Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Monstra horší než jsem já (Část 2)
datum / id16.12.2015 / 462520Vytisknout |
autorJinny
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaRomantické
zobrazeno253x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog

Část 2: O šelmách v lidské kůži (první část zde)



“Better be left by twenty dears /



Than lie in a love-less bed; /



Better a loaf that’s wet with tears, /



Than cold, unsalted bread.”



– Dorothy Parker

Monstra horší než jsem já (Část 2)

Rozhodla se, že si čekání ukrátí čtením, ale když se už poněkolikáté přistihla, že jen zírá na písmenka a stejný odstavec musela začít číst už potřetí, vzdala to. Zabalila se do bílého kožíšku, který dostala své první ráno na Strachově, a posadila se do výklenku v okně. Bylo tam chladno, ale v rychle ubývajícím světle působil jako lákavé útočiště.

Zavřela oči a přemýšlela o portrétu v obrazárně, který jí včera ukázala Gerta. Služebná ho doprovodila tichým, smutně znějícím komentářem, takže se k němu musel vázat nějaký příběh. Ovšem Gerta znala nějaký příběh o většině obrazů, které Ysabel ukázala. Tenhle byl ale jiný. Ten mladý muž na něm byl jiný. Černé vlasy měl na krku svázané stužkou, tmavý plnovous měl zastřižený na krátko – obojí už Ysabel viděla na spoustě mužů, ale žádný na ni takhle nezapůsobil. Přistihla se, jak mladíkovi na obraze vrací úsměv a v duchu se okřikla.

Prosím, ať je to on…

A k čemu by ti to bylo? I kdyby to byl on, vypadá dnes trochu… jinak. A není to vlastně horší znát ten rozdíl? Před a po.

Není to horší. Teď už vím, jak vypadal. Člověk z masa a krve, usměvavý, sebejistý, plný života. Na rozdíl od své zvířecí podoby jí ani trochu nenaháněl strach.

Vždycky jsi měla smůlu, Ysabel. Tohle je určitě jeho pradědeček nebo vzdálený bratranec z třetího kolena.

Ale byl to on. Ysabel si teď už byla jistá. Ani ne před hodinou se dívala zblízka do očí toho zvláštního tvora, který zaplatil za její společnost, a byly to oči toho muže z obrazu. Poprvé od té doby, co se její rodina musela vzdát domu, ve kterém vyrostla, si Ysabel dovolila snít o lepší budoucnosti. Když byl Jindřich jednou člověkem, muže se jím stát znovu, ne?

Neklidně se ošila a zkontrolovala čas na hodinách. Minuty ubíhají tak pomalu, když člověk na něco úpěnlivě čeká. Zkontrolovala se v zrcadle, uhladila ze zvyku povlečení na posteli a upravila růže ve váze. Zastavila se u konvice s čajem, vedle které stála malá krabička. Uvnitř byl prášek bez vůně nebo chuti – prášek z anděliky, kterou našla ve spíži mezi roky nepoužívanými sušenými bylinkami. Andělika se v malém množství mohla podávat na hostinách – hosté díky ní mohli sníst i deset chodů. Ve větším množství až tak nevinná nebyla. Ta krabička byla Ysabelina pojistka, něco, díky čemu věděla, že má alespoň nad něčím moc.

Když konečně hodiny odbily pátou, vyběhla schody na západní věž a nebyla překvapená, když už tam na ni čekal. Okolní svět už temněl, ale mezi horizontem a tmavošedými mraky usurpujícími oblohu se táhlo několik sloupců zářivého světla. Oranžového a růžového a tak jasného, že se Ysabel tiše zasmála štěstím. Někdy byly paprsky slunce, které jste neviděli už týdny, krásnější než diamanty.

„Brzy už přijde jaro,“ poznamenala a položila ruce na ochrannou zídku. Vítr jí svými studenými prsty prohrábl vlasy, ale voněl sladce.

„Mě to spíš připadá, že tahle zima už trvala a ještě bude trvat věky. Ale možná máš skrytý talent, o kterém jsi mi neřekla,“ odvětil suše a postavil se vedle ní.

„Mám spousty talentů, můj pane. Některé jsou ale skryté tak dobře, že i já mám problém je najít.“

„Smutný příběh.“

„A jaký je ten váš? Smutný, poučný, děsivý? S potrestaným padouchem a dobrým koncem?“

„Ah, tak ty to chceš slyšet jako pohádku? Dobrá tedy.“ Opřel se zády a zídku, takže se každý dívali jiným směrem, a chvíli přemýšlel. „Dole ve vesnici kdysi žila čarodějnice, Ellana. Neměla ani bradavice, ani koště, ale měla černého kocoura Lucifera. A nebyla stará a ošklivá, naopak.“

„Ale ta přece-“

Zvedl ruku, aby ji umlčel. „Ellana toho hodně věděla o bylinách a uřknutí a kletbách, ale v něčem byla jako většina žen. A když jednoho dne uviděla syna majitele nedalekého panství, řekla si, že bude její. Byl mladší než ona a v mnoha věcech celkem nezkušený, ale podle ní to byl ten, na koho roky čekala. Svést ho pro ni nebyl problém – byla moc hezká na pohled a věděla, jak s muži zacházet – a dokonce si ho dokázala i dlouhé měsíce udržet. Nezacházím moc do podrobností?“

„Ne, ne, pokračujte,“ řekla Ysabel rychle. Nelíbilo se jí, co slyší, ale stejně to chtěla slyšet.

„Nepřekvapivě Ellana našemu mladíkovi za nějaký čas oznámila, že čeká jeho dítě. A on nepřekvapivě reagoval tak, že s ní přerušil veškerý kontakt. Správná věc by samozřejmě byla se o ni postarat, možná si ji i vzít. Ale náš hrdina byl ještě mladý, cítil, že má celý život před sebou a nemůže si domů přivést ženu starší než on, bez reputace, bez peněz, jen s dítětem pod srdcem. Dítětem, které mohlo nebo nemuselo být jeho. Ellana ho přemlouvala, plakala, hrozila, ale on s ní nechtěl nic mít.“ Odmlčel se a odkašlal si. „Nejsem hrdý na to, co ti teď říkám, Ysabel, ale myslím, že chceš slyšet spíš pravdu než romantické výmysly.“

 „Já… chápu,“ přikývla a přitáhla si kožíšek blíž k tělu. „Nejsem dítě, vím, jak to ve světě chodí.“ Přeháněla, ale nechtěla, aby ji měl za hloupou holku.

