Karanténa

1. DEN

Venku začíná další, zdánlivě bezstarostný bílý den. Zářivý kotouč visící vysoko na obloze rozdává život skrze teplé paprsky všemu pod sebou, příroda nabývá své vrcholné síly a celý svět najednou ožívá a hraje pestrými barvami. Země nabízí tolik různých barev. Nekonečnou miriádu odstínů které můžeme a nacházíme ve všem kolem nás, jen naše oči, už tolik přivyklé okolnímu pestrému světu, je nezachycují. V tomto barevném světě jsou ale místa, kam se ani léto na vlnách vlahých záchvěvů horkého větru nedostane, a svou silou nezahřeje život, v těchto místech uvězněný. Místa, kde všechny barvy stékají dolů z povrchu předmětů a na jejich místě pak zůstane jen jedna jediná. Barva nevinnosti a čistoty. Barva bílá.

Místností, které se navzdory jejímu tvaru, jenž nebyl ničím jiným než geometricky přesným kvádrem, přezdívalo „krychle“, se už druhým dnem šířil nepříjemný zvuk. Ustal jen jedinkrát, na několik hodin veprostřed noci, když se jeho zdroj uložil ke spánku. Jinak se bez přestání nesl vzduchem a pokud by ho poslouchal někdo při smyslech, musel mít po pár hodinách pocit, že o ně brzy přijde. Ten zvuk by se dal přirovnat k nehtu, který jezdí v krátkých intervalech tam a zpět po školní tabuli. Byl to přesně ten tón, který vás nutí nervózně mnout si ruce a zatínat zuby hned, jak ho uslyšíte.

Místnost byla dokonale zbavená všech barev. Šlo o čistě bílý geometrický útvar, jehož podlaha a stěny byly do poloviny svojí výšky vypolstrovány izolačním materiálem, majícím za úkol ochránit jak místnost před svým obyvatelem, tak jejího obyvatele před sebou samým. Okno, jako zdroj světla, nahradila zářivka na stropě, vyzařující nepřirozené bílé světlo přesně osmnáct hodin denně. Zbylých šest vyplňovala naprostá tma. Vybavení izolace bylo prosté. Krom obyčejné, staré záchodové mísy v rohu a těžkých kovových dveří se stejným polstrováním barvy sněhu a kulatým průhledem, který zevnitř fungoval jako zrcadlo, tu totiž žádné nebylo. A holé stěny ve výšce, kam už nedosáhlo polstrování, pokrývala obyčejná omítka.

Ten nepříjemný zvuk způsoboval opravdu nehet, nepřejížděl ale po školní tabuli, nýbrž neúnavně ryl v bílé omítce. Nehet jediného obyvatele karantény, jehož svět se před necelými třiceti hodinami smrskl v tyto čtyři bílé stěny. Nekorunovaným vládcem tohoto malého, izolovaného kousku světa byl muž vysoký asi metr devadesát. Muž měl v obličeji s pronikavě zelenýma očima naprosto nepřítomný výraz a jeho hubené tělo s dlouhýma rukama se právě nacházelo čelem otočené k jedné ze stěn tak blízko k ní, až se jí skoro dotýkalo. Krom jedné ruky, které patřil ten prst a jemu přidružený nehet, vytvářející hluboké rýhy ve zdivu, bylo celé jeho tělo ztuhlé, jako kdyby byla veškerá mozková kapacita v hlavě s dlouhými mastnými černými vlasy zaměstnána snahou o vyrytí co nejpřesnějšího tvaru. Zaměstnána snahou o výtvarné zachycení jeho celoživotního díla, na kterém tolik let pracoval tam venku, kde právě teď letní paprsky líbají pestrobarevnou zemi. Jeho výtvor měl zatím rozsah pouze necelou jednu stěnu, ale v dalších dnech by se měl rozšířit na všechny další zdi a proměnit se v hmatatelnou památku na jeho autora. Na první pohled se mohlo zdát, že jde o pouhou změť čar, při prozkoumání bližším se ale dalo snadno rozeznat, že jde vždy o dvě rovné čáry skřížené v pravém úhlu. Vězeň a vládce karantény v jedné osobě vyrýval hluboko do zdi kříže a v hloubce jejich čar pomalu zasychala rudá krev, vytékající z umělcových poraněných prstů.

