Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Léčba
datum / id18.01.2016 / 463559Vytisknout |
autorK3
kategoriePovídky
zobrazeno1702x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce, Povídka měsíce,
Léčba

„Ty se nesměješ, Pierre Chmureczko. Všichni se smějí, jenom ty ne...“
„Taky jsem se smál.“
„Neviděl jsem úsměv, pouze malý škleb.“
„No, abych řekl pravdu, zas tak moc směšné mi to nepřišlo.“
„Byl to špatný vtip?“
„Nic takového jsem neřekl.“
„Ale já jsem viděl, že jsi se ušklíbl.“
„To byl právě úsměv.“
„Nikoliv úsměv, nýbrž pohrdavý škleb."
„To se vám zdálo, veliteli.“
„A slyšel jsem, che.“
„Prosím?“
„Slyšel jsem, že jsi řekl, che. To znamená pohrdání.“
„Ničeho takového si nejsem vědom.“
„Jo, ty si nejsi vědom...?!“


„Samozřejmě! Jak jinak! Chmureczka! Všichni jsou v poklusu a on…?“
„Rozvázala se mi tkanička pane.“
„No a co! Mám tě učit zavazovat tkaničky Chmureczko?
„Ne, pane.“
„Dáš si tři kolečka navíc!“
„Provedu, pane.“


Major Areduk, ukrytý mezi stromy, přiložil k očím dalekohled a pozoroval z blízkého pahorku tábor.  Po chvíli cosi znepokojeně zabručel...


„Pierre Chmureczka. Jaká zkomolenina? Co vlastně jste Chmureczko? Francouz?“
„Matka byla Francouzka a otec Polák,“ odpověděl nováček jednotky.
„A bojujete proti Francouzům, nebo proti Polákům?“
„Nebojuji proti nikomu. Jsem proti válce a proti tomu, kdo chce s její pomocí ovládnout svět. Vlastně tu nejsem dobrovolně, pane. Sám bych nikdy střílet nešel.“
„Nešel byste střílet? A říkáte si chlap?“
„Nebojím se, jenom nejsem militantní,“ bránil se Chmureczka. „Moje víra mi to nedovolí.“                                                                                                                                                           
„Víra?“ Zakroutil hlavou. „Čemu věříte?“
„Věřím, že se dá všechno vyřešit bez boje, diplomaticky.“
„Pak že se nebojíte,“ uchechtl se zlomyslně poručík Steškanin. „A co vlastně znamená Chmureczka?“
„V polštině malý mrak,“ vysvětloval vojín, „něco jako mráček.“
Vojáci se zachechtali.
„Pierre Chmureczka. Slyšeli jste?“ zvolal uštěpačně poručík. „Petr Mráček. Říká si chlap, ale bojovat by nešel. Houby chlap, jsi baba.“
„Nejsem baba a neříkejte mi prosím Petr Mráček.“
„A jak ti mám říkat Mráčku?“
„Jmenuji se Chmureczka, Pierre Chmureczka, pane.“
„Dobře Petře, budu ti říkat jen Mráček.“
„Vždyť i vaše jméno pane, Jan Steškanin, je dost neobvyklé...“
„Co! Co říkáš…?“
„Nechtěl jsem se vás dotknout pane.“
„Škultéty! Nauč Mráčka slušnému chování, víš jak to myslím? A vy kolem se moc nesmějte, jasný!“
„Jasný.“
Poručík se škodolibě usmál.
Ostatní se přidali.


„Pane, blíží se major Areduk!“ sykl nenápadně jeden z vojáků, když se smích ztišil.
„Vojáci, vraťte se na svá místa!“ 
Na okraji tábora se objevila statná postava.
Major Areduk neměl rád zbytečné průtahy. I tentokrát šel rovnou k věci.
„Poručíku, nechte okamžitě nastoupit jednotku!“
Splnění rozkazu trvalo pár desítek vteřin.
„Něco mezi vámi se mi nelíbí,“ pravil major pomalu ale důrazně. „Mohu vás ujistit, že vím, o co jde! Varuji vás!“
Otočil se na Steškanina.
„Nechte naplnit pytel pískem,“ řekl stroze, „a pověste ho tam na ten strom! Kdokoliv bude mít potřebu si do někoho kopnout, použije ten pytel!“
Potom se zeptal vojáka Chmureczky: „Všechno v pořádku, vojáku?“
Chvíli se dívali do očí.
„Mlčení znamená souhlas, vojáku.“
„Nemám ve zvyku si stěžovat a nechci lhát, proto mlčím, pane.“
Major se na něho zadíval s údivem.
„Jste zvláštní člověk, vojáku,“ řekl potichu. „Jak se jmenujete?“
„Chmureczka, pane. Pierre Chmureczka.“
„Chmureczka. Hm,“ řekl major Areduk spíš pro sebe, když odcházel. „Tak tedy Chmureczka...“


„Ty žaluješ, Mráčku!“
„Nikdy nežaluji, pane!“
„Já jsem moc dobře slyšel, že jsi žaloval.“
„To jste se asi přeslechl, pane. Řekl jsem, že nelžu a nežaluji.“
„Ale vyznělo to jako žalování. A žalovat se nemá.“
„Jak to můžete tvrdit pane?“
„Protože jsem tvůj nadřízený, Mráčku.“
Všichni se hlasitě zasmáli.
Až na Chmureczku.
„Škultéty, jak jsem říkal, nauč Mráčka slušnému chování!“
„Provedu, pane!“
Škultéty se vyznal. Jediným hmatem zkroutil vojákovy ruce za zády takovou silou, že kdyby trošičku přidal, praskaly by kosti.
Chureczka zařval bolestí.
A ještě dřív, než bolest přešla, polili ho vědrem studené vody.
„Jak to že jsi mokrý Mráčku, obloha je jasná?“ ušklíbl se Steškanin.
Smích ze všech stran.
„Nechal jste mě polít vodou, pane.“
„Lžeš! Spadl jsi tam do té nádrže, rozumíš?!“
„Ale vždyť...“
„Rozumíš! Mráčku..!“
„Rozumím,“ řekl vojín Chmureczka.


