Tolik

A nakonec vyšlo slunce
uviděl jsem se
jak jsem a zavírám oči
před sebou a jinými realitami 
na které je ještě příliš brzy
jen káva
černá jako tvé kalhotky, jež mne hřejí do nohou
neboť jsme se včera svlékali již v kuchyni
a horká jako ty
která ještě nevíš
je posledním zbytkem noci 
než dosáhneme na přítomné 
jako je smutek
nebo chuť masa
nebo sen
pak se napiji a pocítím bolest na rtech
a je to stejné jako když se mezi dveřmi líbáme
a zeptám se na jméno parfému
kterým dáváš přijít ránu
jakožto i mým otázkám 
a tak cosi zhasínám v pokojích se žárovkami
v nichž leží dlouho tma 
a kde světlo z Van Eyckových obrazů jsme my
než z pološera kdosi nakreslí našich tváří zas
abychom měli co nastavit zimě
nebo kam ukrýt lež 
když dne je již tolik 
že je třeba šatů 
sbírat ze země