O tom jak do města přišel...

Horké prsty plamenů,

Se natahují po temné barvě jasné noci.

Pod svitem hvězdných kamenů,

Cizinec do bran města vkročil.

 

Cestou se vlekl mnoho dnů,

Vědom si svojí vlastní moci.

 

Pod závojem snů je město spící,

Ticho je jediným chodcem v ulici.

Jen z mála oken září rudé oči svící,

Zvuk hlasů bujarých utichl v hostinci.

 

Ustal i zpěv truchlící,

Za těla mrtvá v kostnici.

 

Štěkot psa přerušil melodii ticha,

Pouliční čokl ucítil postavu cizí.

Zápach a smrt se v čenichu mu smíchá,

Bojácně v okamžiku pak z cesty mizí.

 

Pádu často předchází pýcha,

Však lid bohatý spí bez obtíží.

 

Pokladnice měšťanů jsou plné zlata,

Oděvy protkané stříbrnou nití.

Rubíny posázená sekera kata,

Prsteny na prstech se jasně třpytí.

 

Ochranou ruku drží církev svatá,

Však její hradby se k ránu zřítí.

 

Postava v plášti míjí zvolna domy,

Prochází s kápí kolem sídel cechovních.

Hodiny bijí, silně jak hromy,

Smrt přijde dřív než padne první sníh.

 

Pár kroků zbývá do pohromy,

Když ústa tlející propuknou v smích.

 

Plášť odstínu noci k zemi padá,

Kdo by viděl, oněměl by hrůzou.

Maso zkažené co život nepostrádá,

Soud poslední s lidskou lůzou.

 

Tělo mrtvé co však se nerozkládá,

Ke studni kráčí se svojí múzou.

 

Studna, srdce města, co napájí lidí stáda.

Voda, jeho krev, co proudí z hor.

Dříve než slunce vyjde nad obzorem zrada.

V odrazu hladiny, vzhlíží se ten tvor.

 

Pak zvolna do té studny padá.

A tak do města přišel mor.

---