„Co se stalo, vojáku Chmureczko?“ zeptal se major Areduk. „Jste celý mokrý…?“
Chmureczka neodpovídal.
„Proč mlčíte?“
„Ze samého důvodu jako minule, pane.“
„Pochopitelně,“ usmál se major. „Ovšem nelhat se někdy nevyplácí, že?“
„Máte pravdu pane.“


„Poručíku, proč je Chmureczka mokrý?“
„Smekl se a spadl tam do té nádrže.“
„Mluvíte pravdu, Steškanine?“
„Jakože mám slunce nad hlavou, pane.“
„Uvědomujete si, že máte nad hlavou i Pánaboha, který všechno vidí a slyší?“
„Jsem si toho vědom,“ odpověděl Steškanin, ale majorovi neuniklo, že se neznatelně ušklíbl.
Rychle se k němu nahnul a zašeptal: „Nádrž je bez vody! Pohybujete se na velmi tenkém ledě poručíku! Vyhlašte nástup a to hned!“
„Provedu pane majore!“
„Jednotko nástup!“
Když byl rozkaz splněn, prošel major Areduk zamyšleně kolem vojáků.
„Pytel s pískem jsem nechal pověsit, abyste si na něm vylili svůj vztek! Jak je vidět, pytel vám nestačí! Potřebujete živého tvora! Dobře! Ale musím vás upozornit, že jednotka, která si dokáže ze svého středu někoho vybrat; třeba toho, kdo se zdá slabší, nebo nějakým způsobem vybočuje z řady; aby si z něho učinila terč posměchu a šikany, je nakažená nemocí. Tu nákazu šíří jednotlivec, který; pokud není sadista; něco podobného sám prožil na vlastní kůži a nedokáže se od toho odprostit. Z toho důvodu v tom pokračuje. A všechny kolem sebe nakazí. Dochází to tak daleko, že nakažení si nejsou vědomi svého jednání a ztrácejí sebekontrolu. Nedokáží se ozvat a zastat se druhého. Nedokáží ani zvednout varovně prst na znamení, že něco není v pořádku. Vlastně hrají dvojí hru. Nejsou schopni rozeznat dobro od zla. Nemocná jednotka se musí léčit! Poručíku, nechte přivést Jima!“ nařídil.
Jim byl dobře vykrmený vepř. Určený k porážce.
„Na co Jima, pane?“
„Hned vám odpovím! Jen co přitáhnou prase! Doufám, že mi rozumíte!“
„Samozřejmě pane.“
Poručík poslal dva muže.
Netrvalo dlouho a byli zpátky. Na silném provaze táhli uvázané prase.
„Vidím, že je provaz dostatečně silný!“
„Máte pravdu, pane majore,“ udiveně odpověděl Steškanin. „Je dostatečně silný, ale na co to…?“
„Říkal jste, že rozumíte! Nebo lžete?“
„Nelžu pane, rozumím.“
„To jsem rád! Když rozumíte, vyberte tři muže, nechť odstraní pytel s pískem ze stromu!“
„Dobře, pane!“
„A na jeho místo ať pověsí to prase!“ pokračoval Major.
„Prase, pane…?“
Na víc se nezmohl.
„Ano! Prase! Za zadní nohy!“
V táboře zavládlo zděšení.
Všichni všeho nechali.
A upřeli zrak na prase.
Naprosté ticho.
Pouze nebohé zvíře podivně pochrochtávalo, jako v předtuše něčeho zlého.
„Kareto, Kofroni, Škultéty!“ zavelel váhavě Steškanin, „pověste prase, jak rozkázal pan major!“
Tři nejsilnější muži z tábora se chopili vepře a splnili rozkaz.
Prase začalo nepředstavitelným způsobem kvičet a házet sebou jako v posledním tažení.
To bylo silné kafe.
Na poručíka i na majora.
„Asi jste to přehnal, pane majore,“ poznamenal rozechvělým hlasem poručík.
Major neodpověděl.
Fascinovaně pozoroval prase.
Smyčka, která zvířeti stáhla silné nohy, se barvila na růžovo.
Prase se postupně vyčerpávalo a jeho kvičení se měnilo v srdcervoucí kvílení.
Připomínající dětský pláč.
Mnozí vojáci to nemohli poslouchat, tak si zacpali uši a odvrátili zrak. Mráz jim běhal po zádech.
Poručík se pomalu podíval na majora. Ten byl dál tvrdý jako skála. Hleděl na prase, aniž by se pohnul. Jim byl už tak vyčerpaný, že ustával v kvičení a začal zase pochrochtávat. Úplně jinak než předtím. Postupně se tišil a přestával. Za občasného zaškubnutí.
Nakonec se zcela utišil.
Vypoulenýma očima hleděl odevzdaně do země. Nebýt očí, které sebou rozčílením cukaly, nikdo by si nebyl jist, zda vůbec žije.
Major se otočil k poručíkovi a k ostatním mužům.
„Teď si na něm můžete vybít svůj hněv!“ zvolal přísně. „Ale rychle! Dokud ještě žije! Nemusíte se bát! Jste pod mojí ochranou. Kopněte si, plivněte si, polijte ho studenou vodou! No tak!“
Žádný z vojáků se k tomu neměl.
Major zakroutil hlavou.
„Je vám ho líto?“ zeptal se už zase zcela klidně svým podmanivým hlasem.
Muži postupně dávali najevo svou lítost nad ubohým prasetem.
Nakonec se připojil i Steškanin.
„Ale vždyť je to obyčejné prase, pouhé zvíře,“ pokračoval major a zase zesílil hlas. „Litujete zvíře a nad člověkem se ani nepozastavíte? Člověk je vám lhostejný? Prase je pro vás přednější než člověk?“
Nikdo se neodvážil cokoliv říct.
„Myslíte si, že by bylo dobré Jima postavit opět na vlastí nohy?“
Vojáci začali dávat najevo souhlas.
„A co kdybychom mu dali svobodu?“ usmál se major. „Co si myslíte? Nezaslouží si svobodu?“
„Zaslouží,“ jedním hlasem potvrdili všichni muži a jejich napnuté výrazy ve tvářích se změnily v něco docela jiného. Začali se usmívat.
Otrlí a hrubí vojáci najednou zjihli.
„Spusťte Jima na zem a rozvažte ho!“ rozkázal sám major.
Vojáci rádi splnili rozkaz.
Sotva se prase dotklo země, jakoby ožilo. Když se nejistě postavilo na nohy, ani se nepohnulo, mžouralo očima a nevěřícně zakňouralo. Major k němu přistoupil, pohladil ho vlídně po tlustém krku a řekl: „Jime, ještě si užiješ dlouhý život. Běž.“
Plácnul ho po hřbetě a Jim vyrazil. Když doběhl za hranici tábora, otočil se major k vojákům. „Uvědomujete si vojáci, že byl Jim určený pro dnešní večeři? Oceňuji, že jste se jí dobrovolně vzdali...“


