Ti co tě chrání (2- Přípravy)

Tu debatu a nějake škrabošce jsme tu noc vedli ještě dlouho, podstatné ale bylo, že tu noc něco vzniklo, jakýsi příšlib o kterém se nemluvilo.

Ještě jsme se stačili domluvit, že když nam to vyjde, budeme chodit někam kolem bloku aspon nějakých dvaapul kilometru. Pro lepší fyzičku. Vyšlo to maximálně dvakrát, třikrát do týdne, ale aspon to. Chodívali jsme, když nam to vyšlo společně běhat, jako nějací buzici. O mém činu a ani o ničem s tím spojeném, jsme se nebavili, jen jsme vytrvale běhali, pak jsme se občas začali scházet u mě doma, byla zde jedna velice prostorná místnost. Zakoupil jsem dva boxovací pytle, jeden klasický opravdu pro boxery a druhý zespodu velice měký, začínal tvrdnout až ze střední části nahoru. Marián to oboje dokázal přídělat, ja těžko, jsem silně antitechnický typ, Marián je pravý opak a tak to přidělal. Asi měsíc jsme velice často u mě doma zkoušeli nejrůznější sady udérů a kopů, které jsme si sami vymýšleli. Nejdřív do pytlů, pak jsem sehnal tzv prstové boxerky a začali jsme zkoušet i mezi sebou. Do toho jsem chodili běhat. Marián nejspíš tvrdě posiloval i doma mimo naše společné tréninky, vypadal den odedne silnější, orproti mě uplná korba. Tahle jakási příprava trvala něco kolem měsíce a pul. Chodili jsme mezi tím samozřejmě i do svých běžných zaměstnání. Jednou Marián donesl ve sportovní tašce něco, co se do ní už od bezzájmového hodičpohledu zdaleka nevešlo, a asi pětatřiceticentimetrový kus toho trčel ven z tašky. Celý nadšěný mi nervozně zmínil, že si dovolil vytvořit si taky svoji vlastní udernou zbran. To co na mě vytáhl bylo vskutku silné a hodně nevšední. Asi metrová dřevéná rukojet, tlustá asi osm centimetrů a na jednom z konců obdelníková hrana o velikosti dvaceti centimetrů v průměru asi dvanacti centimetrů, prostě metla lidstva, nebo ja prostě nevim, jak to na první pohled nazvat. Kladivo jak hajzl. Jako z nějaké bojové hry. Jen jsem nechápal, kde k tomu přišel. Ke všemu ještě byly oba konce obdelníku pokryté asi pulcentimetrovou vrstvou nějakého kovu.

To jsem si udělal v praci, povidá mi. Makal jsem na tom celý dva měsíce, když nebylo co dělat a nikdo neotravoval. Prostě jen upravené dřevo ručně, a pak strojově, a celé zfinalizováno jemným pokrytím vrstvou kovu. A nějaký kolega nebo zakazník tě někdy viděl, jak to vytváříš, já teda totiž stejně nevím, co s tím chceš vlastně dělat, ale pokud s tím někdy byt jen třeba náhodou někomu ublížíš, fakt, že tě někdo viděl při výrobě této šílené věci, by byl pro tebe zásadní. Nikdo mě neviděl. Věděli, že něco kuchtím, ale konečný výsledek je ani moc nezajímal, každý z nás si tam kutí něco svého. Dobře a co kamery, děláš v obchodáku pro kutily, musí tam být. Chápej, já to nemylím zle, to tvé kladivo je unikátní, ale zaznamenání tě při jeho výrobě, by v budoucnu mohlo být zkrátka nepříjemné pro nás oba. Kamery tam jsou. Ale i ty maximálně nasnímaly mě, jak něco kutím, ale bez souvislostí, postupných výsledků, a nakonec konečného výsledku, mohl jsem si klidně dělat židle k nohám a VELKÉ NÁDOBY, které prozatím nemusí mít ani výpočty, smysl, velikost a už vůbec ne učel k použití. Hlavní je, že jsem si je zhotovil. Je to fuk, opravdu, věř mi.