„Možná by mi to chování prošlo, jako prošlo spoustě mužů přede mnou, ale Ellana nebyla obyčejná žena, kterou jde jednoduše koupit nebo odkopnout. Jednoho dne se prostě přestala pokoušet mě vidět a nedlouho poté mě v noci probudila hrozná bolest – myslel jsem, že umírám. Trvalo to dny, než jsem skončil takhle. Pomsta zhrzené ženy dokáže být hrozná.“ Podíval se na svoje tlapy a hořce, štěkavě se uchechtl.

„Ellanu jsem znala jako malá. Žádné dítě neměla.“ Zamračila se a dýchla si na ruce, které jí začínaly mrznout. V tom jí to došlo. „Nikdy se jí žádné dítě nenarodilo,“ opravila se.

„Ne.“

Zavřela oči. V hlavě začínala cítit tepající bolest. Přála si schoulit se u krbu a být sama, bez všech starostí okolního světa. Ale to ona si přece přála znát ten příběh a už předem věděla, že nebude veselý. „Víte, že Ellana už před lety zemřela? Tenkrát jsem to nevěděla, ale prý pomáhala ženám z okolních vesnic… pomáhala jim zbavit se nechtěných dětí. Manžel jedné z těch žen se o tom dozvěděl a vyburcoval celé okolí. Obvinili ji pak ze všeho možného i nemožného a samozřejmě našli něco, čím byla vinná. Neřekli mi, co přesně jí udělali, byla jsem ještě dítě, ale donesly se ke mně nějaké historky…“ Ne, nebude mu nic říkat. Možná ji kdysi od sebe odehnal, ale alespoň na čas mu byla blízká.

Ona sama Ellanu měla ráda – čarodějnice ji zachránila, když jako dítě spadla do ledové řeky. Doktor Wittelby tenkrát ve vesnici ještě nebyl a Ellana byla blízko a jakkoli byla její pověst pochybná, všichni věděli, že má léčitelské schopnosti. Ysabel v jejím domku ležela několik dní, jejím malým tělíčkem třásla horečka. Dodnes si pamatovala záchvaty dávivého kašle a to uvědomění, že tu možná zemře. Pro dítě je to vždycky děsivý zážitek, uvědomit si, že tu nebudete navěky. Ellana byla laskavá a podávala jí různé divně chutnající nápoje a nechávala ji dýchat husté pálivé výpary. Nic z toho nepomáhalo. Až úplně nakonec jí čarodějka na hrudník položila něco studeného a celou noc ji držela za ruku a cosi mumlala.

Ráno se Ysabel probudila a ten bolestivý kašel nebyl ještě úplně pryč, ale věděla, že nad ním zvítězila. Nahmatala si tu studenou věc na hrudníku a podívala se na ni. Byl to obyčejný kulatý přívěsek. Jediné, co na něm bylo výjimečného, byl způsob, jak se na jeho hranách lomilo světlo, a vyrytý nápis, kterému nerozuměla. Pamatovala si to dodnes, protože jako holčičku ji ten přívěsek přesvědčil o tom, že kouzla existují. Hloupá malá Ysabel. Když jí nedlouho poté otec řekl, že Ellana zemřela, plakala pro ni.

Jindřich ji vyrušil ze zamyšlení. „Vím, co se jí stalo. Proto se k vesnici nikdy ani nepřiblížím a ani jeden z mých sluhů o mně nemůže nikomu nic povídat.“

„Já o vás vím. A můj otec.“ Otočila se k němu a realita ji znovu uhodila do očí. Na chvíli skoro zapomněla, jak její hostitel vypadá. Když se zmínila o svém otci, viděla, že se jeho výraz změnil, jako by měl o něco starost. Ale neměl snad tolik důvodů ke starostem? Její myšlenky znovu zalétly k Ellaně. „Říká se, že kletba by měla opadnout, když zemře ten, kdo ji vyslovil. Ale to se u vás nestalo, i když Ellana je určitě mrtvá. Nikdo nemohl přežít to, co jí provedli.“

Vzpomněla si na toho muže z obrazu – Jindřicha, připomněla si. Říkal, že se jmenuje Jindřich, ale její mysl se vzpírala uznat, že mladík namalovaný na plátně a ten velký, temný tvor vedle ní jsou ta sama osoba. Chtěla Jindřicha z obrazu – s tím jeho bezstarostným úsměvem v očích s rudými tečkami. Co za život mohl mít v těle bestie s párem starých sluhů, kteří dříve nebo později zemřou a nechají ho v tomhle studeném sídle samotného? Svá nejlepší léta musel prožít v téhle kůži bez vyhlídky na to, že to někdy bude lepší. Zrak jí padl na jeho kabát – byl krásný, na míru ušitý a očividně drahý, ale léty už ošoupaný. Jak by si sem taky mohl pozvat krejčího, který by mu ušil nový? Utekl by odtud s řevem. Ysabel cítila, jak jí začínají drkotat zuby, a namluvila si, že je to zimou. Zasloužil si snad někdo takový osud? Nezaplatil snad už dost za to, co Ellaně udělal? Třeba by se nad ním čarodějka za čas slitovala, kdyby sama nezemřela.

„Nechtěl jsem tě rozplakat,“ slyšela ho a viděla, jak se ošil.

Rychle popotáhla a promnula si oči. „Řekla vám Ellana někdy, jak se té kletby zbavit?“

Potřásl hlavou. „To by nebyl ten správný trest, nemyslíš? Netušit, nevědět, doufat v něco jen aby ta naděje byla zašlapaná – to je ta správná cesta, pokud chceš, aby někdo opravdu pykal.“

„Oh.“ Věděla, o čem mluví, jednu z jejích posledních nadějí teď zašlapal sám. Růžovooranžové světlo zapadajícího slunce bylo pryč a svět byl opět oděný do tmavých barev.

