Sebevrahova zpověď

Sebevrazi jsou takové zvláštní téma. Na jednu stranu mrazivě zajímavé na druhou trochu tabuizované. Tak jsem zkusil vlastní pohled na věc ;)

Někdy se zkrátka posere úplně všechno. Rodina, vztahy, přátelé, majetek, práce, postavení. Prostě na cokoliv si vzpomenete, šlo u mě do hajzlu. Osud mě sežvejkal a vyplivl jako trosku. Už nemůžu dál, rozhodl jsem se na všechno se vykašlat. Hodlám to ukončit. Jednou pro vždy.

Trochu mě děsí, jak ledově jsem se pro to rozhodnul. A naplánoval. V kapse mám dopis na rozloučenou, aby nikdo nemusel pátrat, co že se stalo. Způsobů, jak se zabít, jsem vymyslel spoustu, ale nejlíp mi vyšel vlak. Ne před něj skočit nějak náhodně, ale prostě položit krk na kolej. Smrt by měla být prakticky okamžitá.

Vyhlédl jsem si místo na staré trati trať do nedalekého lomu. Vlak tudy projíždí jen jednou denně. V lomu ho naplní a večer pokračuje dál. Takže svou smrtí ani nikoho nebudu příliš obtěžovat. Hned vedle železničního náspu jsem zalezl do křoví pod břízou a čekal. Tam utíkaly poslední minuty mého života.

Za chvíli jsem ho již slyšel. Dieselová lokomotiva a asi desítka prázdných vagonů. Jak se vlak blížil, tělo mi začalo do žil pumpovat adrenalin. Jo, tohle je asi ta nejdrsnější adrenalinová „zábava“ vůbec.

Mašina projela kolem mě. Vysmekl jsem se z křoví a zamířil ke kolejišti. Minul mě první vagón. Následovala přední náprava druhého vozu. Pak je dostatečně dlouhá mezera, než přijede zadní náprava. Naposledy jsem zoufale zapátral po důvodu žít. Nic jsem neobjevil. Druhý vůz byl pryč.

U třetího jsem již neváhal. Jen produněla jeho přední kola, vrhl jsem se k zemi. Do kliku. Vzepřel jsem se na pažích a posunul vpřed. Ležel jsem na břiše, ruce podél těla, krk položený na koleji. Hlavu otočenou po směru jízdy, abych neviděl blížící se konec. Celé tělo napružené pod záplavou adrenalinu. Svět se zpomalil.

Teď! Ledová ocel kola se dotkla mého krku. Ale ani to ve mně neprobudilo touhu žít. A ani ten zatracený život mi neprolétl před očima. Nepřekvapilo mě to. Do teď se čas vlekl, ale najednou jako by poskočil. Stejně jako moje hlava. Oddělená od těla se otočila jednou kolem své osy. A odskočila směrem do středu kolejiště. V úžasu jsem nechápal, že to ještě vnímám. A přitom necítím žádnou bolest.

„Asi šok,“ napadlo mě. Šok a mozek plný adrenalinu. Měl bych okamžitě ztratit vědomí, ale čistě teoreticky bych taky mohl ještě pár vteřin vnímat. Ležel jsem v kolejišti a nade mnou duněl vlak.

Ano, teoreticky bych mohl zůstat při vědomí. Mozek v šoku, bičovaný adrenalinem, by mi mohl zprostředkovat možná i pár vteřin vědomí. A myšlenky, v krajní situaci proudící mozkem zběsilou rychlostí, by mi mohly zkreslit vnímání času. Mohl bych ty vteřiny vnímat jako desítky vteřiny. Teoreticky.

Ale já jasně vnímal dunění vlaku. Nade mnou projel čtvrtý vůz. Pák pátý. Šestý.

„To není možný,“ pomyslel jsem si. Vlak nemožnost svého konání neřešil a ujížděl dál. Za chvilku už jsem zíral na vzdalující se poslední vagón a pořád nic nechápal.

Pak jsem se začal smát. Vždyť je to zřejmé. Šok, přebytek adrenalinu a zároveň nedostatek kyslíku. Co z toho plyne? Halucinace. Tohle všechno mi jen vykresluje můj umírající mozek. V realitě uběhl sotva zlomek vteřiny. Ale já už „viděl“ průjezd vlaku. To je jasné. Poslední velké představení mé mysli. A jen pro mě. Ale…

Mohl bych v halucinaci klidně přemýšlet? Neuháněly by moje myšlenky splašeně někam? Jistě bych viděl celkový obraz, ale dokázal bych vnímat detaily? Všechno z toho totiž můžu. Uklidnit svoje myšlenky, zpomalit je. A vnímat svoje okolí. Ranní slunce se mi opírá do tváře. Lehký vánek voní tlejícím jehličím. Z lesa se začínají znovu ozývat opatrné zvuky zvířat. Vnímám drobné chvění země, způsobené vzdalujícím se vlakem.

„Tohle není halucinace,“ napadne mě, „to je… Realita.“

Ta myšlenka byla zvrácená. Něco tak šíleného přece nemůže být realita.

„A jsem vůbec mrtvej?“ uvažuji dál. Taky jsem si mohl pod ten vlak lehnout blbě. A on mě jen nějak odhodil a omráčil. To je vlastně první fakt rozumné vysvětlení. Pokusil jsem se pohnout.