Byl jsem nedůvěřivý, ale nechal jsem to, možná už jen proto, jak moc se mi jeho produkt zamlouval. A tak jsem mu řekl, co s tím dokáže ?? Že zatím nic moc, teprve to dotáhl, ale zkusí něco. Začal mohutně máchat a musím uznat, že bez jakéhokoliv cviku, bylo aspon vidět, že silově své obří kladivo ovládá. Technicky to bude potřebovat hodně doladit, ale asi to půjde. Je to znamenité. Taky ti něco udělám, řekl skrovně. Trochu jsem se zamyslel už jen nad tím, co by se v jeho představách ke mně asi hodilo, ale musel jsem odmítnout, mé tomfy jsou pro mě a moji figuru jak dělané, už ty sami o sobě jsou dost těžké, ale silné a docela lehce ovladatelné, jak do obrany tak i do útoku. Zvláštní na tom bylo, že jak jsme chodili běhat, cvičit atd, bavili jsme se normálně o našich zaměstnáních a úskalích v nich, o nových filmech a našich osobních postřezích ze života, sem tam jsme zašli na pivko a hodně jeme samozřejmě hulili trávu. Ale slovo o tom, proč to vlastně děláme, to nepadlo. Ani náznakem. Na okolí to muselo působit, asi jako bysme trenovali na nějakou sportovní soutěž. Silovou.

Až jednoho dne, oba jsme měli volno, tak jsme se sešli u mě už kolem oběda. Šel jsem rovnou k věci. Když jsem nebyl v práci a ani s Mariánem, tajně jsem odsledovával jednoho muže, kterého jsem asi před měsícem čistě náhodou potkal v jedné nezmíněné šalině. Působil na mě jako někdo, kdo vytváří určitým lidem silně nepřiměřené a celoživotní potíže, přitom to dělal teatrálně a okatě, aniž by mu byt jen náznakem někdo zabránil. Byl to cigán, hodně zajímavé bylo, že jak jsem ho spatřil prvně v té šalině, jeli v ní i dva na první pohled, jasní skinheadi, na první pohled hodně tvrdí, ale stejně jako všichni ostatní přítomní, mu neřekli ani půl slova a byli zcela upřímně a očividně rádi, že si jich nevšímá. Já také nemohl nic dělat, i když jsem chtěl, a hodně. Ale aspon jsem si ho dobře zapamatoval a také zastávku, kde vystupoval. Tak jednou za týden jsem se tam jel mrknout, chodíval tam často a nepokrytě. Překvapivé jak takhle na první pohled hloupý a omezený zločinec, nepokrytě proplouvá veřejností, a lidé kolem něj tvrdě trpí. Šlo o ženy a dívky, které si hledal a nebo nechával svými lidmi hledat ve stínech a rozích města. Nejdřív to byl vše jen šprým, na který ty ženy rády i přistoupily, ale končilo to absolutním zdrogováním herakem, nebo nějakou náhraškou za něj a posléze nepochopitelné, ale dlouhé a soustavné manipulování a ovlivnování. Během pár dnů ty ženy začal vlastnit a i když ony už dávno nechtěly, staly se z devadesáti procent jeho tvrdě zacházeným majetkem. Chodil jsem v nejrůznějších převlecích, nikdy ne v tom samém, asi dvakrát i v dámském převlečení, snažil jsem se kolem něj a jeho bandy nepatrně vždy nějak nachomítnout a něco zaslechnout. Kam se chodilo, to jsem dávno věděl, byl to obyčejný činžovní dům na Eukelské ulici. Já si chtěl být jen více jak stoprocentně jistý, že to ty ženy skutečně nedělají dobrovolně a vzhledem k tomu, že žena, co je většiou doprovázela, měla pravidelně slinty u pusy, nedokázala souvisle mluvit a čas od času se snažila rezignovaně utéct, jsem usoudil, že mám prostě pravdu, i když prostě, připadalo mi naprosto stupidní, že někdo tak viditelný, dělá takové věci před zraky lidí a nikdo s ním nic neudělá. Pochopte, tihle lidé jsou, ale většinou to dělají organizovaně a rafinovaně, on byl jen velký jako poleno a šel z něj strach, ale nebyl za mák chytrý nebo opatrný, zcela otevřeně spoléhal na svuj projev a zevnějšek, no a ono mu to vycházelo.

