Gabrielino noční zvíře

V Gabriele kypěla stále mladá krev, a tak po celý rok spávala při otevřených balkonových dveřích. Ta noc byla jako ostatní, moudrá sovím mlékem a krapavá neodbytnými myšlenkami.

Je tedy noc a muž přelézá mříže balkónu. Vniká do bytu, přistupuje k spící ženě; její stehna objímají polštář. Lehce je roztahuje a hlavu vkládá namísto polštáře. Tváří se dotýká klínu, horkého od lásky. Ne, nepříchází s prázdnou – v ruce svírá oblázky. Jemná pleť toho úskalí ženství se tiskne do návštěvníkovy tváře, už je v ní celé otisknuto jako pravěké zvíře do skály. Ze snu bere žena obličej měsíčný povrchem do dlaní a tlačí hlouběji.

Doktor Barták sebou škubne nadvakrát, stejně tak ona – Gabriela.

Ráno se probudí a posnídají kakao s kůží. Ona mu do něj nalije mattoniho vodu, kvůli minerálům, a ciankáli. Stižen srdeční křečí nestihne muž vychutnat svůj příběh lásky. Ne tak Gabriela: žena nosí konce zavinuty do sebe jako klíč k vlastnímu nitru.

Mřížemi katrů přejel obušek, zvuk rána. Žilnaté ruce vnikají dovnitř skrze malý otvor, podává se kakao. S kůží. Jak z roušky čte z ní vězeň podobu neznámé ženy.