„Ysabel, já ti ten příběh říkám, abys věděla pravdu. Ne, abys mě chtěla zachránit. To nejde… a já bych to po tobě ani nechtěl. Chtěl bych ale, abys tu ty chtěla zůstat se mnou.“

Cítila, jak bolest hlavy zesiluje. Proč jí musí žádat o nemožné? Ale Ysabel nebyla zbabělec a měla vůli se o nemožné pokusit. Přinutila se podívat se na něj zpříma a zlehka se špičky prstů dotkla jeho ramene. I přes kabát hřál. Ignorovala bušení svého vystrašeného srdce a prsty přesunula k jeho bradě. Chlupy na ní byly hebčí, než předpokládala, a stejně černé jako vousy Jindřicha z obrazu. Cítila, jak se pomalu a zhluboka nadechl a vydechl a jeho horký dech ji polechtal na dlani.

Když se ale trochu pohnul, ucukla zpátky. Chtěla ustoupit, ale najednou měl její ramena v dlaních. Stalo se to tak rychle, že ani neviděla jeho pohyb. Ztuhla jako zvíře zahnané do kouta.

„Nemusíš se tvářit, jako bych tě chtěl kousnout.“ 

Zamračila se na něj a usoudila, že je to lepší než na něj vyděšeně zírat.

„Jen mi řekni, jestli o tom budeš uvažovat.“

„Já nevím. Sotva vás znám.“ Vysmekla se mu, ale neutekla pryč. V tom, jak narovnal záda a jak dlaně stiskl v pěsti, viděla, jak je nespokojený. Trochu jí tím připomněl Annu, když nebylo po jejím. Ani jeden z nich nebyl zvyklý na nesouhlas. „Ale jelikož předpokládám, že tady stejně musím zůstat, tak se můžu alespoň pokusit vás poznat,“ rozhodla se pokusit o smír.

Neuspokojilo ho to, ale neodmítl ji. Dokonce i kývnul hlavou, když mu popřála dobrou noc.

Další den ho neviděla, ale večer nato ho našla v knihovně. Nosila mu čaj nebo víno a podstrčila mu šálek nebo pohár, když byl nemluvný a zamračený a naháněl jí strach. Občas se na ni díval znepokojivým pohledem, na který nevěděla, jak reagovat. Rozčilovalo ji to.

Ale často byl vlídný a dobrý společník, s velkým rozhledem a zvláštním smyslem pro humor. I v podobě bestie v sobě dokázal najít šarm a párkrát ji dokonce rozesmál. Byly to tyhle večery, které ji vyváděly z míry. V lidské podobě musel být okouzlující, dovedla si představit, že by se do někoho takového mohla zamilovat. Ale pokaždé, když se na něj podívala v té zvířecí, nepřirozené podobě, něco v ní proti němu chtělo bojovat. Chodívala pak do obrazárny a mluvívala s Jindřichem z plátna. Povídala mu o tom, čeho se bojí, co ji rozčiluje a co je jí líto.

Někdy ji napadlo, jestli by se někdy s Jindřichem potkala, kdyby nebylo té kletby. Jestli by ho dnes jako člověka poznala a jestli by si jí – dcery zkrachovalého hokynáře – vůbec všiml. Všechno jí říkalo, že nikdy. Vrána k vráně sedá a lidé z jeho třídy se nedružili se smolaři bez peněz a vlivu. Ale ráda by si představila, že by ho něčím zaujala, i kdyby třeba stála vedle Anny.

Byla to hezká představa a tu a tam ji rozvíjela, když jí bylo smutno. Třeba jako dnes večer, když stolovala se svým hostitelem (on jako vždy nejedl nic). Byl nemluvný a skoro jí odsekával, tak se ho přestala snažit pobavit historkami o několika mimořádných obyvatelích vesnice – měli tam třeba vlastního blázna nebo mladého kněze, do kterého se zakoukávaly malé holčičky. Jenže Jindřicha nic z toho očividně nezajímalo. Ještě nikdy ho neviděla tak rozmrzelého. Připadala si tu pak cizí a nevítaná. Horko jí stoupalo do tváří, a tak se napila vína.

„Ysabel?“ oslovil ji konečně, očividně se mu do toho nechtělo.

„Ano?“ Pousmála se roztržitě.

„Byl jsem k tobě vždycky upřímný, že?“

V břiše jí nepříjemně zalechtalo. Přikývla.

„A ty jsi taky říkala, že mi nebudeš lhát.“

Tohle nesměřuje k ničemu pěknému… Přesto znovu kývla.

„Co je v tom víně? A v čaji, co mi vždycky nosíš?“

Ach. Nějak dokázala tuhle skutečnost vytěsnit vždycky, když byla s ním. Buď mluvili o něčem jí neznámém, nebo ji on poslouchal a jí připadalo, že může mluvit otevřeně. Jak jen by mohla mluvit otevřeně teď? „Nevím, o čem mluvíte. Dělám to jen jako malou pozornost. Byla jsem zvyklá to dělat pro Annu a-“

„Přestaň!“ Pohnul se rychle jako dravec a Ysabel se překvapeně zajíkla. Podívala se dolů a zjistila, že tlapou přišpendlil její zápěstí ke stolu. Nebolelo to, cítila jen teplo sálající z jeho kůže a ostré hroty drápů, ale i to ji vyděsilo. Vzpomněla si na sníh zbarvený doruda a ten zvuk v lese, který mohl být posledním výkřikem umírajícího zvířete.

„Přestaň už s tím lhaním. Opravdu sis myslela, že na to nepřijdu? Že si nevšimnu, že jsem stále slabší po těch našich společných večerech, kdy se na mě usmíváš a vyprávíš mi, přeješ mi dobrou noc a nosíš mi víno nebo vodu nebo čaj?“

Neskrýval vztek, ale ten mohla očekávat. Ale v jeho hlase bylo i něco drsného, jako by mu doopravdy ublížila, a ona nevěděla, co s tím má dělat. Najednou si připadala malá a bezbranná a chycená mezi dvěma ozubenými koly. „Andělika. Není doopravdy nebezpečná, jen oslabuje.“

„Asi bych měl být vděčný, že jsi mi nedala rovnou rulík nebo bolehlav.“ Z jeho tónu odkapával jed. Ten divoký pohled očí s rudými tečkami se do ní propaloval a nutil ji cítit se provinile.