Řekl jsem Mariáne, je tu naše první oficiální práce. Hned bez možnosti jakékoliv reakce, jsem se ho při pronikavém pohledu na jeho oči zeptal. Jde do toho tedy se mnou, chceme do toho opravdu jít ? Neptal jsem se jen jeho, ptal jsem se i sebe. Ale kostky byly už dávno vrženy. Noo jasně, konečně, řekl bez dlouhého přemýšlení. Tak jsme si sedli, vytáhl jsem pivo z lednice a vše mu polopatě podal. Sledoval jsem tak pilně, že jsem zachytil i pár podstatných jmen, přímo náš člověk se nejspíš jmenoval něak Lado Paso. Jeho největší spojenec byl jeho jakýsi brataranec, byl také veliký a působil od pohledu silně záporně, ale neměl tak trvdé, vysmívající se a kruté oči jako Lado. Byl o něco menší a ještě tak o deset kil tlustší. Pak se kolem nich motalo vždy už jen pár mladých, pět, šest, dvacet, třicet hubených cigánů, jen oni dva byli velcí. Je k smíchu a zároven k pláči, že taková banda vlastně vytváří před očima všech organizovaný zločin provázený těmi nejbezohlednějšími metodami. Oni na to ani neměli žádná auta, většinou utvářeli na ulici a poté vezli MHD. Když jsem Mariánovi aspon podle mého hlediska opravdu vše vysypal a nastolil, zeptal jsem se ho na názor. V první řadě se mi vysmál. Nejlepší jsou ty tvé projevy, jak nejsi rasista a že je bílý člověk stejně na vině jako hnědý a blablabla a kdesi cosi. Tenhle tvůj vyhlídlý ksicht je cigán a všichni kolem něj taky. Na to jsem měl okamžitě co říct. On prostě bije do oka. S bílími je také beztak ve spojení a hlavně, my musíme začít od těch nejmenších ryb, nějakého náměstka a nebo podobně, o ketrém se bude veřejně vědět, že je tunelář a lhář, jednou vyřídíme také podle toho, jak bude zasluhovat. Nebo starostu, co podepsal další zákon o zpoplatnění všeho možného bez ohledu an chudost lidí a jako bonus si každý měsíc objednává dvanáctileté dívky za peníze svých danových poplatníků, atd. Marián si zamumlal něco ve smyslo toho, že jsem pokrytecká piča a nic už pak neříkal. Upil další doušek piva, dlouze si oddechnul a nadechnul se a řekl, tak do toho pujdem, jakej je plán ? Vlítnout do toho baráku, druhý patro v baráku vchod nejspíš z prava, to poznáme podle zvuků, ale je to druhé patro, to vím a vím v jakých oknech se vždy rožne, když zmizejí v utrobách domu. Ty seš ale agent kamaráde, ty to máš teda vyšperkovaný. Jako by mu až ted došlo, co jsem mu vlastně říkal. Tak ty ho už dlouho sleduješ ? Zopakoval si nepřítomě sám pro sebe polohlasem. Jo, ano. A to si tě nikdy nevšiml ? Nee, je blbý jak rychloschnoucí cement nebo něco takového. Opravdu, má přemýšlení opičího člověka. Přes to, že jsem většinou byl té bandě bezprostředně nablízku, nikdy se na mě pořádně ani nezaměřili, když se začali zaměřovat, stačil jsem se vždy bleskově stáhnout. Jsi vážně magor, shrnul to po kratším pemýšlení Marián. A co ty holky ? Staré, mladé, hnědé, bílé, co jsem je sledoval, viděl jsem dohromady čtyři kusy, vždy stejné, minimální kontakt s realitou, silná unáva, známky fyzického násilí, občasná chut utéct, která ale pro maximální předávkovanost z buhvíčeho vždy končila tragicky neůspěšně. Věřím, že ty ženy odvádí do toho bytu, můžou tam být tak tři až čtyři, víc si nemyslím, střídají to, když už z ní nezbyde ani kus cáru, s kterým by si ani Yorkshir nechtěl hrát, asi jí někde pohodí. Dívka získává svobodu a je nahrazená, ale také získává zážitek na celý život. Pevně věřím tomu, že ty, co si tímhle prošly skrz na skrz už se možna ani nikdy neusmějí, jejich život tím ve skutečnosti většinou prostě končí.