„Mráčku! Kvůli tobě jsme včera byli bez večeře! Za to zaplatíš!“
Poručík Steškanin byl brunátný v obličeji.
„Ne kvůli mně, pane poručíku.“
„Chceš říct, že to byla moje vina?“
Chmureczka mlčel.
„Škultéty, Mráček se chová zpupně, chop se ho!“
Škultétymu se už moc nechtělo.
„Nestačilo to, pane?“ řekl. „Co když se major vrátí.“
„Nevrátí se, má schůzku s plukovníkem!“ odsekl netrpělivě poručík. „Vidím, že se ti nechce! Dobře, povedu to v patrnost. Kofroni a Kareto! Chopte se Mráčka a šup s ním na strom! A za nohy! Ať si uvědomí, jak bylo Jimovi!“
Poručík si všimnul, že sebou Pierre Chmureczka trochu trhnul.
„Bojíš se Petře? Vidíte? Má strach.“
„Ne, nebojím se, pane poručíku. Vím, že mě nic dobrého nečeká, ale...“
„Co ale! Co jsi chtěl říct!“ zaječel pronikavě Steškanin.
„Chtěl jsem říct, že arogance moci, je nemoc z moci, pane.“
„Mlč!“
Kofroň s Karetou byli silní jako zvířata. I svojí inteligencí se jim vyrovnali. Pierre nekladl odpor, takže to pro ně nebyla žádná námaha. Pierre Chmureczka se ocitnul zavěšený na laně, jako byl včera Jim. Zavládlo ticho. Nikomu nebylo do řeči. Každý měl toho divadla dost.
Jenom Steškanin ne.
V jeho pohledu byla patrná nepříčetnost a nenávist.
Už se nedal zastavit.
Pomalu se přiblížil k vojákovi zavěšenému na laně.
Obešel ho kolem dokola.
Naráz se jeho pravá noha vymrštila a kopla Chmureczku přímo do obličeje. Ten jako kdyby to čekal, stisknul pevně čelisti a zabránil tak vyražení zubů.
O to víc byly rozseklé rty a nos.
Začala z nich kapat krev.
Na vyprahlé zemi se objevila krvavá skvrna a zvětšovala se.
„Já ti dám nemoc z moci!“ šeptal poručík Steškanin výhružně. „Brzy se ti vyjasní Petře Mráčku! Neskončím dřív, dokud nezačneš prosit! Ten vzdor z tebe dostanu!“


Major se objevil zcela nečekaně. Zničehonic byl uprostřed tábora.
„Dost Steškanine!“ Přistoupil k poručíkovi a zabránil mu v dalším útoku. Ten se otočil proti němu. V obličeji pobledlý. Uvědomil si, že ztrácí půdu pod nohama.
„Neplnil svoje povinnosti, pane,“ zmohl se na chabé ospravedlnění svého jednání poručík.
„Lžeš! Všechno jsem viděl a slyšel!“ vykřikl major Areduk a strhával z jeho ramen znamení hodnosti. „Od samého začátku jsi se choval falešně a nadutě! Věděl jsem, že s tebou budou jenom samé problémy!“
„Vojáku, pomozte mi sundat Chmureczku,“ obrátil se na Škultétyho!
Sám ho nadzvedl, a když Škultéty rozvázal provaz, pomohl major vojákovi na nohy.
„Děkuji, pane majore,“ řekl vojín ztěžka a opatrně si otíral zkrvavený obličej. Točila se mu hlava.
„Dojděte si za felčarem, ať vás ošetří, Chmureczko.“
„Provedu.“
Major se otočil.
„Ještě není konec, vojáci. Ještě si dáme jedno kolečko.“
„Kareto s Kofroněm! Teď uvažte ke stromu Steškanina! Jen ho nechte nohama na zemi. Je to přece jenom člověk.“
Oba vojáci na sebe mrkli a podívali se na majora. Ten mlčky kývnul.
I když měl Steškanin ve tváři tvrdý výraz, rozkaz splnili.
„Vojáci,“ pokračoval major. „Nestačil vám pytel s pískem? Potřebovali jste živého tvora? Ale ani prase vám nestačilo! Potřebujete člověka? Nuže,“ zvýšil zase hlas, „máte ho mít. Můžete si s ním dělat, co chcete.  Vytvořte řadu a jeden po druhém přistupte k bezmocnému člověku a podle libosti si do něho udeřte.“
Vojáci dál stáli na místě jako přikovaní.
„Proč se tváříte tak rozpačitě. Máte strach podívat se mu do očí? Kdybych mu je zavázal, určitě by to šlo, že? Ale to by byla zbabělost. To nedopustím! Hezky se mu podívejte do očí a udeřte!“
Major byl už dost netrpělivý.
„To je rozkaz, pánové!“
Vojáci začali přistupovat k bývalému poručíkovi Steškaninovi, aby ho udeřili. Ten se nemusel obávat, protože rány, které vojáci předváděli, byly takové neškodné šťouchance, které mu nemohly ublížit...


„Majore Areduku!“
Když major uslyšel hlas plukovníka Mikolína, na okamžik ztuhnul.
Vzápětí se však otočil.
„Pane plukovníku!“ zasalutoval. „Major Areduk!“
„Co se tu děje, majore!“ zeptal se ledově plukovník Mikolín.
Major stál vzpřímeně, a přesto ho plukovník převyšoval dobře o půl hlavy.
„Těžko vám to mohu vysvětlit pane plukovníku,“ řekl tiše major. „Je to takový můj způsob léčby.“
„Způsob léčby?!“ zahřměl plukovník.
„Jsme ve válce, pane plukovníku. Nikdo nesmí zneužít, byť i centimetr své moci. A tohle je nejrychlejší způsob léčby proti tomu. Není čas na...“
„Ale váš způsob léčby, jak tomu říkáte majore, je v rozporu se všemi vojenskými předpisy! Trápíte zvířata a teď i samotné důstojníky! Vím, vaše jednotka nemá žádné ztráty na životech, což je pozoruhodné, ale nejste to vy sám, kdo zneužívá moc?“
Stáli tam a měřili se pohledem. Statný major Areduk a ještě statnější a vyšší Plukovník Mikolín. Vojáci je bez hnutí sledovali.
Plukovník se k nim otočil: „Nebo bylo všechno jinak, vojáci?“
Všichni dál stáli tiše bez hnutí.
„Nebo bylo všechno úplně jinak, poručíku Steškanine?! Vidím, že jste přišel o svoji hodnost?!“
Bývalý poručík hleděl do země.
Skoro jako Jim.


„Ano!“
Zvolal Pierre Chmureczka, který se právě vracel od felčara.
„Pane plukovníku, vojín Chmureczka!“
„Všechno bylo jinak, vojíne? Vidím, že máte oteklý obličej…?“
„Ano, všechno bylo jinak, pane plukovníku.“
„Ale jak jinak, vojíne?“
„To vám nemohu říct, pane plukovníku.“
„Proč, vojíne?“
„Nechci být ten, kdo ukazuje na někoho prstem a žalovat se mi příčí, pane plukovníku. Je mi to proti mysli.“
„To vás ctí vojíne, jenže věci a dění by se měly nazývat pravými jmény, nemyslíte?“
„Máte pravdu a major Areduk to pravým jménem nazval.“
Plukovník se otočil zpátky k majorovi a vzápětí k poručíkovi, uvázanému ke stromu.
„Měl major důvod nechat vás přivázat ke stromu a zbavit hodnosti, vojíne Steškanine?“
Jan Steškanin mlčel.
„Za pravdu se nemusíte stydět Steškanine. Takže se ještě jednou ptám, měl major důvod?“
„Ano,“ řekl překvapivě Steškanin. „Měl důvod.“
„Tím jste přiznal svojí vinu, vojíne!“
„Jsem si toho vědom, pane plukovníku.“

