Rozeklaným slovem

Jojo.

Čímdál víc se loučím s poezií jako možností mého sdělení světu. Baví mě uhrát si sám pro sebe - v hlavě nebo na kusu papíru - své malé hry podle vlastních předem daných pravidel. A ty hry mě baví vlastně samy o sobě, ačkoli nutno přiznat, že oproti deskovým hrám (v kterých si taktéž libuji) postrádají ty osobní poetické hry kouzlo něčí přítomnosti, tedy jakési svědka úspěšně odehrané partie. Takže mám ještě čas od času potřebu to vyvěsit, aniž bych měl potřebu něco někomu říkat...

P.S. Abych si myslel, že můžu a mám komu co říkat, musel bych si ujasnit vlastní poetiku, svého abstraktního autor, neřkuli lyrický subjekt, a tím vším by se pravidla mých malých her stala nehratelně složitými. Bylo by třeba psát poezii jinak a to se mi nechce :-)

No, já ti nějak nevím... formálně je text tzv. "v pořádku", směřuje to z bodu A do bodu B, čímž chci říct, že to má hlavu a patu, jenže... tím výčet pozitiv, která mohu uvést, končí. Takže přichází čas na Cimrmanovu otázku: A není to málo, Antone Pavloviči?

P.S.

Ostravský básník Jaroslav Žila, mi kdysi řekl, že pokud text napíše inteligentní člověk, který aspoň trochu ví, co dělá, nemůžeš o výsledku jen tak jednoduše prohlásit, že je to blbost.

...*

trošku mi tam vadí sám v sobě sám sobě, jinak moc pěkné obraty