Nemají ani zbraně, maximálně nože, ale nespatřil jsem nikdy, že by někdo z nich jevil fyzickou nebo psychickou známku toho, že nosí střelnou zbran. Když se nad tím neutrálně zamyslíš, je to jednoduché jako facka. Kolik jich bude v tu danou chvíli, to uvidíme, nemyslím si, že víc jak sedm, pět z toho jsou hubenouři, přes to je nelze podcenovat, ale pro nás jsou primární ti dva velcí, bez přemýšlení vyrazit dveře a utočit, tvrdě a přesně tak, jak si v životě ani nedokázali představit. Žijí v tom, že z nich jde mrazivá hrůza a strach, a děs, čím větší a bolestivější utok, tím větší nalomení stability a rovnováhy jejich uvažování a následný úspěch. Budeme doufat, že tam i budou nějaké dívky a ženy, aspon ty čtyři. Ty pak postupně odvezeme a zavoláme si taxiká a naložíme je a sebe a dojedeme do mého bytu. Dáme jim najíst, probereme je, necháme je umýt a propustíme s tím, že už nemusí mít strach. Ty chlápky ale nezbijeme jen tak, aby leželi, ublížíme jim, ublížíme jim tak, že i kdyby ještě někdy měli chut s tím pokračovat dál, bude to až tak za pět let, co se vyléčí ze zraněních, co jim způsobíme, rozumíš ? Jak jsem to odříkával, sám na sobě jsem zpozoroval, jak je můj hlas tajemnější a zároven ale naléhavější. V tu chvíli jsem si připadal opravdu jako magor. Chvíli jsme se na sebe dívali, mlčky. Pak jsem ještě oznámil, že to nemusí dělat... nikdo tě nenutí. To co plánuji, je zcela ojedinělé, může to skončit smrtí, vězením, nebo něčím mnohem horším. Nikdo nám nikdy nebude děkovat, Budeme v očích většiny lidí ještě horší než ti, kterých si budeme všímat. Budeme pomatení blázni, závislý na filmech tak moc, až nás ovlivnují k napadání ostatních. Nepřispůsobiví psychopati. Nee hrdinové. A nakonec, myslíme si snad o sobě, že jsme nějací budoucí hrdinové ? Jasně, může to dopadnout uplně jakkoliv, já nemám co ztratit, chci do toho jít s tebou. Dopili jsme poslední rundu. Když byl Marián na odchodu, ještě se zeptal na termín. Zítra se stav v 15:30 sem. Už zítra ? Zeptal se k mému překvapení úplně vyděšeně a překvapeně. Ano, co sis myslel ? Ja mám zítra směnu, řekl totálně nenapadnutelně. Já neměl nic, měl jsem mít asi tři dny volna. Aaah, samozřejmě, tak pozítří. To mám taky směnu. A ve středu můžeš ? Jo to mám volno. Tak tedy ve středu zde, čas platí ten samý. Joo a nezapomen, musíš mít něco na hlavu, nějaké pohodlné tenisky, tepláky, nebo šustáky, ne rifle, vše tmavé. Mínil jsem pokračovat, ale bez tolerance na mé vysvětlování mě přerušil, že toho všeho si je vědom, že on je připraven a vybaven. Jo. Dobře, ale do báglu si vem jinou mikinu a třeba nějakou kšiltsku nebo tak, něco co tě zase změní, chápeš ? Podíval jsem se na něj spiklenecky při jeho odchodu. Myslíš jako ještě nahradní hadry ?? Tohle nečekal, bylo vidět, jak ho tahle informace zmátla, že s ní zkrátka nepočítal. Ne uplně všechno, ale prostě nějaký zakladní kus. Prostě hadry na dvojí identytu u sebe, ale nesmí toho být kvanta. V jednoduchosti je síla. Podali jsme si ruce, on pokýval jakože rozumí a mně stejně nezbylo nic jiného, než mu věřit, vše jsem mu řekl důkladně, vše- Vše dopodrobna. Takže ve středu.