Na chodbě vedoucí ke dveřím této krychle se objevily tři postavy. Rozvážným krokem šly šerem a míjely několikero stejných dveří, vedoucích do stejných krychlí, které byly pod nadvládou jiných obyvatel. Šly léčebnou a míjely pokoje psychicky vážně nemocných pacientů tak, jako už mnohokrát předtím.

Zvuk nehtu škrábajícího do zdiva byl přehlušen sérií hlasitějších zvuků zvenčí, jež byly zakončeny kovovým zarachocením. Těžké dveře se rychle otevřely a dovnitř vešly dvě vysoké postavy. Dvě mohutné, svalnaté vysoké postavy, které se s přísným výrazem v obličeji vydaly k dlouhovlasému vládci kóje. Jeden z nich měl v rukách zvláštní balíček látky a blížil se pomalu, zatímco ten druhý se několika rychlými kroky dostal ke svému cíli, surově ho popadl za ramena a jednoduchým chvatem ho srazil na kolena a zabránil mu v jakémkoliv větším pohybu. Jeho jednání nemělo odezvu. Shrbená postava v kleče nekladla odpor, se sklopenou hlavou a pohledem propichujícím sněhobílou podlahu přijímala svůj osud. Druhý ze strážců rozvinul balíček ve své ruce. Šlo o obyčejnou, léty a mnoha šílenci prověřenou svěrací kazajku. Tu s pomocí svého kolegy navlékl na poslušného pacienta a tím ho připravily i o poslední možnost dát nějak najevo neexistující odpor proti jejich konání.

„Stále si čmáráme po zdech a odmítáme mluvit?“ Ozval se rozvážný hlas třetí postavy, která do místnosti vstoupila, až poté, co byl pacient pečlivě zpacifikován. Jmenovka na jeho bílém lékařském úboru hlásí „Dr. Stender“. Kdyby pod ní nosil přišpendlený i svůj diplom, bylo by jasné, že je odborníkem na těžké psychické poruchy, speciálně pak na ty násilného tipu. Odpovědí na jeho otázku mu bylo ticho. Stender se posadil naproti pacientovi. Věděl, že v takzvaném případu MANSON, který před ním právě seděl, jde o poruchu burcující mozek svojí oběti k vykonávání nezvykle násilných činů. Takto nemocný člověk si i přes rozsah svého postižení dokázal zachovat veškerou svou inteligenci a zůstal tak velmi obratný při plánování svých zvrácených činů, a o to se stával nebezpečnějším. Jednalo se o sériové vrahy, jejichž mysl neuznávala věci jako morálka nebo výčitky svědomí. Tento případ se od klinického popisu této takzvané „násilné mánie“ lišil ve dvou věcech. Takto nemocní lidé se po svém dopadení rádi chlubily svými činy a s velikou oblibou je do detailu popisovaly, potěšeni zhnusením a odporem posluchačů. Manson však mlčel. A nejen, že mlčel o svých vražedných činech, on mlčel naprosto o všem, od svého příjezdu tento usvědčený osminásobný vrah nevydal jedinou hlásku. To zabraňovalo i vysvětlení druhé abnormality, kterou byly ty kříže na zdi. Manson byl jediný, kdo znal odpověď na otázku „Proč?“, ale jeho mlčenlivost ji zatím skrývala někde v hloubi jeho podivné mysli. Jestli tedy nějaká racionální odpověď vůbec existovala.

