, pomyslela si. Teď po období nicnedělání v sobě cítila síly jako za mlada. Otočila se, došla do kůlny pro motyku a s plnou vervou se pustila do práce. Nasadila nejrychlejší tempo, jaké jí věk a revma dovolilo. Ještě je sousedi pomluví, že před barákem to jo, to si to upraví, ale o humno už se nikdo nepostará. Chtěla tedy okopat co nejvíc, ještě než se ostatní vrátí z práce.

A kopala a kopala. Vůbec nedbala ostrého sluníčka ani potu, který jí stékal v čůrcích po zádech. Jen když ji přepadla bolest zad, udělala si malou přestávku, aby si odpočinula. Vždycky se narovnala, prohnula v kříži, s rukou v bok se rozhlídla, aby viděla, kolik práce má za sebou a kolik ještě před sebou a pokračovala. Taky si uvědomila, že se za celé odpoledne nenapila ani kapky vody. Kdyby nepocítila žízeň, ani by ji nenapadlo přemýšlet o tom, kolik asi může být hodin. Vzpomněla si, že má v kuchyni na stole meltu. Podle slunka usoudila, že by mohlo být kolem páté. Polekala se, v tuto dobu býval už většinou někdo doma. Kdyby ji tady viděli, bylo by zle. Měla by raději skončit. Zítra je taky den, pomyslela si.

V tom na ni zavolal Michal, v jeho hlase bylo slyšet rozhořčení.

„Babi, co to tam děláš?! Proč jsi vůbec na slunku? A jak dlouho tady jsi?“

Nečekaného volání se Andulka lekla a trhla sebou a upustila motyku.

Michal se přibližoval. „Už toho nech a pojď domů.“

Chtěla říct, že už jde, že už ji stejně bolí záda. Jak se natahovala po motyce, nějak špatně šlápla, noha se jí svezla na hroudě, ztratila rovnováhu, zavrávorala a spadla. Snažila se zvednout, ale nešlo to. Noha příšerně bolela, nemohla se ani hnout.

Michal k ní hned přiběhnul, chtěl ji zvednout, ale babička spustila příšerný křik. Nedokázal ji vzít do náruče a odnést do domu. Namířil na ni prstem:

„Babi, lež a nikam už, prosím tě, nechoď!“ otočil se k odchodu.

„Kam jdeš?“ volala za ním. „Ne abys šel pro doktora! Mám to jen naražené a samo se to spraví.“

„Babi, to asi není jen naražené. Jdu zavolat sanitku a pak ti přinesu ten hrnek. Co když sis tu nohu zlomila? To budeš čekat dva, tři dny, než zjistíš, že se to samo nespraví?“

Za chvilku se Michal vrátil a podal babičce hrnek se studenou meltou.

„Michálku, jestli jsi opravdu zavolal sanitku, už se z nemocnice domů nevrátím,“ pronesla se slzami v očích. „Umřu tam. Vím to,“ se zoufalým výrazem, aby ho obměkčila, ho chytla za ruku.

„Co bys umírala. Máš energie na rozdávání, jsem tě viděl, jak ses oháněla motykou. Vrátíš se, uvidíš. Doktoři ti nohu zrentgenují a zjistí, že je jen někde naražená a pošlou tě domů. A kdyby byla zlomená, dostaneš sádru a taky půjdeš domů, co by tam s tebou dělali?“ utěšoval ji.

V tom se objevil Josef. Když mu Michal řekl, co se stalo, rozčílil se.

„Babka jedna bláznivá, tvrdohlavá! Nikdy nedokázala jen tak sedět. Že mě to nenapadlo, když jsme ji tu operaci navrhli,“ ulevil si.

Když přijela sanitka, Josef nastoupil a odjel se svou matkou do nemocnice.

Výsledky rentgenu nebyly dobré. Noha byla zlomená v krčku a Andulka zůstala v nemocnici.

Nelíbilo se jí tam. Staré osteoporotické kosti se hojily velmi pomalu. Ještě, že se mohla z postele koukat na televizi. Ale i ta ji brzy přestala bavit, den byl příliš dlouhý. Když jí lékaři po čase povolili krátké procházky, bylo to už lepší.

Jak se tak s chodítkem procházela po chodbě, všimla si, že dveře oddělení jsou otevřené. Napadlo ji, co kdyby se šla podívat do zahrady. Každý den k ní odtud oknem doléhalo cvrlikání ptáků. Kradmo se ohlédla za sebe, a když zjistila, že je chodba prázdná, vykročila ze dveří ven.

Jen vyšla z budovy, nasála čerstvý vzduch. Hmm, to byla příjemná změna oproti vzduchu na oddělení. Žádná desinfekce, žádná chemikálie. To byl panečku vzdoušek.

Našla si lavičku ve stínu pod stromem, chodítko postavila vedle a s potížemi se posadila. Poslouchala trylkování ptáčků a jemné šumění listů v lehkém letním vánku. Plnými doušky vychutnávala klid letního odpoledne. Procházka ji ale unavila natolik, že na lavičce usnula.

Najednou se obloha zatáhla těžkými černými mraky a zvednul se vítr. Schylovalo se k bouřce. Pacientku probudil až náhlý chlad. Rozhlídla se a všimla si, jak se počasí změnilo. Vstala, popadla chodítko a co nejrychleji zamířila zpátky do pokoje. I když spěchala, šlo to pomalu. Bouřka se naopak hnala velmi rychle. Byla sotva v půli cesty, když se z nebe snesly první kapky. Než se dostala pod střechu, byla celá promoklá. 

Z obavy, že by dostala od sestřiček vynadáno, že šla do zahrady, raději nic neřekla a zůstala v mokré a studené noční košili. Už přece něco ve svém životě vydržela a v posteli se zahřeje. Za chvilku jí bude určitě teplo.

Večer jí sestra naměřila horečku.

„Paní Staňková, co nám to děláte,“ řekl jí druhý den u vizity doktor. „My jsme vás už chtěli pustit domů. Už jste začínala běhat jako rybička a teď abychom si vás tu ještě chvilku nechali. Máte vysokou horečku, doufám, že se z toho nevyklube něco horšího,“ řekl doktor a zvednul ukazováček. „Zůstanete zase ležet! Žádné procházky!“ pronesl káravým tónem pan doktor a přešel k vedlejší posteli.

Paní Anna si jen povzdychla a se smutnýma očima se otočila na druhý bok.

Neměla zase na nic náladu. Byla jí pořád zima a cítila se velice slabá.

Slova pana doktora se vyplnila. Z nachlazení se vyklubal zápal plic. Vyplnila se i slova samotné Andulky. Domů už se nevrátila a miminko si nepochovala.