Marián přišel jak bylo domluvené. Měl sebou tu svoji velkou sportovní tašku a už na první pohled bylo patrné, že je uplně přervaná, dřevěná rukojet z ní nepatřičně trčela ven. Měl tmavě zelenou mikinu, naštěstí hodně tmavě, takovou močalověrybí v odstínu zchaluhovaného vodníka po děšti v nejtemnější noci. Měl tepláky, černé. vypadaly volně, a černé halovky značky Puma. To bylo v pořádku. Já už měl svojí temně černou mikinu s kapucí. Volné, pevné, černé kapsáče vojenského typu a červené botasky puma. Pamatuješ, jak jsme se nedávno jen tak bavili o tom, že každý tajný hrdina, by měl nosit nějakou masku, prostě aby nebyl poznat, nějaké maskování. Debatovali jsme o tom asi čtyři hodiny a k ničemu jsme ve finále nedospěli, povídá mi. Já budu mít rudý šátek, obvázaný silně a pevně přes ústa, kapuci si stáhnu a vezmu si bezbarvé brýle. Přísně se na mě Marián podíval, s mírným pobavením v hlase mi oznámil, že to v tom případě budu kopírovat Supermana. Navíc se mě ještě nejistě optal, zdali blbě vidím. Nee, vidím jako ostříž, ty brýle jsou jen fake, nemají zabarvení a dioptrie, hlavně prostě vypadám jinak s nimi a jinak bez nich. Předpokládám Mariáne, že i ty máš něco vymyšleného, posledně jsi mi říkal, že ano. Anooo, ee, totiž jasně, mám. No eee..Tohle jeho Noo, eee, aaa, jasně chování znám dobře, není si tím jistý, at už vytáhne cokoliv. At už mi chtěl ukázat cokoliv, vytahoval to ze své gigantické tašky až otravně dlouho. Jak jsem u něj tak stál, sám celý nejistý, trochu nérvozně jsem mu řekl, at už vytáhne cokoliv, at proboha živého pohne. Zevření toho, co chce ukázat, nemůže být ani za mák horší, než tohle neopodstatněné čekání. Tadááá, přiložil mi těsně před oči cosik kovového, při delším zkouknutí jsem poznal, že jde o jakési veliké, kovové půlvejce, jak jsem na sucho polykal, docházel mi nějaký způsob využití pro tu prapodivnou věc. Ta věc měla z každé strany nějaké díry, provlíkl jimi nějaký drobný páseček, opět, při lepším uvidění jsem poznal, že má i ten páseček i přesky. Polobrontosauří vejce nasadil na svoje pármilimetrové vlasy a utěsnil pás za pomocí přesek pod bradou. V prvním okmažiku a jeho dojmu, jsem byl velice rozlobený, když mi jeho krytí došlo podruhé, začal jsem se nezadržitelně smát, on tam pořád jen tak stál s tou věcí na hlavě, potřetím uvědomění si jeho (masky) sebou už kupodivu neslo spíš takové nepatrné uznání. Opravdu, trvalo mi asi pět minut, než jsem plně zaznamenal, co vlastně donesl a musel jsem po delší uvaze mezi mnou a sebou přiznat, že to vlastně vůbec není zase tak špatné. A není to na tu hlavu těžké, optal jsem se starostně. Nee, to je lehkej kov, je to lehký, pokrývá to celou lebku a je to lehký. Navíc to dokáže absorvovat aspon nějakou, i když ne kdovíjakou ránu. Ale to není všechno, lupl na mě vítězným kulišáckým pohledem, a šmahem vytáhl další věc. To bylo dost podobné, jen tvar nebyl tak jasně charakteristický, vejce jsem se ani neobtěžoval prohlížet ručně, tohle jsem mu okamžitě odebral, abych se podíval, co to vlastně doprdele je. Opravdu, materiál byl až k neuvěření lehoučký, tlusté to mohlo být maximálně půl centimetru a také z toho trčely ty pásečky a řeminky. Vokaž to seeem, vytrhl mi svoji chloubu z ruk, přiložil na čelisti a pásečky připnul okolo krku. S velkou dávkou představyvosti vypadal trochu jako Trhač. Akorát, on měl přilbu a kryt na ůsta spojený v jednu část, Marián to měl oddělené a tudíž to působilo daleko decentnějí. Nicméně byl tím dokonale krytý, i když vypadal vskutku maximálně výstředně, plnilo to účel, všichni určitě budou vědět, kdo je ten člověk v kovové masce, málokdo si ale troufne odhadovat to, kdo je pod ní. Po pár ještě asi pěti minutách přemýšlení o tom, co si mám o tom vlastně myslet, jsem jen rezignovaně řekl, dokonalé. Marián byl nesvůj a asi i nedočkavý, nebo minimálně nervozní a už to chtěl mít za sebou, nebo chtěl být prostě minimálně už v tom. Ono se není čemu divit, na tohle se člověk nechystá každý den... Málokdo i každý život. I já cítil něco, co se za jistotu rozhodně považovat nedalo. Tehdy, když jsem srovnal ty kluky, neměl jsem v tu chvíli emoce a proto ani nejistotu z toho, co se stane, a nebo strach, rozhodl jsem se totiž víceméně v té chvíli, po boku smutné sestry Jarmily. Dnes to bylo něco jiného.