„V kuchyni žádný nebyl,“ zvedla koutky úst v pokusu o úsměv, ale nevrátil jí ho. „Nechtěla jsem-“

„Mě otrávit?“ zavrčel pohrdlivě. Velké prsty na jejím zápěstí se sevřely a ona cítila, jak jí zběsile buší srdce. „Tolik slov, tolik slov, které mají zakrýt pravdu. Zaplatil jsem za tebe hodně peněz, Ysabel. Co jsem za ně dostal, stěží stojí za pár měďáků.“

Možná by pokračoval, kdyby mu Ysabel nezapíchla vidličku do tlapy, kterou jí svíral. Těsně nad obvaz nad ránou od šípu, která se ještě nezahojila. Zařval překvapením a bolestí a Ysabel odskočila od stolu. Co jsem to jen udělala? Teď už mi určitě ublíží. Třeba celou dobu jen čekal na příležitost.

Nečekala na nic, otočila se a vyběhla do chodby, rozrazila hlavní dveře a vyrazila vstříc tmě. Měsíc byl skoro v úplňku a odrážel se od napadané vrstvy sněhu, což znamenalo, že viděla, kam má běžet. Ale bude to vědět i on. Její přerývaný dech se srážel v bílou mlhu, když dorazila k okraji lesa. Za dalších několik set metrů se začala třást zimou a uvědomila si, že nemá žádný kožich. Cítila roztátý sníh ve svých měkkých střevících, ale donutila se zvedat nohy, jednu, pak druhou. Po chvíli přestávala cítit prsty na nohou, ale pokračovala dál.

Věděla, že čím víc času uběhlo, tím je pomalejší. Neslyším ho. To mě nepronásledoval? Proč ne? Cítila na tvářích vlhkost, ale byla si skoro jistá, že je to rozpouštějící se sníh. Jenže žádný sníh nepadal.

Podívej se na sebe, Ysabel. Sama, uprostřed neznámých lesů, s mrazem v kostech a žádným cílem… Třeba by mi odpustil, napadlo ji. Omluvím se a ošetřím mu tu ránu. A slíbím, že už mu do čaje nebudu dávat anděliku. Hm, a pak ho políbíš a zlomíš kletbu. A budete žít šťastně až do smrti…

Vlčí zavytí byl první zvuk, kterého si po dlouhé době všimla. Srdce jí bušilo v uších, a tak se zastavila a naslouchala. Přinutila se zklidnit dech a stát v klidu a nohy a ruce se jí začaly třást námahou. Ano, teď se to ozvalo znovu. Hloupá, hloupá, Ysabel, utekla jsi od jedné bestie k druhé. Zaslechla divný zvuk a až poté si uvědomila, že to ona sama vzlyká. Doklopýtala k nejbližšímu stromu a opřela se čelem a kůru pokrytou jinovatkou. Byla tak unavená…

Párkrát se zhluboka nadechla. Přála si, aby tohle byl jen špatný sen, ale chlad a únava a bolest v nohou byly moc skutečné. Ne, pokud má zemřít, pak na to nebude čekat jako na porážku. Do obou dlaní chytila suchou větev blízko nad zemí a ulomila ji. Když se vlk ozval znovu, otočila se k němu zády a s větví v jedné ruce se rozběhla pryč. Myslela na Annu a na ovocný čaj a svoji starou postel se stohem knih položených vedle. Myslela na hořící krb a teplou koupel a svoji klisnu Agátu, které se po ní určitě stýská.

Mezi stromy se objevilo víc měsíčního světla a ona věděla, že se blíží ke konci lesa. Možná přeci jen uteče mrazu a vlkům a jisté smrti. Znovu zrychlila, když náhle se svět otočil vzhůru nohama. Přistála na zádech a kolem ní začaly tančit zvířené sněhové vločky. Začala se prát a křičet, až ji škrábalo v krku, ale přestala, když ucítila na tváři teplý dotek, lepkavý něčím hřejivým a tmavorudým. Tohle nebyl stisk vlčí tlamy, ale nebyla to ani hladká lidská ruka.

„Jindřichu,“ zachraptěla a vlastní hlas jí zněl cize. Byla moc tma na to, aby viděla jeho tvář, ale nekřičel na ni, nevrčel, ani ji netisknul. Dotek na její tváři byl lehký a opatrný, tak opatrný, jak to jen někdo jeho velikosti dokáže. Položila dlaň na jeho ruku, jen aby se ujistila, že se jí jen nezdá. Najednou ani nevěděla, proč se tak bála. Pod prsty cítila měkké chlupy a horkou kůži a pod nimi zvířecí sílu, která jí dokáže ochránit před jakýmkoli vlkem.

„Bodnout svého hostitele, utéct s křikem, umrznout v lesích a nechat se se sežrat vlkem.“  Ach, ano, byla v něm trpkost, a tichý vztek – a ten znepokojivý smutek. „Měla by sis dávat pozor, abys neskončila jako v jedné z těch svých knih. Prchlivost bude další z tvých skrytých talentů, předpokládám.“

Cítila, jak se jí rty začínají vlnit v lehkém úsměvu a něco mu chtěla říct, když ji ohlušila rána a na tváři jí přistála sprška krve. Jindřich zalapal po dechu a dlaň na její tváři cukla zpátky.

„Ne,“ hlesla Ysabel, oči vykulené, v uších pískot. Posadila se a nevědomky mu položila dlaň mezi rameno a srdce. Cítila, jak jí prsty zalila horká krev. „Ne,“ opakovala silněji, nevěřícně. Teď už Jindřicha viděla lépe, i když na to, aby cítila jeho bolest, nemusela vidět. Slyšela jeho trhaný dech a skrze dlaň cítila, jak se třese. Jak si jen kdy mohla myslet, že je monstrum?

„Ysabel, jdi od něj!“ slyšela křik a v temnotě si všimla obrysu jezdce na koni.

Gustav! Gustav, pro kterého bych před pár lety dýchala, ale kterému jsem nestačila já a mých pár mizerných šatů coby věno. Gustav, který neměl žádné právo tu být. Zjevil se tu jako hrdina, co mě chce zachránit před příšerou. Jak ironický dokáže život být… Ysabel si postavila a cítila, jak ji Jindřich drápy přejel po sukni, jak ji chtěl zastavit, ale bolest mu stále zamlžovala mysl. Kdo teď chce koho zachránit?