 
„Poručíku, nemám radost z toho, že odcházíte,“ projevil lítost major Areduk, když doprovázel povýšeného vojáka Chmureczku z tábora.“ 
„I vy si myslíte pane majore, že mám strach z boje?“
„Ne, to si vážně nemyslím poručíku, ale mohl jste zůstat.“
„Ano mohl, ovšem sám byste nevyužil možnosti, kterou mi nabídl plukovník?“
„Nevyužil, protože jsem narukoval na vlastní žádost.“
„Na vlastní žádost?“ nechápavě zakroutil hlavou Chmureczka. „Já jsem pravý opak pane. Sám bych do války nikdy nešel.“
„Záleží na okolnostech,“ řekl major. „Někdy spolu úzce souvisí, aniž bychom si to uvědomili.“
„Nerozumím vám.“
„Chápu. Přesto si myslím, že je vás škoda.“
„Abych vám vysvětlil svoje stanovisko,“ zastavil se poručík. „Neutíkám před odpovědností, ani před povinností. Přesvědčení mi nedovolí střílet do lidí. Neměl bych čisté svědomí. Moje vlastní víra mi to zakazuje. Uznávám jenom diplomatická řešení konfliktů.“
Poručík Chmureczka se odmlčel. „To asi nemůžete pochopit, pane majore.“
„Představte si, že to chápu až moc dobře, poručíku. Ale to jsou právě ty okolnosti.“
„Jaké okolnosti pane?“
„Co když jsem narukoval do války ze stejných pohnutek, ze kterých vy ji odmítáte?“
„Vy jste věřící?“
„Ano jsem,“ přisvědčil major. „Nastoupil jsem na frontu jako kaplan.“
„Kaplan?“
„Jak jsem řekl. A v rodném městečku mám i svoji farnost. Představte si, u nás poslední bojeschopný muž jsem zůstal já, farář. Ostatní museli na frontu. S tím jsem se nemohl smířit. Na rozdíl od vašeho svědomí, to moje mi nedovoluje nečinně přihlížet, ale něco proti tomu zlu dělat.“
„Jako farář střílíte do lidí?“
„To ne, poručíku.“ Major se odmlčel. „Když jsem působil jako kaplan, chodili za mnou na kus řeči i důstojníci. Hovořil jsem s nimi o své duchovní strategii neválčení a vítězství. Sám nevím proč, nejspíš jsem je přesvědčoval takovými argumenty, že mi dali důvěru, abych se stal jedním z nich. Doufám, že mi bude odpuštěno.“ Major pohlédl vzhůru. „Snažím se neválčit a přesto vítězit. Zvláštní, že? Můžete to nazvat třeba diplomacií, jenže ta patří do nejvyšší sféry a ta jak známo selhala. Ke mě se spíš hodí, kazatel - vyjednávač.“
„Smím se zeptat na tu vaši strategii neválčení?“ zeptal se nadšeně poručík Chmureczka .
„Je to prosté, poručíku. Když je protivník silnější, snažím se to s ním vyjednat tak, aby nás minul a nechal být. A je-li silnější náš oddíl, doporučím protivníkovi, aby se vzdal, nebo aby se nám vyhnul. Většina normálních vojáků má válčení dost, takže věřte nevěřte, jsou spokojené obě strany. A jelikož se někdy protivník opravdu vzdá, míváme i bojové výsledky.“ Major se usmál. „Proto jsem si naivně myslel, že se stanete mým pobočníkem místo Steškanina. No, nedá se nic dělat, přeji vám hodně štěstí poručíku.“
Major se s poručíkem rozloučil a díval se za ním, jak odchází. Po chvíli se otočil zpět k táboru.
Poručík ale nespěchal, naopak zpomaloval, až zastavil úplně a otočil se.
„Pane majore!“
„Co se děje, poručíku?“
„Neodcházím!“

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

06.08.2019 21:57:37dát kritice tipK3
redaktor prózy

Ještě se zmíním o vojně nebo o tom učení. Tradovalo se, že až budeš mazák, nebo třeťák, vrátíš to zase bažantům. Tohle se mnou skončilo, protože hned zkraje jsem prohlásil, že já to nikomu vracet nebudu, protože to je projev slabosti a zbabělosti. Nikdo nechtěl být v mých očích slabý a zbabělý, tak to nedělal. Nikdo si to nedovolil. I když jsem byl proti některým celkem střízlík.

06.08.2019 16:22:45dát kritice tipArcs
promin reakci na reakci na... nechci ti kazat, jen zlehka poukazat na trochu jiny smer 'premysleni' - vic terapeuticky, vic osobni, taky (promin za velka slova) vic laskyplny, mimo klasicke kategorie a schemata dobra a zla, vic detsky magicky, pokrevne rodinne propleteny... neda se to popsat, dojud to sam neuvidis, na prubezich, svem, svoji rodiny, pak jinych. Tenhle zpusob videni, tyhle zakonitosti jeste do literatury nepronikly (literatura je pro ne prilis subjektivni a zabira prilis kratke useky casu). Nechci ti nic vnucovat, jen naznacit, ze mozna proto je tema zatim neresitelne, protoze se stale pohybujeme v prilis omezenem ramci, kde ho nelze pochopit, ze jeste musime vystoupit out of the box, z terminu a konceptu jednoducheho dobra a zla, viny, bioligicke empatie (psychopati nemaji plne funkcni systemy zrcadlovych neuronu, takze u nich neni na co apelovat kvicicimi prasaty)...
06.08.2019 16:07:23dát kritice tipK3
redaktor prózy

Kdo vybočí z řady, dráždí většinu. Ano, je to dědičné, ale dá se vzepřít a to je ta odvaha. Je to je skutečně na dlouhé psaní. Já teď přečetl Nabarvené ptáče a mám zase o čem přemýšlet. Dík.

06.08.2019 15:52:32dát kritice tipArcs
bylo mi potesenim, K3, ma mala zkusenost s sikanou - coby lektor rodinnych konstelaci jsem parkrat videl, jak je to dedicny, jak se predava ten cejch, kterej doslova vybizi - "bijte me!". A ze ti, co ho prebiraji, to delaji - z lasky. Z ladky ke svym take ponizovanym otcum, dedum, pradedum, ktere treba ani neznali. Ze je to zvlastni zpusob spojeni podobnym osudem - budu trpet jako ty, nebo dokonce 'budu trpet za tebe' jako je ochotne male dite onemocnet i zemrit namisto svych rodicu - radeji ja nez ty. specham, da se o tom napsat mohem vic...
06.08.2019 15:30:09dát kritice tipK3
redaktor prózy

Arcs, tahle povídkaje pro mě hrozně důležitá a jsem rád, žes přečetl právě tu. Nejhorší šikanu, mnohem horší než na vojně, jsem zažil v učení...

06.08.2019 09:44:40dát kritice tipArcs
uz to vsichni napsali, tak jen pocit, ze me kolisani mezi realitou a jakymsi obecnym podobenstvim nepustilo bliz, myslenky jsou v tom dulezitejsi nez lidi a to z toho couha jako slama z panaka.

Armade je sikana vlastni udajne z podstaty.