Moc dobře jsem si uvědomoval, že to pro nás může skončit těmi nejkatastrofalnějšími scenáři. Nicméně, jsem v chvíli ted věděl víc než Marián a bylo mi to trochu líto. Určitě bude nasraný. Mariáne, promin. Akce se odkládá. Prohlásil jsem nečekaně do atmosféry, hodné nejspíš tak pro pokrájení nožem na nesmiřitelné, obrostlé maso. Chvíli nevěřícně hleděl a docela znatelně se mu u toho měnil obličej, temnul a vlastně celá kůže na něm se mu začala po patrných částech scvrkávat zespodu navrch a zvrchu dolů, to jak se jeho bezvýraz změnil na totální zamračení. Pak ze sebe dostal a poměrně bezhlesně se mě zeptal, jak to myslíš, odkládá ? Se akce. Říkal jsi př.... Jakýmsi komickovážným mácháním pravé ruky mu před obličejem, jsem ho a jeho snahu o znechucené mluvení k mojí osobě, docela s úspěchem přerušil a hned jsem využil jeho chvilkového mlčení a začal jsem mluvit já, akce se odkládá, ale nemusíš mít strach, kovboji, lepší oslovení mě nenapadlo, nějaké k tomu, co měl na hlavě a na obličeji, šlo těžko vymýšlet, ale kovboj se samosebou nehodil. Odkládám jí jen proto, že chci upřednosnit jinou akci. Naše oficiální, první, společná akce se stane reálnou zkušeností, neměj strach, jen hodlám ještě před Ladem, přijít na kloub něčemu ještě horšímu, sližtějšímu a plíživějšímu. Viděl jsi ted někdy zprávy, Mariáne ? Neviděl, protože ho to nezajimá a hlavně nemá TV. Ok. Pobídl jsem ho at si sedne na zem a pustil bednu, přepnul na kanál, na kterém jedou celodenně celodenní zprávy. Všiml jsem si, jak Marián spíš kouká kolem sebe a televizi nepřikládá podstatný význam. Čum na tu bednu, vážně, to co ti chci bezprostředně ukázat a vysvětlit zanedolouho pojede v te bedně. Tak se koukej a nelelkuj, řekl jsem tvrdě. Vynuděně si protočil panenky a nakonec se zasoustředil do obrazu. Nějaká politika, USA nepřipouští jakoukoliv chybu na nynější celosvětové krizi, dudlíky, které způsobují dítěti drastickou, ústní vyrážku.... blabalbla, když konečně. V obraze se objevila zlatovlasá dáma středních let u jakéhosi parku v záběru před velkým stromem a nenuceně odříkávala svůj text, ten byl pro mě podstatný.