Postavila se mezi lovce a jeho oběť a zvedla ruce. „Gustave, co tu děláš?“ zeptala se opatrně. Sledovala ho, jak sesedl z koně, ale nepohnula se směrem k němu.

„Slyšel jsem tě křičet,“ odpověděl ji tím sebejistým hlasem, který se jí kdysi tak líbil.

„Co děláš tady v lese za tmy,“ upřesnila.

Viděla, že Gustav znovu pomalu nabíjí svoji loveckou pušku. „Tvůj otec mě poprosil o laskavost. Ta bestie má prý ve svém sídle úplný poklad, stačí se jí jen zbavit a pak se rozdělíme.“

Cítila, jak se jí obrací žaludek. Mysli, Ysabel, teď není čas hrát si na dámu v mdlobách. „A já si na chvíli myslela, že jsi tu snad kvůli mně,“ pokusila se o lehký tón.

Zvedl jeden koutek úst v rošťáckém úšklebku. Chtěla mu ho seškrabat z tváře. „Nikdo neříká, že nemůžu mít oboje,“ zašveholil Gustav.

„Já to říkám,“ ozval se Jindřich, ale jeho hlas měl jen zlomek původní síly. Ysabel věděla, že se pokouší vstát, ale ztrácel tak stále víc krve.

„Ale, bestie mluví. Jaká to vzácná bestie. Skoro mi je líto, že tě nemůžu prodat do obludária. Možná si nechám tvůj kožich a prodám ho,“ protáhl Gustav a přiložil si pušku k obličeji. „Uhni mi z cesty,“ kývnul na Ysabel.

„Ne.“ Gustav by jí přece neublížil. „Prosím, počkej ještě chvilku. Všechno ti vysvětlím.“

„Sakra, Ysabel!“ Gustav ustoupil zpátky a znovu zamířil. „Není o čem mluvit. Situace je vlastně úplně jednoduchá. Hrdina zabije bestii a dostane zlato a dívku. Konec příběhu.“

Až bude mrznout v pekle. Chytila hlaveň jeho pušky a pokusila se ji stáhnout dolů. Vzápětí jí hlaveň udeřila přes čelist tak silně, až cvakla zuby a kousla se do jazyku. Síla rány jí pootočila stranou a Ysabel v tu chvíli věděla, že tohle je opravdu konec příběhu. Neměla dost síly ochránit sebe, natož Jindřicha.

Gustavovo zakvílení se rozlehlo lesem a Ysabel překvapivě couvla zpátky, když viděla, jak spolu na zemi zápasí muž s velkým černým vlkem. Lovec a jeho oběť. Jindřich, kterému se mezitím podařilo vstát, ji přitáhl k sobě. V pěstech sevřela látku jeho kabátu, ale nedokázala odvrátit pohled od smrtelného zápasu.

„Neboj se, neublíží ti,“ řekl Jindřich unaveně a ona mu věřila.

„Ať přestane,“ poprosila, když uslyšela další Gustavovo bolestivé zakvílení. Přece jenom, kdysi by za něj dýchala.

„Už je stejně po všem.“

A měl pravdu. Vlčí zuby zajely do mužova hrdla a zvířecí hlava sebou párkrát trhla dozadu, dokud se Gustav nepřestal dýchat. Ysabel byla za ticho, které následovalo, ráda. Její kdysi milovaný Gustav přijel kvůli zlatu a vraždě, ne kvůli ní. Nebude pro něj truchlit.

Jindřichův rachotící dech jí znovu připomněl, že ještě není po všem. „Musíme tě ošetřit,“ obrátila k němu pozornost. Prsty opatrně zkoumala zranění, ale celá jeho košile už byla promočená tmavou krví, takže bylo těžké poznat, kde přesně rána je. „Krvácí to víc než normálně, andělika ředí krev, většinou nezabíjí. Nechtěla jsem ti opravdu ublížit,“ pokusila se o vysvětlení, ale viděla, že je příliš uražený na to, aby ji pochopil. Že tohle byla jediná možnost, jak alespoň trochu kontrolovat něco v tom velkém, tmavém, chladném domě, kde ji otec nechal s cizincem s tesáky v ústech a s drápy na rukou.

„Za to ti tedy musím poděkovat,“ odtušil a odstrčil její prsty od sebe.  Zavolal na černého vlka a zvíře přiběhlo a nechalo Jindřicha, aby se ho dotknul mezi ušima. Jak se sehnul, tvář mu zkřivila grimasa bolesti. Znovu se k němu natáhla, ale vlk na ni zavrčel a upřeně ji pozoroval žlutýma očima. Na čumáku a bradě měl červené šmouhy. Zničehonic jí znovu byla hrozná zima. „Můžeš se vrátit domů, Ysabel,“ řekl jí Jindřich tiše. „Támhle za stromy najdeš koně toho tvého Gustava. Vem si ho a zmiz odsud.“

Bylo jí, jako by se pod ní pohnula země. Měla dům, ve kterém bydlel její otec a její sestra, ale už to nebyl domov. Přeci by ji teď Jindřich neposlal pryč, vždyť ho nechtěla doopravdy otrávit. „Přece jsi sem pro mě přišel. Našel jsi mě. Říkal jsi, že mě chceš.“

Napůl zasténal a napůl se uchechtnul. „Jednou pochopíš, že někdy chceme věci, které pro nás nejsou dobré.“

„Říkal jsi-“ vyštěkla rozzlobeně.

„Ty ani pořádně nevíš, co jsem po tobě chtěl. Čteš všechny ty knihy, ale doopravdy to nevíš. Jinak bys utekla už dávno místo těch věčných otázek a mluvení.“

 „Nemám takové zkušenosti jako ty, ale vím, že bych nikdy neplýtvala velkými slovy, jen abych je pak někomu hodila pod nohy.“

„Ne, ty radši někoho ukolébáš hezkou písničkou, zatímco mu sypeš do vína jed.“

Ticho. Stála tam a věděla, že ji ta slova mají zranit, ale cítila jenom otupělost. Proč by se měla lísat k někomu, kdo ji odkopává jako psa? Odtud nevedla cesta k dobrému konci – nikdy neuvidí toho muže z obrazu, uvědomila si a cítila divnou, bolestivou tíseň na hrudníku. Nemohla se dívat na to, jak má Jindřich záda shrbená bolestí a jak stále krvácí, ale nenechá ji, aby mu pomohla. V měsíčních světle uviděla Gustavova koně a vydala se k němu.