Teda nebyl jsem na vojne, zato jsem ucil a ziskal dojem, ze tohle je nadratovany v cloveku hodne natvrdo. Nebo je to sama spolecnost, ktera to v sobe ma - skola, valka, kapitalismus volne souteze vyrabej deprivanty jaksi z podstaty, takze lecba prasetem se obraci k tem nesystemovym zbytkum empatie, ktere lecba systemem z cloveka vytloukla.

Samozrejme pak o to vic zazari vyjimecne pripady jako tuhle porucik, ale jestli je to cesta...
13.04.2017 07:41:39dát kritice tipK3
redaktor prózy

Kytiii - díky moc.

12.04.2017 22:12:06dát kritice tipKytiii
Nemám sílu na nějakou hlubokou kritiku, za což se omlouvám. Dílo je... skvělé!
02.03.2016 18:46:58dát kritice tipK3
redaktor prózy

Psal jsem to všeobecně jako podobenství proti zneužití moci - násilí - šikaně... Dík za názor.

02.03.2016 15:09:17dát kritice tipupupa

Je to samozrejme nie realistický príbeh. Autor asi sledoval iný cieľ. Je to skrátka tak, našinec si moc nepomôže, keď mu rozkazujú z pozície moci.

20.02.2016 09:56:13dát kritice tipGerty

K3 - ty hříčky se jmény jsou moc fajn. Podobenství s prasetem mi uniklo, ale tohle je výhoda litwebů, že autor může méně chápavým čtenářům dodat manuál :-) Jo, a MASH určitě dej - můžeš na to koukat od jakéhokoliv dílu. Ono je málo podobných filmů (a vůbec uměleckých děl), které by tolik šily do války a do lidský blbosti - a zároveň nespadly do sentimentu a moralizování.

20.02.2016 09:19:09dát kritice tipK3
redaktor prózy

Gerty: MASH jsem neledoval, viděl jsem asi jeden díl. Ale Hlava XXII je výborný film. Co se týče postav? Přesně to jsem chtěl. Aby nikdo vlastně nevěděl kde se to odehrává, kdo proti komu bojuje a v jaké době. Steškanin: můj velitel čety na vojně, jeliko jsem se nesmál jeho vtipům, protože on se smál vždycky někomu druhýmu a nelezl jsem mu do zadku, dělal mě, už jako mazákovi samé naschvály. Záměrně mi nepodepisoval vycházky ani dovolenou, jenže já to vydržel a tady jsem se mu trochu "pomstil." Kareta a Kofroň, to byli takový napůl zvířata, něco jako nemyslící opice, žádní hromotluci ale se zvířecí silou. Škultéty byl slušnej chlap, ale s maďarským jménem. CHmureczka, to jsem vyhledal v polským slovníku a znamená to malý mrak, takže mráček. Plukovník Mikolín byl můj velitel útvaru. Nebývale oblíbenej chlap. Všichni ho měli rádi. A major Areduk? Trochu "geniálně" jsem otočil jméno mého tchána. /Zatím si to ho doma nikdo nevšim./

Mimochodem, to prase mělo být taky symbol. Něco jako ukřižování a zmrtvýchvstání. A bůh, prostřednictvým majora-kněze, mu měl zaručit věčný život. Takže takové podobenství. :). A díky, že ses stavil.

19.02.2016 22:40:28dát kritice tipGerty

K3 - ono je trochu problém, že v téhle tématice je laťka nasazená bestiálně vysoko - třeba knihou (a i filmem) Hlava XXII nebo seriálem MASH. Člověk pak má tendenci srovnávat - ale když to vezmu kolem a kolem, tak tvé dílo není špatné. Jen jsem možná čekal méně komplikovaný závěr - ale už holt jsi to napsal takhle :-) Jo, a jednu pozitivní věc jsem zapomněl vyzvednout - moc se mi lbí jména postav a pak ta neurčitá doba a situace, v jaké je to zasazené. Tenhle příběh by fungoval jak před dvěma sty lety, tak třeba i v současnoti.

19.02.2016 19:02:51dát kritice tipK3
redaktor prózy

Jesse H. - Dík za přečtení a za příznivé hodnocení. Ten konec... chtěl jsem to tak nějak postavit na hlavu, jako že to je všechno absurdita, násilí, válčení. Nakonec jsem to takhle zidealizoval. Přišlo to náhle a tak jsem to napsal. Máš pravdu, víceméně to je blbost. Ale po tom všem... není kouzelná?

19.02.2016 18:46:19dát kritice tipK3
redaktor prózy

G. Jinak dík za přečtení.

19.02.2016 18:44:19dát kritice tipK3
redaktor prózy

Gerty: moralizování tam je dost, máš pravdu. Odstavec, kde major popisuje jak šikana vzniká, jsem si mohl odpustit. Ale víc bych neškrt ani slovo. Mělo to být takové podobenství proti násilí vůbec. Pro mě to je zásadní; jsem rád, že jsem se vyjádřil...

19.02.2016 15:26:34dát kritice tipGerty

Začátek mě hodně chytil - mám rád příběhy postavené na dialozích. Postupně jsem se ale v příběhu trochu ztratil a závěr mě dokonce i trochu zklamal. Možná je v povídce příliš moralizování, možná není dostatečně absurdní - sám nevím. Problém šikany tenhle příběh taky neřeší - v armádě proti ní obrana v podstatě neexistuje - jde jen o to, jestli ji i sami velící důstojníci (i poddůstojníci) uznávají nebo ne, nebo co ještě považují za šikanu a co nikoliv, nebo jestli je jim lhostejná či nikoliv.

16.02.2016 08:01:36dát kritice tipK3
redaktor prózy

Irčo, smím-li tě tak nazývat. Ber tu povídku jako takové zařvání nebo bouchnutí do stolu. Vím, tys to pochopila asi hned a chápu, že je to na tebe dost tvrdé. Jenže spousta lidí, ani to zařvání, vůbec nevnímá. Taky na tebe asi zapůsobila, jako na mě, šikanovaná učitelka z poslední doby. Jak je vidět, nelepší se to, a je to o to otřesnější, že jsou na školách psychologové, učitelé jsou proškolováni jak šikanu odhalit a předejít ji, je spousta míst kam může každý zavolat... Ale je to dál a je klid, jako by se nic nedělo. Psychologická šikana je ještě horší než fyzická a i malé děti jsou v tomhle mistři. Jenže za to mohou dospělí a celý systém. V první řadě by mělo odstoupit celé vedení školy...

Tvých kritik, si moc cením, vážně.

15.02.2016 16:10:52dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ještě jednou se vracím k tvé povídce. Možná bych vytkla pár drobností jako místy přílišná popisnost odporností. Bylo by mi "příjemnější" si je "jenom" domýšlet než o nich natvrdo číst.

Autor však napsal natolik naléhavý apel na téma šikany, že se dá přenést do různých prostředí a času a má trvalou platnost. Jistě by se daly "vychytat" některé maličkosti, celkově je to pro mne však nezapomenutelné dílko, kterých jsem zde zatím moc nečetla.

12.02.2016 14:33:05dát kritice tipZdenda

Díky Janině se s tím nemusím vypisovat. V zásadě s ní souhlasím. Jen to vysvětlování v uvozovacích větách mi vůbec nevadí. Co kdyby to ty postavy myslely jinak, než to říkaj, že jo?