„Dneska to s tebou ještě zkusíme po dobrém.“ Řekl k nelibosti dvou goril připravených k uštědření nějakého toho výchovného úderu Stender. „Nechci po tobě žádné velké věci, na začátek mi stačí pár slov. Třeba o tobě, o tom co jsi dělal, než jsi se dostal sem ke mně. Nebo o tom, proč si ničíš svoje tělo kvůli vyrývaní obrázků. Nebo třeba úplně o něčem jiném, je to jen a jen na tobě.“ Ticho. Manson klečel vzpřímeně se stále stejně nepřítomným pohledem. Pohledem, který procházel jak jeho mastnými vlasy, tak doktorem Stenderem a nepřítomně hleděl do neexistujících končin někde za ním. Jinak nic, ticho. „Jdeš sám proti sobě.“ Prolomil ho opět Stender. „Možná jsi magor, ale nejsi hloupej a stejně jako já, i ty víš, že se odsud už nedostaneš. Tahle krychle se stane tvým domovem, a tvoje ochota se mnou mluvit by ti mohla pomoci od toho, aby se z tvého domova stalo tvoje malé osobní peklo.“ Ticho. „Každý svého štěstí strůjce.“ Prohlásil Stender s povzdechem po několika dalších, marných pokusech dostat z té tupě se tvářící bytosti alespoň hlásku, vstal a otočil se k odchodu. Strážní se stále stejným, přísným výrazem v obličeji hrubě vysvlékli Mansona z kazajky a poté, co doktor zmizel v chodbě a jeho kroky se trochu vzdálily, ulevili své frustraci několika kopanci do břicha pacienta. Dveře se zabouchly. Ticho. Manson vstal, jednou rukou se držel za pohmožděný žaludek, druhou už ale opět natahoval ke stěně. Jeho dílo nepočká, to věděl moc dobře. A venku za zdmi pokračoval krásný letní den.

2.DEN

Slunce se zvedá nad obzorem a začíná další letní den. V tolika ohledech stejný a přesto tolik jiný. Plný života, plný lidí, plný barev. Ostré, bílé světlo zářivky prudce ozářilo bílou krychli a na chvíli Mansona bolestivě oslepilo. Bylo by ho určitě i probudilo, kdyby ještě spal, ale jeho spánek byl krátký, měl spoustu práce, která nesnese odkladu. Už zase stál čelem ke zdi, nevnímajíc bolest, kterou si svojí činností sám způsoboval. Všechny jeho nehty byly polámané a na rankách okolo nich byla přilepená zaschlá krev. Všechny až na jeden, na levý ukazováček. Na něm byla krev čerstvá a právě pomalu po kapkách stékala na dlaň a pak na zápěstí Mansonovi levé ruky. Nepříjemný zvuk zněl stále stejně odporně jako včera, ale Mansonovi nevadil. Dál neúnavně pokračoval ve svém díle a na zdi pomalu přibývaly další a další vyryté kříže. Pod bílým, nemocničním mundúrem se na vyhublém břichu rýsovalo několik tmavě modrých modřin od kopanců. Vypadaly bolestivě, ale na tváři pacienta se to nijak neodráželo. Stále ten stejný, jakoby duchem nepřítomný výraz doprovázený těmi stále stejnými, ztuhlými a zvláštně, trochu směšně vypadajícími pohyby. Rudá krev a černé vlasy, jediné barvy v místnosti.