„Počkej.“

Prosím ne, už žádná další slova. Ale podával jí jen svůj kabát. „Vem si to nebo doopravdy umrzneš,“ řekl a ona se divila, jak může znít tak klidně, když ona jen stěží dýchá kvůli té divné tíži na prsou. Její laskavé a možná zlomené srdce bylo vděčné, že má Jindřich přeci jen trochu starosti o ni.

„Děkuji,“ zašeptala rychle, aby ji nezradil hlas. Přehodila si kabát přes ramena – příjemně hřál, ale na jedné straně byl těžší a vlhký. „Sbohem.“

Ani nevěděla, jak se dostala zpátky do vesnice. Důvěřovala Gustavovu koni a on ji opravdu dovezl domů. Většina oken se topila ve tmě, svítilo se jen na faře a u doktora Wittelbyho. Když zabušila na dveře domu svého otce, trvalo celou věčnost, než jí Anna otevřela. Anna, krásná i přesto, že byla rozcuchaná a rozespalá. Její sestra vykřikla překvapením a vtáhla ji dovnitř.

„Co se ti to stalo? Ublížil ti?“ ptala se Anna a nemohla z ní spustit oči rozšířené zděšením.

„Ne,“ zatřásla Ysabel hlavou a zastavila se, když uviděla svůj odraz v zrcadle v předsíni. Na čelisti měla nafialovělou modřinu od Gustavovy rány, vlasy měla mokré od sněhu a tvář pokrytou kapičkami krve, stejné krve, co jí zaschla na rukou. „To není moje.“

 Anna odběhla do kuchyně a vrátila se s vlhkým plátnem. Posadila Ysabel do křesla a začala jí čistit obličej. „To bude v pořádku. Všechno mi povíš zítra. Dnes budeš spát u mě v posteli, je tam krásně teplo a ty jsi zmrzlá na kost,“ švitořila její sestra uklidňujícím tónem, který od ní Ysabel nikdy neslyšela.

„Udělám ti čaj,“ rozhodla Anna, ale Ysabel jí nedovolila odejít. Chytila ji za paži a přitiskla se k ní obličejem. Anna chvíli zaraženě stála, ale pak ji objala kolem ramen a hladila ji po vlasech tak, jak to dělávala jejich matka.

*

Bolest v pravém rameni už ani necítil, bylo to spíš otravné tepání. Co cítil, to byla zuřivost proudící jako oheň v jeho žilách. Ach, když odcházela, jedna jeho část ji chtěla strhnout k zemi a zakousnout se do ní a slyšet ji křičet a žadonit. Konečně alespoň trochu cítit, co v ní je. Určitě by byla lehce sladká, tak, jak voněla, a horká a měkká. Žila v jeho domě, jedla jeho jídlo a nosila šaty, co jí dal. A mezitím mu podávala jed. Nezabil by ho, tvrdila. Ha! Muž nemůže být napůl mrtvý, žena nemůže být napůl těhotná. Jed je jed.

A druhá jeho část věděla, že Ysabel byla mladá a v mnoha věcech nezkušená, tak jako před lety on sám. Že si její společnost koupil – jako nějakou děvku. Na jejím místě by provedl něco horšího. Už jen jeho myšlenky na to, co by jí udělal, dokazovaly, že se ho měla bát. Koneckonců dnes ho bavilo ji vyděsit až tak, že utekla pryč. Mohl se za to stydět, ale alespoň si to přiznal. Možná se nakonec opravdu změní na zvíře a kletba bude dokončená. Už s tím bojoval tak dlouho, že někdy zapomínal, proč se vlastně tak brání. Nenáviděl skutečnost, že se musí schovávat. Nenáviděl Ysabel za to, jak sladce občas mluvila na ten jeho zatracený obraz, na jeho verzi, která byla už dávno pryč.

Zdravou rukou uhodil do kmene stromu. A znovu, až se odchlípla kůra. A znovu. Nová bolest oslabovala tu zuřivost, co ho nabádala, aby běžel za ní a strhl ji z koně. Nech ji jít, hlupáku, opakoval si. Nikdy nebyla tvoje, měl jsi štěstí, že ti projevovala alespoň nějakou laskavost. Tu sis nemusel koupit ani vzít.  

Vlk, který zůstal po jeho boku, teď zakňučel a očichal mu zakrvácenou ruku. Zvířeti nikdy nedal jméno, říkal mu prostě Vlk, protože to byl jediný vlk, který ho přijal za vlastního. Všichni ostatní buď utekli, nebo na něj zaútočili. Směšné, nepatřil ani mezi lidi, ani mezi zvířata…

Poplácal Vlka po zádech a vydal se zpátky k zámku. Nechával za sebou krvavou stopu, ale ve vzduchu cítil, že přijde sněhová bouře, takže ho stejně nebude nikdo stopovat. Cítil se starý a slabý a docházela mu síla bojovat. Co by se stalo, kdyby si prostě sedl pod strom a čekal? Vydržel hodně, ale zima by ho nakonec dostala. Ale nějaké lesní zvíře pravděpodobně ještě dřív, a to nehodlal dopustit.

Ludvík už na něho čekal, na tváři starostlivý výraz. Lítostivý. Možná si i on dělal naděje, a to byl o celá desetiletí starší než Jindřich. Naděje je hrozná věc. Povznese vás do nebeských výšin a umírá poslední. Ale když už umře, bolí to, jako by vás z toho nebe shodili zpátky na zem

*

Dny ubíhaly bez toho, aby je vnímala. Někdy ani nenašla vůli vstát z postele. Prostě se jen chtěla schovat pod peřinu a nemuset čelit světu. Zvědavým i odsuzovačným pohledům. Otázkám. Myšlenkám na to, co udělala. Co mohlo být a nebude.