Tip.

25.01.2016 20:21:31dát kritice tipK3
redaktor prózy

Janina6: díky Janino, vezmu k srdci. Už jsem toho nokonečnýho opravování měl dost a chtěl jsem to poslat do určité doby. No, nic naplat, chtělo to ještě odložit.

25.01.2016 17:04:31dát kritice tipJanina6

Přečetla jsem se zájmem, děj je napínavý a téma určitě aktuální. Ale abych se přiznala, na můj vkus je to příliš okatě moralizující. Myslíš to dobře, ale moc „tlačíš na pilu“. Hned od začátku mi vadilo mnoho vysvětlovacích uvozovacích vět – uchechtl se zlomyslně, zvolal uštěpačně, usmál se škodolibě, sykl nenápadně... Čtenář si hodně věcí rád vyvodí sám ze situace a z dialogu, není třeba všechno doslovně pojmenovat. A už vůbec ne nadvakrát (když někdo řekne, že nemá z něčeho radost, je vážně zbytečné dodat, že projevil lítost). Podobně škodí textu vysvětlivky, proč se někdo nějak chová, typu „Uvědomil si, že ztrácí půdu pod nohama“. Vůbec mám z celé povídky dojem, že opravdu hodně za čtenáře přemýšlíš (nejen vysvětluješ, ale i hodnotíš), dáváš vlastně „návod“, co si o které postavě myslet. Ale všechny tyto soudy by měly vyplynout nepřímo, z jednání postav a z děje, a to, že si čtenář tyto hodnotící soudy může sám při četbě vytvářet, je jednou z hodnot, kterou mu literatura dává.

Ještě bych se snažila vyhnout příliš patetickým formulacím. Třeba „Prase začalo nepředstavitelným způsobem kvičet“ – afektovaná, ale přitom málo konkrétní formulace. Věcný popis mnohdy zmůže víc, než přehánění – čtenář totiž vycítí, když na jeho city „tlačíš“.

Po gramatické stránce bych uvítala hlavně doplnění chybějící větné interpunkce (jeden příklad za všechny: oslovení se vždy odděluje čárkou - „Dobře, Petře...“ „...vaše jméno, pane...“ „jednotko, nástup“).

25.01.2016 14:14:30dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Mé vzpomínky jsou tedy o osm let mladší a doměnka, že svět (společnost) se měnila (nebo mění?) k horšímu je mylná.

25.01.2016 13:50:03dát kritice tipK3
redaktor prózy

Do učení jsem nastoupil l968.

25.01.2016 12:13:52dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

To už se blíží (tušeným) poměrům v kriminále. To je ze 70. - 80. let nebo později?

25.01.2016 08:29:44dát kritice tipK3
redaktor prózy

Museli jsme se třeba dívat, jak nutili jednoho ze svého ročníku, aby onanoval. Samozřejmě mu to nešlo, protože byl ve stresu. Ale větší ponížení snad ani nemůže existovat... A dodnes mám výčitky, že jsem mu nepomohl.

25.01.2016 08:08:35dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Neznám to až v tak hrubé podobě, jak popisuješ v komentáři, ale vím o čem mluvíš, když zmiňuješ šikanu. I mě odpuzovalo ono utěšování se tím, že to vrátím další "generaci" (ročníku). Tahle nechuť vracet, se někomu jeví jako záblesk pacifismu, jinému jako slabost. Slušnost ovšem není projevem slabosti. Nenapadlo mě, že v dnešní přecitlivělé době je na Písmáku ještě někdo, kdo zažil to, co popisujěš. Dnes se šikana objevuje v i jiných formách, zdánlivě neškodných -- aspoň pro ty, kteři nejsou na netu "závislí". I na Písmáku se občas náznaky kyberšikany projevily, ale obvykle uhynuly v zárodku. Holt se tu sešla slušná společnost :-)

22.01.2016 21:19:07dát kritice tipK3
redaktor prózy

Lakrov: dík. Některé pasáže jsou přehnané, některé zidealizované a na vojnu nezvykle filozofické. Máš pravdu. Ovšem právě to jsem chtěl. Maximálně zvýraznit násilí. Psychologické i fyzické. Dost jsem ho zažil. Zatímco dnes se mluví pomalu o špatném podívání, jako o šikaně. Já jsem to opravdu prožil. Na vojně a především na učilišti. Tam nás naháněli v oblečení do ledové sprchy. Tam si nás podávali pěstmi, když jsme byli tři proti dvaceti. A vždycky říkali: "za rok budete totéž dělat vy, těm mladším." A já říkal pěkně nahlas, že to nikomu vracet nebudu, protože to je zbabělost. Za rok, když odešli, veškerá šikana i násilí skončilo. Na vojně i v učilišti. Mojí zásluhou. Nikdo by si to nedovolil, protože by ho každý považoval za zbabělce. To je to nenásilí. Celkově to mělo vyznít hlavně proti válce, protože tam je násilí nejvíc. Proto je to situované ve vojenském prostředí.

22.01.2016 13:09:00dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

V prvních několika dialozích je sice trochu nepřehledné, kdo co říká, ale na druhou stranu jsou dobrým způsobem, jak čtenáře vtáhnout do děje. Následné líčení vojenské šikany mi zpočátku přijde zdlouhavé -- jako několikerá ilustrace téhož. Líbí se mi řešení, jaké zvolil major pro "léčení nálady" v jednotce. Tedy nelíbí, ale ocěnuji jeho "svinskou" promyšlenost a účinnost. Závěr -- poslední stránka -- mi přijde (na vojenské poměry) nadměrně filozofická, ale vzhledem k majorovu "původu" je ta filosofičnost a kultivované vyjadřování přijatelné. Četlo se to (až na již zmíněných několik prvních dialogů) nezvykle dobře. Z některých scén -- ať už v nich trpí člověk nebo zvíže -- mrazí a vezmu-li v úvahu dramatickou současnost a nejistou budoucnost, mrazení zesílí.

Odhlížím k názvu, jménu autora a ostatním údajům v hlavičce a docházím k závěru, že tahle povídka bude jednou z těch, jimž budu fandit v příštím kole povídkové soutěže. Tip.

19.01.2016 21:59:44dát kritice tipK3
redaktor prózy

careful: s prvním odstavcem s tebou souhlasím. Nevím jak jsi to myslela s tou hovadinou. Jestli jsi to myslela na tu povídku, tak to je věc názoru. Co se týče Havla, tak většinou se mu vytýká to, za co nemůže. Třeba ta privatizace, nebo rozpad Československa.  To on mohl jen málo ovlivnit, to je věc vlády. A že byl hodnej? Ano, za dobrotu na žebrotu, ale kdyby byl zlej, tak by to bylo nesrovnatelně horší. To je ode mě už vážně všechno, už jsme si popovídali dost, měli bysme dát taky slovo dalším. Měj se.

