Z Libeňského mostu se cestujícím otevírala kaligrafie zapadajícího slunce: prosté šmouhy na nebi, červenavý pozdrav dálek, kde ještě nejdou spát.

Z tramvaje na Palmovce jsem se pustil za prdýlkou značky Omaha. Šla v tuze velkých botách, ale možná právě díky nim udávala svému tělu v chůzi to správné zakřivení. Tak ještě za ní dojet na refýž, kde jsme si udělali čelem vzad, neboť oba z opačných konců města. Leč, škoda, naše čelem vzad nebylo těsné.

Na poslední zabzučení dveří naskočila černá perla Mosambiku. Měla bílé zuby a sluchátka. A vlasy rozvlněné příbojem fénu, chlapi kolem přeleštili kukátka. A v té bouři chovala hvězdičky, táhlo je to do černých vod. Ostatně, plavat na hladině černého vína mohou jen hvězdičky. A jak ta dívka sama plavala tou pozdní odpolední hodinou, nezdálo se, že by na ni doma čekaly dětičky.

A protože celý život ba snad i svět je jen pád, nejsme s ním ještě hotovi: Cítí se jako bůh ten, před kým padají ta černá kolena na zem? Jistěže jen proto, aby se zapřela a vydala tělo coby vzácný relikviář naplnění. Relikviář svaté Maorky.

To na Smíchovském nádraží se odpoledne s nikým nemazlí. Muži v reflexních vestách si sotva stihnou objednat párek v rohlíku. Ale pak na pívo, to si čas udělají, to jo.

Na poště, připomínající dřevěný úřad na Divokém západě, postává žvýkající dvojice. V ústech mají jahodové čujingy a jsou tak zabraní do ovocité gumy, že ani nepožadují žádnou službu, prostě jen postojí a pak zmizí.

Tak se vyžvejkněte, posmyslí si žena za přepážkou, když jí zákaznice líčí své přání. Stalo se, pošťačka zmizela v zákulisí a po několika desítkách minut hlásí: Jsou to boty! Tak jsou to boty, ohlížíme se my ostatní, co jsme se mezitím zmnožili v řadě až daleko ven do smíchovské ulice. A prosím, paní, jsou to kluci, nebo holčičky? ptá se šťastná od okýnka. Ať si, paní, hlavně aby podrážky byly pevné, přejeme my ostatní v řadě a s námi i ti právě nově narození na chodníku daleko před poštou. 

Do tramvaje se vtlačí obvyklý zástup cestujících k Barrandovu. Vedle na sedačce kartářka. Shrbená nad displejem telefonku, má vysoké čelo od zadumání,  a pokud by použila více Nivey, mohli by na něm cestující sedící v protisměru sledovat vývoj pasiánsu on-line jako na velkoplošné obrazovce.

Za námi cestuje chlap se synkem. A vede řeči jak na kolotoči. Synkovi udílí spartánské rady: Držíš-li bobříka žízně, den nepiješ. Můžeš taky držet velkého bobříka žízně, to pak nepiješ tři dny. A pokud ten synek nezemřel, žije dodnes.