Život ve zvláštním oddělení psychiatrické léčebny není na rozdíl od problémů jeho obyvatel nijak rozmanitý. A tak se ve stejný čas jako včera událo to stejné jako včera. Dveře krychle se pomalu otevřely a dovnitř vtrhly dvě svalnaté postavy strážců. Jediný rozdíl byl, že si počínaly o něco krutěji než včera. Celý proces byl tedy o něco rychlejší, a když pak Manson klečel zkroucený v kazajce na zemi, věděl, že zítra bude zase mít o pár modřin více. Do místnosti opět vešel Stender, čerstvě oholený a se zastřihnutým knírem kontrastujícím s jeho oholenou lebkou. Pozdravit se jako obvykle nenamáhal, tentokrát už se ale ani neusmíval. Trpělivost nebyla jeho silnou stránkou, a doktor Stender nebyl zvyklý na to, že mu někdo takto mlčenlivě odporuje. „Myslím, že je načase přestat s náma hrát divadlo, magore.“ Řekl ostře. „Mám takovej pocit, že jsi mi včera asi nerozuměl, tak ti to povím ještě jednou. Tohle místo je tvoje doživotní cela. Chápeš?! Tady budeš sedět do konce života a jestli mě teď budeš štvát, bude to čekání na smrt docela nepříjemný. Chápeš?!“ Manson mlčel. Díval se doktorovi do obličeje ale jeho klasicky nepřítomný pohled, jakoby opět směřoval nezaujatě skrz něj. Doktor chvíli čekal, jestli se mu dostane odpovědi, ale kromě slabého hučení zářivky, se nic neozývalo. „Řekni mi co znamenaj ty čmáranice. Řekni mi něco o tvym životě. Řekni mi cokoliv! A já ti mohu pomoct. Ale jestli budeš mlčet, nepomůže ti ani duch svatej, natož já.“ Po další chvíli ticha doktorova trpělivost vypršela a on významně kývl na jednoho ze strážců. Manson okamžitě obdržel dvě prudké rány pěstí do břicha. V jeho tváři se zračila bolest, nevydal ovšem ani hlásku. Strážci se snad vůbec poprvé zatvářili spokojeně.

„Doufám, že teď už tomu líp rozumíš.“ Řekl Stender, který k zkroucené postavě cítil čím dál tím větší odpor. „Dávám ti poslední možnost. Zítra začne tvoje řádná léčba. A ta může vypadat všelijak. Záleží jen na tom, jak se k tomu sám postavíš. Takže se dej dohromady, přestaň s těma čmáranicema a zítra začni konečně spolupracovat. Je to pro tvoje dobro.“ Doktor odcházel a scénář se opět opakoval, jen počet kopanců se oproti včerejšku zdvojnásobil. Manson chvíli nebyl schopný vstát. Ležel natažený na polstrované podlaze a ztěžka oddychoval. Po tváři se mu skutálela malá slza. Několik minut mu trvalo nabrat síly, aby mohl znovu vstát, někde uvnitř totiž cítil, že musí pokračovat v práci na své rytině, která nyní už pokrývala celé dvě stěny a pomalu se přenesla na stěnu třetí. Dobelhal se k ní a dal se opět do práce. A na jeho tváři se opět objevil ten samý vyrovnaný, nepřítomný výraz.

3.DEN

Kalendář stále hlásí červenec, ale léto jakoby by se najednou rozhodlo vzít si dovolenou. Slunce nevychází aby rozzářilo blankytně modrou oblohu, jelikož blankytně modrá obloha je celá zakrytá šedými mraky. Všechny zářivé barvy, jako by najednou neměly dostatek energie a v důsledku toho bledly. Jen zářivka na stropě krychle se rozzářila opět stejně intenzivně jako včera, předevčírem a kdykoliv jindy. Ozářila Mansona, který tentokrát pracoval na své rytině tak dlouho do noci, dokud se podél stěny pomalu nesesunul únavou, tvrdě usnul a až do teď spal. Jeho dílo bylo skoro hotovo. Tři stěny krychle, tedy všechny kromě té, ve které byly dveře, pokrývaly vyryté kříže, ve kterých odrážely světlo rudé strupy zaschlé krve. Zbýval už jen nevelký, čistě bílý kousek. Místo pro pár posledních křížů. Manson byl v hloubi duše spokojen. Věděl, že jeho ohlášená návštěva dorazí ve stejný čas, v jaký dorazila včera a věděl, že do té doby stihne vyrýt vše, co mu zbývá k tomu, aby bylo jeho dílo kompletní. Pomalu vstal. Celé tělo ho bolelo. Každá modrofialová modřina byla epicentrem šířící se bolesti. Manson na to nemyslel, a jako obvykle se nedalo nic vyčíst ani z výrazu jeho obličeje. Šouravým krokem došel k prázdnému místu na stěně a nejméně poraněným prstem se pustil zase do práce.