Otec se ptal, zda si někdo přijde zpátky pro zlato. Řekla mu, že ne. Chtěl tedy vědět, jestli je Jindřich mrtvý. Ysabel nevěděla. Gustav? Oh, ten ji našel v lesích a bohužel zemřel, když ji zachraňoval před vlkem. Ubohý Gustav, její hrdina… Dívala se na otce a pohrdala jím, ale neřekla mu nic. Neměla sílu čelit jeho výmluvám. Vlastně se nezměnil – to ona se na něj teď dívala jinak. Prodal mě. Poslal Gustava zabíjet pro zlato, teprve až pak pro mě. Kdyby jim jejich plán vyšel, radši bych se zabila, než abych si vzala Gustava. Nebo bych přišla na to, jak zabít je. Byla by toho schopná? Ale ano, teď už ano.

Venku mezitím přišla a odešla poslední sněhová bouře letošní zimy. Ysabel většinu z toho prospala a její sny byly děsivé i matoucí, některé spředené z minulosti a některé z jejích představ.

Anna jí přinesla fialovou podzimní růži, tu, kterou Ysabel utrhla toho dne, kdy se vydala hledat otce, a která zůstala v brašně na Agátině hřbetu. Ysabel květině vyměnila vodu, ale všimla si, že spodní okvětní lístky začínají povadat. Pohladila je špičkami prstů a lístky samy odpadly. Nějakým zázrakem květina přežila tak dlouho, ale teď vypadala, jako by umírala. Bylo jí z toho úzko.

Když se nakonec po několika dnech vydala ven, zamířila rovnou k ruině Ellanina domku u řeky. Byl stranou od všech ostatních a blízko vodní hladiny, která se zvedala kvůli tajícímu sněhu. Když se k němu Ysabel blížila, byl ještě milostivě zahalený v mlze, ale brzy se vyloupla jeho ošklivá, ohořelá silueta. Na štítu budovy, který nějakým zázrakem přežil, přistávali první jarní ptáci a jejich švitoření dávalo tomu nešťastnému místu alespoň nějaký život.

Ysabel prošla rámem dveří do hlavní místnosti se zborcenou střechou. Čas a zloději tu odvedli svou práci – zbyly tu jen ostatky shnilých střešních trámů a pár kousků bezcenného nábytku. Tam v rohu u krbu bývala postel, na kterou by si určitě vzpomněl její Jindřich z obrazu. Pár let nato tu ležela i Ysabel poté, co jí otec napůl zmrzlou vytáhl z řeky.

„Mysli, Ysabel,“ napomenula se teď, když se rozhlížela po zničené místnosti. Co tenkrát Ellana s tím svým divným přívěskem udělala? Nosila ho u sebe? Jak jen si měla pamatovat takovou drobnost… Ne, ta věc byla příliš cenná na to, aby ji měla stále u sebe. Schovala by ho do truhly? To těžko, Ellana nikdy nezamykala dveře, své cennosti musela ukrývat jinam.

Ysabel zavřela oči a snažila si vybavit, jak se čarodějka pohybovala po místnosti. Pak přešla ke krbu, který jako jediný přežil tehdejší požár. Kamenné cihly na jeho okraji byly očouzené, ale jedna měla světlejší barvu než všechny ostatní a na okrajích se drolila. Vzala ji na okrajích do rukou a zatlačila ji směrem k ohništi. Cihla se pohnula. A pak ještě o kousek, než povolila úplně. Uvnitř byla dutá, s několika ukrytými poklady. Byla tu maličká zrezivělá píšťalka, váček s něčím trpce vonícím a stříbrný kulatý přívěsek.  Ysabel ho přitiskla ke rtům a tiše se pomodlila. Tentokrát bylo štěstí na její straně.

Když přiběhla zpátky domů, nevšímala si, že všude nechává blátivé otisky bot. Sbalila si několik věcí a svoji oblíbenou knihu. Rychle seběhla do stáje, kde si osedlala Agátu, a málem si ani nevšimla Anny, která se objevila za ní.

„Co to…“ začala její sestra, ale pak se zarazila. „Ne, to přece neuděláš! Vždyť ses vrátila jen před pár dny, celá zakrvácená a vyděšená. Otec mi říkal, že ten muž je monstrum!“

Ysabel se k ní otočila a klidně se na ni usmála. „Neurážej ho, prosím. Možná jako monstrum vypadá, ale pod tím je člověk, co toho v životě vydržel víc než my dvě dohromady. Být v jeho kůži, už bych se dávno zabila, ale on pořád bojuje. Není to alespoň trochu obdivuhodné?“

„To neznamená, že se k němu musíš vrátit.“

Jak jí to jen vysvětlit? Že kdyby tu zůstala, tak ji bude pomalu zevnitř užírat to, že byla zbabělá a pohodlná a nedokázala bojovat za to, co chtěla. Mohla znovu žít ve svém malém, bezpečném světě, ale věděla, že by se i ona uvnitř scvrkla a zbyla by z ní jen zahořklá žena, co kdysi měla krásné sny.

„Neboj se, budu v pořádku. Jenom musím něco zkusit. Nikdy bych si neodpustila, kdybych to neudělala,“ řekla jen. Pak Annu políbila na tvář a nechala ji tam stát zmatenou a s otevřenou pusou.

*

Průstřel ramene se zanítil, a ačkoli Gerta a Ludvík dělali, co mohli, Jindřicha pohltila horečka. Přelévaly se přes něj střídavě horká a ledová vlna a on v sobě už nemohl najít sílu proti nim bojovat. Pak přišla bolest tak všepohlcující, že už ani nemohl křičet. Bolela ho celá jeho bytost, nejen zraněné rameno, a on si připadal jako maličký človíček, kterým zmítá rozbouřené moře.

Občas viděl a slyšel lidi, kteří neměli žádné právo tu být. Rodiče. Bratra, který zemřel na černý kašel, a nevypadal starší než na dvanáct let. Dokonce viděl i Ellanu, která ho samozřejmě přišla strašit v jeho poslední hodině. Chtěla snad omluvu? Vždyť už se jí v duchu omluvil tisíckrát. Nepamatoval si, jestli tenkrát taky cítil takovou bolest, když na něj ta pomstychtivá čarodějnice seslala kletbu. Ale pamatoval si, jak se k němu zoufale tiskla a vzdychala s pootevřenými rty a tím pohledem v očích. Pohledem, kvůli kterému se mu chtělo ji zaškrtit. A políbit. A škrtit ji o něco víc. A možná skočit ze skály, až by byl s tím škrcením hotový.