Neznámý muž bílé pleti, střední a robusní postavy, nejspíš se světlými vlasy. Uděřil už podruhé, podruhé v deseti dnech. Policie má zatím pouze jediný nejspíš skutečný fakt, jde o muže Srbského (předpokládáme). To měli od obětí toho muže. První odhady byly Ukrajinským směrem, podrobnější rozbor psychiatrů výpovědí obětí, však nechal vyplynout spíše Srba. To se stalo včera, prohlásil jsem. Asi před týdnem se objevila jeho první obět, dvaadvacetí letá Věra. Kolem sedmnácté, osmnácté hodiny byla v ( Národním parku) v Praze přepadena, znásilněna, nešlo jen o pouhé uspokojení a akt, i když i to samotné by samozřejmě bylo strašné, před aktem a bezprostředně po něm, byla žena velmi surově napadávána docela dost dlouhou dobu. Včerejší obět, paní Stanislava Šiškovská, 42 let, to samé místo, jen asi o tři hodiny později. Po verbálním informování paní reportérkou se zlatými vlasy nastala reportáž, ze které bylo až nechutně cítit a znát, že policie Čr opět nemá nejmenší tušení, která bije. navzdory tomu, jak snadné se zdá na první pohled být vyřešit tenhle případ, police krom toho, že není moc velký, jen silný v ramenou a nejspíš Srb a možná blondák, na první pohled už nic dalšího neměla. Co ale měla, byly dva případy brutálního znásilnění a polozabití v intervalu pár dnů na veřejném místě a v poměrně veřejný a frekventovaný čas. Ty fízli, co o tom mluvili v té reportáži působili jedním dojmem zoufale v kombinaci občasného nezájmu. jakoby říkali, je to hrozné, ale my zkrátka za ten týden nevíme, kdo je, kde se vzal a kam odešel. Svědci žádní a stopy také nee, jakoby dobrovolně jen tak mimosmyslově přiznávali, že tak okatý a drzý čin, dokonce dvojitý, nejspíš bude bez trestu a bez viníka, protože nasílník něudělal žádnou chybu. To, že se může kdykoliv znovu objevit a zaůtočit oznamovali s mrazivou samozřejmostí. Takže žádáme obyvatelé hlavně Prahy 10 ale i všechny ostatní, nevycházejte po setmění moc ven, chodte raději ve dvojicích a jakokoukoliv podezřelou osobu popisu ihned hlašte, blablabla. Konec.

Marián se bezprostředně po skončení zprávy podíval na mě v docela nejistém výrazu. Chvíli si mě zamyšleně prohlížel a nakonec ze sebe vydal nenáročnou, holou otázku: Takže to má být náš cíl ? Ano, přitakal jsem ihned. To je ale pičovina, vždyt nic nemáš, nevíš o koho jde, nevíš nic, i ti policajti vypadali, že moc nevijou co dělat, (je dobře, že sis toho všimnul). Jít po těch vysledovaných, násilnických cigánech z Cejlu by mi připadalo ještě celkem proveditelný a rozumný, tohle je ale Viléme, nezlob se na mě, kravina. Nic nemáš. Středně dlouho jsem čekal, jestli bude chtít ještě něco dodat a u toho formoval svoji odpověd. Po chvilce jsem se mu to začal pokoušet vysvětlit, totiž svůj postoj. Přesně tak, Mariáne, oni nemají ani páru, kde začít, což je obrovská ostuda policejních složek a orgánů Čr, ale to ted nechme. Těžko tomu věřit, ale jejich postupy jim asi neumožnují si na případného pachatele tzv posvítit. My ale můžeme. Podle jeho činů a faktu, že si s tím hlavu moc nelámal, ale přitom nenechal nic, co by na něj hloupě odkazovalo, si lze vytvořit aspon hrubý náčrt charakteristiky jeho psychických vlastností. Jak jsem to povídal, Marián jen mlčky jemně kýval odmítavě hlavou. A co mě žene opravdu dopředu směrem do Prahy a nutí mě vynechat zatím našeho vysledovaného tyrana a věnovat se Zvrhlému Srbovi ? Ten chlap totiž nemá jediný důvod, neudělat ještě jednu. Pak pravděpodobně skončí, bohužel mi to zní jako počínání někoho, kdo už podobné věci dělal dřív. A nedělal to jednou, nebo dvakrát. obávám se, že sem tam někoho zneužije a umlátí do polomrtva. Myslím si, že už tak deset, dvacet let, místa střídá a jsou od sebe podle mě