Dokázal to. Tři stěny byly pokryty vyrytými kříži a dveře jeho krychle se stále neotevřely. Na jeho tváři se po dlouhé době objevil náznak úsměvu. Klekl si doprostřed místnosti a ruce natáhl tak, aby mu strážci mohli snadno nasadit svěrací kazajku. Teď už mu zbývalo jen čekat.

Netrvalo dlouho a ozvalo se kovové rachocení zámků na dveřích, které se následně téměř neslyšně otevřely. Manson klečící v místnosti strážce trochu zmátl, připravil je tím totiž o možnost udeřit s ním o stěnu a pak ho dostat na kolena. Očividně nespokojeni mu pak aspoň až neobvykle nešetrným způsobem navlékli kazajku, a pořádně ji utáhli. Na náladě jim nepřidala ani skutečnost, že navzdory bolesti kterou musel cítit, se Manson skrze vlasy, které mu splývaly přes obličej, slabě usmíval. Když Stender vcházel do místnosti, už ani nepočítal s tím, že by se jeho nejméně oblíbený pacient dal jakkoliv do řeči. Měl pro něj už připravený léčebný program, okořeněný o spoustu vychytávek, které sice nejspíš neměly žádný zdravotní účinek, ale dokázaly Mansonovi život v krychli řádně znepříjemnit. Jako vždy se posadil naproti němu a už se chtěl pustit do připravené řeči o tom, jak si teď toho magora vychutná. Při pohledu na Mansonovův usmívající se obličej si ale najednou nemohl vzpomenout, čím chtěl vlastně začít. Zdál se být vyvedený z míry ještě o trochu více, než byli strážci. „Vám to snad přijde k smíchu?! Zdá se vám vaše situace, kterou si sám svým chováním neustále jen zhoršujete, úsměvná?“ Rozčílil se Stender. Nikdo jiný se ani nepohnul. „Tak dobře, právě sis podepsal rozsudek. Už mě nezajímá nic z toho na co jsem se tě ptal, teď mě zajímá už jen to, jak moc budeš litovat toho, že jsi mi neodpověděl.“ V místnosti se najednou ozval do teď neznámý, hluboký a podmanivý hlas. „Nadešel čas. Nadešel čas k tomu, abych začal mluvit.“ Přestože Manson sotva hýbal rty, tak slova, která bezpochyby vyšla z jeho úst, byla až nepřirozeně hlasitá. Stender se už měl k odchodu, ale najednou se na místě zarazil. Byl naštvaný a sám sobě namlouval, že teď už ho to nezajímá, ale jeho lékařská zvědavost v něm nakonec stejně zvítězila, a tak se otočil, s námahou nalezl ztracený klid a posadil se před svého pacienta. Všiml si, že výraz jeho tváře se změnil. Manson najednou vypadal inteligentně, nebezpečně. Bylo to jako kdyby odhodil masku z otupělým výrazem a až nyní odhalil svojí skutečnou tvář. Doktor si také všiml, že s ním poprvé navázal opravdový oční kontakt, namísto toho, aby jen tupě zíral skrze něho. „Dobrá tedy, tak vyprávěj.“ A Manson začal vyprávět.