Když se začal snášet soumrak, objevila se i Ysabel. Kouzelná, sečtělá, zbrklá Ysabel, jeho poslední naděje, kterou odehnal.  Přitiskla mu chladivou dlaň na čelo a něco mu říkala, ale přes šumění v uších jí nerozuměl. Ale voněla jarem - vlhkou půdou, rozšlapanou trávou a, což bylo zvláštní, popelem. Položila mu něco studeného na hrudník a vzala ho za ruku. Tohle nebyl tak špatný způsob, jak odejít. Snažil se bojovat proti spánku, aby s ní mohl zůstat déle, ale pak zavřel oči a dál už nebylo nic, jen tma a ticho.

*

Probudilo ho světlo v očích a brnění od zápěstí k rameni. Opatrně se nadechl a překvapilo ho, že ta všeobjímající bolest byla pryč. Otevřel jedno oko, pak druhé a chvíli pozoroval hru ranních slunečních paprsků na okenní tabuli. Tak takhle vypadalo peklo? Klidné a tiché? Ale to by neměl takovou žízeň a necítil tíhu na levé paži. Pootočil hlavu a uviděl Ysabel, spící a ležící na boku a ochranitelsky objímající jeho ruku.

„Teď už je opravdu jasné, že jsem v pekle,“ zamumlal si pro sebe. Volnou dlaň zvedl k Ysabelinu obličeji a odhrnul jí vlasy z nosu. Musely ji hrozně lechtat ve spánku. Když ale uviděl svoje prsty, ucuknul zpátky. Byly lidské. Zkoumavě je pozoroval a pak si sáhl na obličej, aby se přesvědčil, že i ten je člověčí. Jestli tohle je sen a on se za chvíli probudí, tak se určitě zblázní.

Vymanil se z Ysabelina sevření, pomalu, aby ji neprobudil. Jen zamručela a zhluboka se nadechla, protáhla se jako kočka. Opatrně se posadil a spustil nohy na zem. Točila se mu hlava, ale už roky se necítil tak odpočatý. Zvedl tu studenou věc, co mu těžce ležela na hrudníku.  Jedna z Ellaniných oblíbených hraček – byla schopná o tom přívěsku vyprávět hodiny. Jak se k němu Ysabel dostala? To snad v sobě měly všechny ženy kousek čarodějnice? Tiše se zasmál a dokonce i jeho hlas zněl zase lidsky.

Drobné prsty ho zatahaly na rukáv. „Nevstávej ještě,“ zazvonil tichým ránem ospalý hlas.

Chvíli měl strach, že se Ysabel vyděsí, až ho uvidí takhle – vlastně úplného cizince. Když se k ní ale otočil, jen si ho upřeně prohlížela.

„Dobré ráno,“ zkusil říct, ale zarazil se v půlce věty, když se nadzvedla a natáhla k němu ruku. Zaváhala a on si uvědomil, že se nerozešli v dobrém. Nevěděl, jak to odčinit, tak se jen naklonil blíž. Začala mu zkoumavě přejíždět prsty po čelisti, po vousech, po obočí, po rtech. Tvářila se, že je to pro ni životně důležité, tak ji nechal. Její dotek byl lehký jako peříčko a příjemný. Postupně se jí na tváři objevil zářivý úsměv, jaký ještě na nikom neviděl.

Přikývla. „Jsi to ty. Jen o trochu starší,“ řekla spokojeně. „Můj Jindřich z obrazu.“

„Tvůj?“ zvedl tázavě obočí.

„Nedostává se snad za záchranu odměna, můj pane?“ Zvedla vyzývavě bradu.

„Můžu ti dát ten obraz, když se ti tak líbí.“

Položila mu dlaň na tvář a naklonila hlavu na stranu a jemu se přestalo chtít ji popichovat. „Ne, obraz patří tobě,“ řekla tiše. „A já chci, abys mi patřil ty. Pokud tedy chceš být můj Jindřich…“ Dala mu sametový polibek na rty, plný příslibů. „Jestli ano, pak já jsem tvoje, srdce a duše a všechno, co k tomu patří. Ano?“

Chtěl jí říct tolik věcí, ale všechny se teď zdály nedůležité a malicherné.  Důležité bylo jen přikývnout, a tak kýval a tisknul Ysabel rozechvěle k sobě.

*

Ysabel už se nikdy nevrátila do vesnice, ale viděla jiná místa. Blízká a půvabná i vzdálená a nebezpečná. Viděla vodopády tak vysoké, že se voda z nich rozbila v mlhu, než dopadla na zem. Plavala ve studeném moři s výhledem na ledovec. A dotýkala se zvířat, o kterých četla jen ve svých knihách. Ale vždy se nakonec s Jindřichem vrátili na Strachov.

Jak léta běžela, povídačky o panství se změnily. Někteří vesničané si vyprávěli o krásce a zvířeti ze Strachova, jiní přísahali, že viděli dva krásné a zamilované lidi. A jak to tak bývá, děti se strašily povídačkami o dvou bestiích. Ale ve všech verzích příběhu byli dva a spolu. Vlastně si nemohli přát lepší konec.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

29.02.2016 21:04:28dát kritice tipJinny

Lakrov: Že je to druhá část textu je evidentní z názvu, kde se objevuje "2. část"...

Použití kurzívy, pokud chci psát o vnitřním hlase postav, je klasický autorský postup. Nechápu, co je na něm nejasného. 

21.01.2016 11:59:11dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Napsané mi to zpočátku přijde přehledně, úpravně, skoro profesionálně. Z prvních vět mám dojem jakési paralely s Kráskou a zvířetem. Překavapí mě "splynutí postav" v odstavci začínajícím slovy ...Možná by mi to chování prošlo... -- to odhalení, že vypravěč příběhu je zároveň jeho aktérem, se mi zdá příliš rychlé. A po pár dalších odstavcích mi ten příběh začíná připadat zklouhavý. Přestože si nahlédnutím vpřed ověřím, že mě počáteční tušení tématu neklamalo, nedočtu to. Omlouvám se, až po dočtení si všímám, že jde o druhou část delšího textu, jehož začátek neznám.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor