Jarý muž Ötzi

Ty dny, kdy se rozestupují sněhy a trávy svítí zas svou baladou. A mezi travami zasvítí z temnot tisíciletí též starověký muž Ötzi. Kolik jar jen pamatuje ten jarý muž…

O míru

Metro z Muzea. Vytáhlá blondýnka se nerozpakuje ukázat obsah svého výstřihu. Vylétají z něj dvě holubice míru. A když se usadí, je znát, že mír má také vklíněn v klíně. Je lehce opocen a nekonečně krásný. Jako už mír bývá.

Čert a Káča

Ve vagónu metra z Palmovky Čert a Káča. Ona má rozkošná ústa, štíhlé prsty, červenou bundičku a výraz byzantské světice. On pokukuje s vrkočem vlasů zpoza skleněné přepážky a má výraz satyra. Sleduju je oba, a přiznám – ji více. 

Madonna

Je sobota před půlnocí, lidé zamykají své byty před světem. Daleko na kraji města ještě jen vrcholí velká show zpěvačky madonny. Hlasitá hudba zapaluje náladu a probudila by i mrtvé, pokud by jí dobrovolníci z širokého okolí dali šanci.

Obloha 11. listopadu 2015

Ty mraky, zčervenalé zapadajícím sluncem, byly jako podzimní listí rozfoukané po obloze. I lidé v tramvaji, obvykle tak neklidní, zpozorněli a hleděli k oblouku horizontu. Ta scéna v nich něco rozechvívala. A v tichu úžasu se i samotná tramvaj počala chvět. Vraceli jsme se cestou prvních lidí k sobě samým: tak nějak mohla vypadat obloha na úsvitu Země.

Biotrhy aneb Praha lidová

Je pátek a na Andělu zuří farmářské trhy. Kolem stánku s pečivem chodí žebračka, cikánka s nataženou rukou. Žena za pultem poctivě vysvětluje jednomu zákazníkovi za druhým: je to bezlepkové to a to… Cikánka znervózněla kdoví čím se nakloní a procedí mezi zuby: „Ale jaký bezlepkový, piča lepkavá…“ Praha lidová.

Ropa, poušť a jarní květy

Metro a jeho dívky. Je tu jedna tmavá, s orientálskými rty. Lesknou se černě jako ropa tryskající z pouště. Muži by ji nejraději jímali, ob-jímali. Ta dívka se možná jmenuje Ropa. Eu-Ropa, šťastná ropa.

A pak je tu druhá, světlá blondýnka. To je ta poušť? Ale kdeže. Pod bílými písky se ukrývá jarní louka s kvítky.