Nešlo to. Ani vlastně necítím nic z těla. A jen částečně z hlavy. Nakonec jsem zjistil, že můžu pohnout jen očima. Ležel jsem na boku, tváří ve směru jízdy vlaku. Ne úplně přímo, byl jsem trochu otočený ke koleji, na kterou jsem před chvílí položil svůj krk. Chtěl jsem se podívat co nejvíce dolů. Tedy ne k zemi, ale směrem pod bradu. Doufal jsem, že uvidím třeba ruce nebo nohy. Prostě náznak, že jsem kompletní. Snažil jsem se, až jsem šilhal. Ale nakonec se mi to podařilo. Uviděl jsem svoje tělo. Přesněji – svoje záda. Byly stále na místě, kde jsem si lehl. Tedy na venkovní straně kolejiště. Moje naděje pohasla.

„Jak to, že žiju?!“ křičel jsem sám na sebe. V duchu. Přestal jsem vymýšlet obvyklá a „logická“ vysvětlení. Ta situace byla natolik bláznivá, že jsem musel uvažovat jinak. Hledat neobvyklé odpovědi na šílenou otázku.

Mohl bych být třeba robot. Android. To bych asi mohl bez těla žít dál. Jenže vzápětí mě napadlo tolik dalších otázek, že jsem zaváhal. Může mít robot city? Cítit smutek, depresi? Může se chtít zabít? Kromě otázek filozofických mě napadly i ty technické. Pokud bych byl robot, musel bych mít zdroj energie. Kde je? V těle? Pak bych měl být taky mrtvý. Navíc jsem si vzpomněl, že jsem byl jednou na rentgenu ruky a kosti byli lidské. Ne, robot určitě nebudu. Hledal jsem další vysvětlení.

„Třeba jsem nesmrtelný. Nebo nějaký mutant, něco jako Wolverine,“ napadlo mě s nadějí, když jsem přemýšlel o tom rentgenu. Tehdy jsem si dost nešikovně přirazil ruku do domovních dveří. Chvíli to dost bolelo, ale přešlo to dřív, než jsme dojeli do nemocnice. Doktor mi ruku rentgenoval dvakrát, ale prý bylo vše v pořádku. Nemohlo se mi to tenkrát zahojit cestou? Wolverine taky dokázal jakékoliv zranění zregenerovat během chvilky. Jo, on je komixová postava a já reálný člověk, ale nesedělo by to na tuhle situaci? I o něm se spekulovalo, že ho nelze zabít. Maximálně zastavit oddělením hlavy od těla. Ale i pak by žil a stačilo by ho zase složit…

„To je ono!“ zaradoval jsem se. Znovu se mi zachtělo žít. A komu ne, kdyby zjistil, že je nesmrtelný? Stačí vydržet do rána, pak mě najdou, dají hlavu k tělu a bude. Najednou se mi vůbec nechtělo být mrtvý. Hlavou se mi honily nádherné představy, co vše budu moci se svojí objevenou nesmrtelností zkusit a zažít. Opět jsem měl obrovskou chuť do života. Začal jsem se těšit na druhý den.

Čas se neskutečně vlekl. Přemýšlel jsem, kde najít nějaké měřítko. Něco, co by mi trochu pomohlo odhadnout dobu, po kterou tu ležím. Začal jsem hýbat očima. Doleva, tedy k zemi, a pak doprava k obloze. Dával jsem si pozor, abych očima jen nekmital, ale vnímal obraz před sebou. Chvilku jsem koukal na starý, dřevěný, olejem nasáklý pražec. Svítilo na něj slunce a stvol trávy v kolejišti vrhal stín přes jeden suk. Pak jsem zase chviličku sledoval vrcholky bříz proti modré obloze. Jejich listí se třepotalo v lehkém vánku. Jeden takový pohyb očí mohl trvat snad vteřinu. Ale raději jsem za vteřinu považoval dohromady pohled dolu i nahoru.

Když jsem se na oblohu nad sebou podíval po tří tisícáté šestisté, byl jsem z toho počítání docela unavený. Ale bylo na tom i něco pozitivního. Jelikož tu ležím už minimálně hodinu, tak si můžu být jistý, že budu žít dál. Žádný adrenalin, šok ani nic jiného, by mě nemohlo udržet tak dlouho naživu. A když mě počítání vysiluje, nebudu určitě ani robot.

Že je něco špatně, jsem začal tušit, když jsem se k číslu 3 600 dopočítal po páté. Abych se o svém podezření ujistil, trávil jsem koulením očí dalších pět hodin. A pak ve strachu dalších pět. Nic se nezměnilo.

„Co je, do prdele, špatně,“ zoufal jsem si. Ležím tu asi patnáct hodin. Může to být klidně o dost víc, ale i méně. Jenže i kdybych očima kmital jako blázen, tak minimálně pět hodin uplynout muselo. Ale nic se nezměnilo. Slunce se neposunulo po obloze. Tráva vrhala stín na stále stejné místo na pražci.

„Pane Bože,“ spílal jsem nebesům. „Co to je? Co to má znamenat?! Proč? Proč tu ležím a nic se neděje? Slunce svítí pořád stejně. Vítr fouká pořád stejně. Zvířata v lese řvou pořád stejně. Všechno je furt stejný. Je to šílený! Nelidský! K zbláznění! Bože! No tak, Bože! Slyšíš mě? To tu teď mám navěky…“

A najednou mi to došlo. Já se dovolávám boha? Já? Sebevrah? Pro ty přece není v nebi místo. Což znamená…

Jako na potvrzení mých myšlenek se opodál někdo zachechtal. Ďábelsky zachechtal.

---