zcela zásadně daleko. Něco ti řeknu, stejný případ v Praze řešili zhruba před pěti lety, jen tehdy neměli tu informaci, že šlo o cizince. Ale stejně poškozená obět, podobné časy a také místo do kterého bys neřekl, že se v něm někdo odváží k tak strašnému činu. Uděřil dvakrát po sobě v intervalu asi dvou týdnů, pak se po něm slehla zem. Policajti se tehdy nezmohli ale lautr vůbec na nic, asi po dvou měsících případ z krátkodobého hlediska ukončili, což znamená, že případ ukončili. Jsem si tak na devadesát procent jistý, že je to ten samý borec Pamatuji si to, tyhle případy já nezapomínám. Moc dobře si to vybavuji. je to zhruba pět let nazpět. Dobře, to je všechno pěkný a zní to fajnově, ale pořád nechápu, proč si tak sebejistě myslíš, že my dva najdeme nějakýho surovýho devianta dřív než poldové ? Myslím si to proto, prohodil jsem se smutnou tváří k Mariánovi, protože ti slavní poldové ho ani nehledají, když bych to vzal ze skutečného hlediska, mezi tím, co mi si uděláme výlet do Prahy, budeme pátrat jako psi, vytrvale, houževnatě a odhodlaně. Tak k sakru zkus mě pochopit, ten chlap nesmí zase zmizet kdovíkam. Viděl si ty ženské ? Marián se jen s docela vážným výrazem podíval směrem k pouliční atmosféře začinajícího večera přes okno. Viděl je, stejně jako já. Vyražené zuby, zlomené nohy a nebo ruce, obličej jedna necharakterizovatelná, napuchlá a načervenalomodrá hmota. Ležely připoutané na nemocniční lůžka, s obrovskými potížemi sice promluvit trochu zvládly, ale jinak vypadaly, že hodně dlouho nezvládnou ze své vůle dojít ani na záchod. Jenže jak na to chceš jít, dojed do Prahy, oblíknout si hadry a hledat po Praze deviantního Srba ?? A doufat, že ho v Praze do večera potkáme a pak zneškodníme ? To je přece největší sračka na světě Viléme, to se na mě nezlob. Je třeba ho dopadnout a ochránit před ním všchny další možný oběti, ale tvuj přístup je v tuhle chvíli spíš jako nějaký námět na divoký a nereálný scifi. Všechno co mi Marián tvrdil, byla nepopiratelná pravda, ale já byl rozhodnutý, přesdvědčil mě můj šestý smysl, o kterém jsem už tak od šestnácti přesvědčený, že ho skutečně mám. Opatrně s určitým důrazem jsem oznámil, že se mnou nemusí jet. Ještě jsem dodal, že to stejně bude minimálně na tři dny a možná i na celý týden. Já už do práce zavolal, že trpím chřipkou a minimálně týden se nedostavím. Marián si zhrozeně sednul a velice zadumaně přemýšlel. Pak se znovu v TV zreprízovala ona zpráva o událostech v Praze. Marián se zvedl a řekl, mám volno jen tři dny, když se to do té doby nevyřeší, zavolám Petánkovi, kolega co mi dluží, v nejhorším za mě vezme další dvě, víc dát nemohu. Už jen skrze krytí, když bych řekl, že jsem marod, musel bych být přeci doma marod. Na tento fakt jsem já osobně moc nemyslel, ale to je mi ted jedno. Takže souhlasí. Ani nevím proč, ale ulevilo se mi a na těle mi přišlo, že jsem přišel o dost těžký kámen. To ale není dobře, projevovat závislost na partákovi, který se ještě v situaci neměl příležitost projevit. Měl bych ho brát jako toho, co sekunduje a kryje mi záda, ne jako někoho, na jehož rozhodnutí bude záviset i mé rozhodnutí, protože přesně tak jsem se právě ted cítil. Jako půlka čekající na příchod své druhé půlky. Asi nás dost spojily ty dlouhé tréninky, napadlo mě právě. Skvělé, řekl jsem, trochu pojíme a zkrátka vyrazíme, není na co čekat. Bylo kolem sedmnácti třiceti. Vlaky z Brna do Prahy jezdí neustále, at je den a nebo noc. A jezdí i docela často. Ohřál jsem dvě porce slizce chutnajícího bramborového guláše z nějakého pytlíku a prostřel na podlahu. Pojedli jsme, pobalili jsme a bez jakýchkoliv sebemenších průtahů jsme pěšky vyrazili na Brněnské hlavní vlakové nádraží.