Jeho příběh by vydal na knihu. Na neskutečně zvrácenou, nehutnou knihu plnou násilí. Manson vyprávěl dlouho a barvitě. Bylo až podivuhodné, do jakých podrobností si svoje činy pamatoval. Bylo to téměř, jako by to předčítal ze stránek osobního deníku. Během jeho vyprávění měnily tváře strážců jak výraz, tak barvu. Jejich obličej přecházel z překvapení k zhnusení, poté k naprostému odporu a nakonec v nefalšovaný, jasně viditelný strach. Zatímco se tyto grimasy střídaly, jejich kůže postupně ztrácela barvu. Nakonec by bylo těžké najít rozdíl, mezi jejich tvářemi a bílou stěnou za nimi. Najednou už nepůsobili tak nebezpečně. Dokonce i jejich pevný stisk na Mansonových ramenech povolil, skoro jako kdyby se štítili dále se ho dotýkat. Doktor, který byl během svojí kariéry zvyklý na ledacos to zpočátku snášel o něco lépe. Nevyvedli ho z míry ani uřezané končetiny, ani mrtví domácí mazlíčci. Ale nakonec se ukázalo, že to je jen špička ledovce. Ledovce v oceánu krve. Doktor postupně ztrácel barvu a v jeho tváři s profesionálně neutrálním výrazem se začaly objevovat známky zděšení. Mansonův příběh začal dávno, když byl ještě malý a žil s rodiči v malém bytě v paneláku. S velikou oblibou jezdil k babičce na venkov, kde si osvojil techniky týraní zvířat. Babička měla spousty zvířat a proto si nikdo nevšiml, když se jednou za čas nějaké ztratilo. Už od mala ho těšilo působit bolest. Když se pak musel vracet domů do města, zlepšoval se ve sklepní kóji chytáním, mučením, usmrcováním a pitváním myší, ne vždy přesně v tomhle pořadí. Jak rostl, rostla s ním i jeho fantazie. Jeho násilné kousky byly čím dál promyšlenější a krutější a brzy se stalo, že mu zvířata nestačila. Jeho touha ubližovat se přenesla na lidi. Náctiletý Manson brzy utekl z domu. Žil poté v jednom starém opuštěném domě, kde si během let vytvořil naprostý ráj utrpení a smrti. Oběti si nevybíral, využíval každé možnosti jenž se mu naskytla.

Manson pak dlouho a do detailů zasněně popisoval všechny nevýslovně brutální praktiky, které využíval k trápení svých obětí. Nic mu nebylo cizí. Dokázal zručně zacházet s čepelemi, s vodou, ohněm, kyselinou, nebo prostě jenom s hrubou silou. Stenderovi se jeho pacient před očima měnil v monstrum, jaké ve své kariéře ještě nepotkal. Byl zděšen vším tím co slyšel. A nejvíce ze všeho ho zarážel počet obětí, o kterých Manson mluvil. Jeho vyprávění rozhodně neodpovídalo osmi vraždám, ze kterých byl usvědčen. Jeho vyprávění tento počet několikanásobně převyšovalo. Manson s pohledem stále upřeným do Stenderových očí pokračoval dál. Vraždil nejen ve svém domě hrůzy, ale vlastně kdykoliv, kdy se mu naskytla příležitost. Výčet vražd a technik, kterými se Mansonovi podařilo od polapení své oběti až k její smrti dojít, se zdál být nekonečný. Ale nebylo tomu tak, jeho příběh totiž končil červenou tečkou zaměřovače, která se objevila na jeho čele, právě když měl dva prsty hluboko zabořené v dlouhé řezné ráně na břiše čtrnáctileté, stále ještě živé, holčičky. Vyprávění skončilo a doktor sotva popadal dech. Bylo toho na něj trochu moc. „A každý kříž který jsem tu vyryl, je památkou na jednu mojí oběť.“ Dodal Manson jakoby bezvýznamně na úplném konci. Doktor se zhluboka nadechl a zděšeně se rozhlédl kolem sebe. Stěny krychle pokrývaly desítky křížů a doktor najednou za každým viděl nechutným způsobem zbytečně zmařený lidský život. Byl v šoku. Snažil se znovu nadechnout, ale místnost mu najednou nebyla schopná poskytnout dost kyslíku. Jeho úsilí bylo marné. Lapal po dechu, ale jeho plíce zůstávaly prázdné. A kříže, které stále viděl svým nyní už rozmazaným pohledem, jakoby se mu vysmívaly. Najednou byla všude okolo doktora tma. „Pomoc! Pomoc! Rychle!“ Slyšel ještě křičet jednoho ze strážných.

4.DEN

Léto se vrátilo, avšak krychle je stále stejně bílá. A Manson na jejích stěnách hledá místo pro poslední kříž, který musí vyrýt.