19.01.2016 20:27:39dát kritice tipcareful

...někteří lidé chovají doma i prasata... je jen blud, že je prase míň než pes, prý mezi tím není moc rozdíl... brala bych to u živočichů s poněkud omezenější nervovou soustavou, kde se o velké inteligenci dá mluvit jen těžko... třeba hmyz, nebo ať nežeru, tak některé ryby... ale chápu, že lidé rádi věří hovadinám, aby si ospravedlnili, jak jsou neskutečně zlí... rasisti taky věří, že černoši jsoui míň, ač pro ani proti není moc důkazů:D

...jinak v klidné době se dá jít klidnou cestou, ale fyzickému násilí básničkou asi nezabráníš a navíc existují věci, co musíš řešit okamžitě... a nevím jak Ghándhímu, ale Havlovi je toho dost zazlíváno...třeba kupóvá privatizace...možná byl hodnej i na lidi na který neměl a tak jsme tam, kde jsme...

19.01.2016 19:48:12dát kritice tipK3
redaktor prózy

careful: klidnou cestou šel třeba V. Havel, Gándhí a mnoho dalších. Chápu, že se ti konec zdá naivní. Jenže většinou je to tak, že někdo rozhoduje za vojáky, pošle je na nějakou steč a pak zjistí, že to bylo zbytečné nebo předem prohrané. Chtěl jsem říct, že normální lidi mají válek plné zuby. Tak jsem si ten konec tak trochu zidealizoval. Záleží jak to kdo vidí. No a kočka a pes?: protože to jsou přátelé člověka. Prase lidi chovají aby ho snědli, kdežto kočka a pes jsou na tom mnohem líp. Chtěl jsem je použít abych ještě víc zesílil to, aby si lidi uvědomili co dělají. Soudnému člověku by měl bohatě stačit ten pytel. Jenže jsou tací, kterým by to nedošlo ani s tím psem. Ale na povídku už by to bylo asi moc.

19.01.2016 14:31:26dát kritice tipcareful

...klidná cesta je dle tebe co? Buď bojuješ, nebo nebojuješ, čím bojuješ to už je vedlejší...problém je v tom, že většina lidí nebojuje vůbec... na to aby to bylo obrazné jsi to imho zařadil do dost reálného okolí a ten konec zas působí dost naivně...viz oni se vzdají, když je hezky poprosíme... to je ptákovina na entou... skoro nikdo se nevzdá a taky se blbě odhaduje, kdo je jak silný... nebo se předem spočítali...dle mě to moc nefunguje ani jako alegorie, ani jako realita...

...navíc mi šlo o tvůj komentář, že kočka nebo pes už ti přišli moc a já se ptala, proč ti přišli moc...jestli jsi to myslel jako alegorii už je vedlejší... jako alegorii jsi mohl myslet i kočku...

.

19.01.2016 14:18:30dát kritice tipK3
redaktor prózy

careful - rozhodně nemyslím že jsi hňup. Spíš si myslím že sama sebe podceňuješ a máš dojem křivdy a to je možná Tvůj problém. V zásadě s tebou souhlasím v tom, že žalování je zbabělé a proti šikaně a podobným věcem se musí bojovat. Jenže bojovat můžeš pěstmi a nebo klidnou cestou. Proti mnohonásobné přesile ti pěsti moc nepomohou. Ten voják bojoval klidnou cestou a čestně. Dokázal se vzepřít proti demagogii a buzeraci svým způsobem. Hierarchii samozřejmě uznávám. Vůbec ale neuznávám, že když je někdo o stupínek víc, že si může bezdůvodně vyskakovat. To bysme byli jako hejno slepic, kde první slepice klove do všech ostatních a ta předposlední jenom do té poslední. Bohužel to tak ale někdy je. Co se týče toho prasete: to je jako alegorie, podobenství, aby vynikla zásadní věc, že např.: každý miluje svoje zvířátka a k lidem se chová jako ke zvířatům. Doufám že mi rozumíš. Trápení zvířat odsuzuju stejně, jako trápení lidí. Ale co je lepší, nechat se sežrat nebo si za svobodu něco vytrpět? Prasátko Jim, dostalo svobodu!!! To všechno je obrazně. Podobenství. Jestli to je dobrá povídka nebo špatná, ať rozhodnou čtenáři. Já si za ní stojím.

19.01.2016 12:45:53dát kritice tipcareful

...ještě k tomu bonzování... takový příběh z internetové realiti...pak to prosím šoupni do smazaných, ať tu nemáš zbytečný ot... ale já nedávno zjistila, že jeden týpek, co ho mám z nějakého důvodu ráda...prostě někde v něm cítím někde hluboko něco fakt hezkýho, ale možná se pletu...ale co já vím.. no prostě on bonznul jednoho tak trochu prdlouše, ale jinak neškodnýho týpka, že mu někde v komentu napsal, že je idiot... ..no a tamten dostal ban... já se to dověděla a byla jsem z toho tak konsternována, že jsem tomu svému idolovi v nejlu normálně vynadala...on teda začal, že na tom nic špatnýho nevidí, nemusí se obhajovat a celý mu to je u prdele... ale prostě jsem to tak nemohla nechat, páč mě to normálně užíralo, že tohle udělal... no, nevím jestli si z mého nadávání něco vzal...možná aspoň to, že to není všem jedno...

19.01.2016 12:13:33dát kritice tipcareful

...ten neexistující edit tady mě jednou zabije:D...chtěla jsem opravit tu filozofii...tak ten koment s tvrdym Y smázni, pls... ..nebo si to tu nech, jestli chceš:)

19.01.2016 12:10:44dát kritice tipcareful

..jo a jaký je dle tebe rozdíl mezi psem, kočkou a prasetem?  V čem by to bylo víc ošklivé? Prase trpí míň?

Jako, že kdyby to tam major dělal kočce, tak by lidé tvou povídku odsoudili? To bylo to čeho jsi se bál...odsunutí z kolektivu čtivých povídek...protože lidičkové pejsky raději?

Snaží se to být hluboké a svou mělkostí mě to popouzí... ale tady to možná může být hit... tomu bych i věřila... ale já jsem holt ten rozmazlený fracek, či co... co zásadně nemá pravdu. Tak je to asi děsně hluboká filozofie, které takový hňup jako jsem já, nemůže rozumět.:)

19.01.2016 11:54:30dát kritice tipcareful

..jo a jaký je dle tebe rozdíl mezi psem, kočkou a prasetem?  V čem by to bylo víc ošklivé? Prase trpí míň?

Jako, že kdyby to tam major dělal kočce, tak by lidé tvou povídku odsoudili? To bylo to čeho jsi se bál...odsunutí z kolektivu čtivých povídek...protože lidičkové pejsky raději?

Snaží se to být hluboké a svou mělkostí mě to popouzí... ale tady to možná může být hit... tomu bych i věřila... ale já jsem holt ten rozmazlený fracek, či co... co zásadně nemá pravdu. Tak je to asi děsně hluboká fylozofie, které takový hňup jako jsem já, nemůže rozumět.:)

19.01.2016 11:14:19dát kritice tipcareful

(vlastně se ani moc nedivím tomu, že to tady některým místním připadá děsně hluboké a dokonce tam i s někým sympatizují:D)

19.01.2016 11:13:17dát kritice tipcareful

...právě že v tom vidím i tu nechutnou zbabělost ze strachu z vyloučení kolektivem..proto řada lidí proti tomu, co není správné nezasáhne...většina je zbabělá...zvlášť když se jich bezpráví přímo netýká...právě umět bojovat proti tomu, kdo je v přesile, nebo ve výhodě je správné... ano, mě to právě přišlo, že on je jen zbabělec, který se bojí za žalování vyloučení z kolektivu... a proto nechá toho poručíka dělat si co chce...ostatně tak jako zbabělý poručík a ostatní nechají majora týrat prase... promě jsou to všechno antihrdinové a nemám je ráda, stejně jako nemám ráda většinu lidí... oni to špatné, tak jako ty teď, prostě ani nevidí... jen sprostá slovíčka a jiný trapný věci nad hladinou... 

19.01.2016 11:06:03dát kritice tipcareful

Neprotiřečím si..bonzování je trapná blbost v případě nějaké ptákovinky, kdy proto sobě stojí lidé na stejných stupních...jakmile má jeden z nich na d tím druhým moc, už si nejsou rovni a není to to samé...pokud tohle nechápeš, tak asi nemá smysl to rozebírat.

19.01.2016 06:17:32dát kritice tipVigan

Děkuju za souhlas..

18.01.2016 21:38:15dát kritice tipK3
redaktor prózy

Gora - máš pravdu, je to na hraně. Ovšem původně jsem počítal ještě s kočkou a se psem. To už by ale bylo za hranou. To prase stačilo až až. Dík.

careful - vidíš, já si myslel, že právě u tebe, coby "rebelky bez příčiny," doufám že se neurazíš; povídka zaboduje. Opak je pravdou. Ale zkusím vysvětlit. Píšeš, že je to užvaněné a přitom právě mě byla spíš vytýkýna popisnost. Tohle je založené na dialogu, to máš pravdu. Celé je to zamýšleno jako alegorie, či podobenství. Tak nějak se zmínila Vigan. Je to "pro každou příležitost..." Nevím jestli jsi někdy zažila šikanování, buzeraci a pod. Tím začátkem, který bys škrtla, to vážně začíná, takže si myslím, že je důležitý. Vždycky to začíná nevinně, nenápadně, plíživě. Já jsem toho dost zažil a dost viděl, to mi věř. Třeba co se týká bonzování, tam si trošku protiřečíš, nejdřív jím pohrdáš a vzápětí řekneš, že je to nutné aby to zabránilo dalšímu zlu. Jedno je jisté, kdo si stěžuje, toho kolektiv vyloučí. Proto, třeba já bych si nikdy nestěžoval. Ale Chmureczka zasáhl v pravou chvíli tím, že řekl, že bylo všechno jinak. To ale není žalování, to je ten zvednutý prst. A to chce odvahu, takže u mě hrdina je. Rozhodně to není slaboch a bonzák. Co se týče víry, je myšlena jako vlastní přesvědčení, nikoli náboženství.

Vigan - s NOMINAC'I samozřemě souhlasím. Dík. Sama jsi povídku popsala mími představami, tak nemám co dodat.

18.01.2016 15:30:30dát kritice tipVigan

Prve jsem chtěla napsat, jak není příliš šťastné začínat povídku hned dialogem, skočit do ní „rovnýma nohama“, ale myslím, po přečtení, že je to dobrá volba. Takhle totiž násilí, pokud jej člověk hodlá použít, většinou začíná, dialogem - narážkou. Nakonec rozhovorem si začal i tvůj úspěšný Petrklíč, takže už to pomalu beru jako tvůj styl.

Výborně si odstupňoval napětí, opravdu jsem četla dychtivě, jak to dopadne. Příkladně si ukázal, jak se zlo, s rostoucí silou (tady hodnostmi) na sebe nabaluje další zlo jako sníh na tělo sněhuláka.  Vypichuješ symptomy, kdy člověk pociťuje strach a bolest z ponížení, urážky a lži. Líbí se mi, jak pracuješ s náboženskými motivy, otázkami víry, nevnucuješ je čtenáři, nenabízíš, dáváš možnost volby a jistého moudra. „Obrácení“ majora balancuje ovšem na hranici uvěřitelnosti, ale budiž, pomož a bude nám pomoženo, trochu zparafrázuji.…Pointa pěkná, silná s opravdovým hrdým člověkem na konec. Sice je to „jen“ o vojácích, ale dá se to použít všeobecně na nás na všechny. Když dovolíš, ráda bych nominovala do Povídky měsíce? Ju?

18.01.2016 11:59:06dát kritice tipcareful

..jo, už vím, proč mě ten vojín točí...za á, když už nechci bonzovat tak nemelu o víře, ale prostě jen řeknu, že se nic důležitýho nestalo..páč jinak je to stejně zní jako implicitní bonzování ... a pak za bé kdyby měl mozek a ta šikana nadřízeného přerostla nějaké to lehké "šťouchání", tak by mu mělo dojít, že může ubližovat komukoli a když to ohlásit může, tak musí, ani ne tak třeba kvůli sobě, ale kvůli jiným potencionálním obětem...jeho víra, že žalovat je tak špatný, že to neudělám, i když kvůli tomu budu trpět já a ještě třeba jiní...páč tamten to dělá jako nadřízený a tedy z pozice moci, což je podstatný rozdíl než soupeření "rovných"... vojínova představa dobra tedy je pro mě naprosto zcestná a pitomá...

já taky nesnáším bonzování...tedy to nesmyslné ve stylu on mi řekl že jsem idiot, ale pokud má zabránit většímu zlu a jeho dalšímu šíření, pak je to nutné...proto u mě voják není hrdina, ale pako...

18.01.2016 09:23:12dát kritice tipcareful

Já ti nevím, major, co někoho učí "vlídnosti" tím, že týrá zvíře..a celý se mi to zdá zbytečně užvaněný a dlouhý...je tam asi snaha o gradaci, ale imho moc nefunguje...začátek s úšklebkem bych škrtla úplně... navíc je to celý pro mě zcestný.. a ani jedna postava, přes snahu vylíčit toho vojína jako dobráčka, mi není sympatická..on sice mele o neubližování a nežalování, ale celé to vypadá, že to má vmláceno od někoho (maminka?)do hlavy bez vlastního přemýšlení...furt jen opakuje, že se jedná o víru...tedy kdyby mu někdo vmlátil do hlavy, že zabíjet je super, tak by tomu asi věřil taky...navíc se mi zdá, že tam tu moc nad někým zneužívají k systémovému buzerování úplně všichni... z čehož dva to extrémně přehání... jeden na vojínovi, druhý na praseti..

18.01.2016 07:40:04dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Humanismus z povídky čiší, je to téma, které mne velmi zaujalo. Chvílemi to /pro mne/ bylo na hraně, zda dočíst nějaké pasáže, je to trýznivé. Ale konec dobrý, naštěstí.                                               /T.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.