Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
Dopis
datum / id26.01.2016 / 463895Vytisknout |
autorbukač
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno554x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dopis

...na závěr dodávám, milí rodiče, že vše co jsem dokázala, ať pozitivního či negativního, je Boží a Vaší zásluhou. Říkám to teď, abyste věděli, co stejně víte, s čím ale už nejde nic učinit.

Sbohem,

Vaše jediná dcera Andrea

 

Přečetla jsem si opět celý dopis a neubránila se slzám. Ale musím o tomto hrůzném činu někomu říci (snad podvědomá záchranná brzda...?).

Před slaně zarudlýma očima mi poznovu probíhají uplynulé chvíle.

 

 

Vrátil se k nám; tvůj otec, můj milenec: sadista, jenž by však vlas na tvé plavé hlavičce nezkřivil. Radostně jste se přivítali; objetí, pusa vous na jemnou tvář: „Škráby, škráby, škráb,“ vykřiklas a rozesmála se. Nalila jsem si do nevymyté skleničky od červeného vína decku tuzemského rumu a obrátila ji do svých, ještě neúplně zahojených, nafialovělých úst.

Vytrhl se z tvého dětského sevření a otočil se mým směrem. Táhlo to z něj, že jsem se podivila tvé odvaze; jenže on také cítí alkohol. Rum nechává stopu. Jeho zastřený zrak mě skenoval od temene k chodidlům a od rozkroku k ňadrům.

„Tak co, ty krávo?“ zahulákal, omluvně se na tebe podíval (znalas přece jeho slovník, ne?) a popostoupil o malý krůček směrem ke mně. Kde stojím? Mohu couvat, zkusila jsem malý krůček od něj. Tvá rozesmátá tvář sledovala se zájmem naše posuny a zaťatou pěstičkou jsi nenápadně hrozila zdem, aby i ony včas ucouvly; zatím vše vycházelo podle tvého plánu. Nečekaně se rozpřáhl a já instinktivně sklonila hlavu a… ale nedotáhl to. Snad nebyl ještě docela v jeho moci: démona opojení, a uvědomil si tvou přítomnost. Zarazil pohyb v půli a já vrátila hlavu nad krk.

„Odveď ji pryč, chtěl bych ti něco… ať to neslyší… znáš děti, ne?“

Promiň, otevřela jsem tvou pěstičku a malou ručku schovala do své dlaně. Tvé výhrůžky a přání zůstanou bez finále.

Zavřela jsem za tebou dveře pokojíčku a poslušně se přišourala zpátky k němu do kuchyně. Stál, nejistě, ale upevněn mírným, námořnickým (trochu mi to vyvolalo úsměv na líci; jen na chvilku) rozkročením. „Víš. Chtěl jsem jenom…“ začal, „no, rád bysem řek… že naše holka je teda… napůl moje… a já sem chodím, abysem s ní byl… vona je ráda s tátou, a tak budu za ní chodit furt.“

„Já ale nechci… obrátím se na soud… dám novej zámek, já nechci, abys sem lez!“

Neměla jsem vyhrožovat soudem, neměla jsem strašit nedobytností, jeho ruka se střelhbitě vymrštila a s nindžovskou přesností dopadla na můj něžný nosík. Pomačkaný orgán počal ronit krev, ale to ho neodradilo od dalšího boxerského direktu. Nyní jsem stačila sehnout hlavu a jeho pěst tvrdě narazila do našedlé kuchyňské zdi. Krev vyrašila i jinde než na mém obličeji; ta, spolu s alkoholickým podrážděním vyprovokovala jeho dlaně k úderům, z nichž jsem se vzpamatovala až… už zmizel, jen dětský pláč mě přesvědčil o životě.

Plná hnusu a strachu, plivajíc krev jsem otevřela dveře tvého pokojíčku.  Sedělas na okraji postele a skrz slzy cedila sotva slyšitelně: „Mami, proč tatínek zas odešel, já chci k němu… hrát si s vámi. Mami… mami, kdy táta přijde?  Proč tu se mnou… s námi není?“

Hleděla jsem na ni a další hlt rumu v mém těle rozhodl o činu, který konají, jen ti nejbezmocnější na světě, ti, kteří nemohou jinak.

 

Drazí rodiče.

Na začátku svého dopisu Vám musím sdělit, že mě můžete navštívit až za tři měsíce, kdy mě propustí z vězeňské nemocnice do normální cely.

Dále: Zavraždila jsem Anežku, pomohla jsem Anežce od utrpení, nemohla jsem tomu stresu čelit. Ale noví přátelé mi otevřeli oči.

Její otec si ji nezaslouží, tam kde je, ho nikdy neuvidí a bude šťastná.

Je s Bohem a On je spravedlivý.

Její otec ten hnusák však shnije v pekle, já si odpykám trest zde na Zemi a pak snad určitě půjdu za svou holčičkou, tam se shledáme a konečně najdeme klid a pokoj. Vím to, mí drazí rodiče, ve snu se mi zjevuje Boží posel a říká mi tu krásnou pravdu o jejím světě, kde není bolest ani zmar.

A taky bych Vám chtěla říct, abyste pro nikoho neplakali, protože slz už bylo prolito tolik, že se to už skoro nepočítá a On pozná, kdy jste smutní a kdy veselí.

Ona je šťastná, já (když usnu) taky a nikdo jiný za slzy nestojí…

 

 

 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.07.2019 20:19:49dát kritice tipbukač

Dík

14.07.2019 17:53:33dát kritice tipB.neboV.

Hodně dobře napsané, je to poutavé a s překvapivým závěrem. K předchozímu komentáři bych dodala, že ne každý vypravěč musí být přece nutně čtenáři sympatický - o to zajímavější pak četba je, když nevíme, co si o vypravěči vlastně myslet, zda s ním souhlasit, nebo ne. 

27.01.2016 09:24:49dát kritice tipcareful

Můj něžný nosík...:D ..nedočetla jsem to...je to pro mě klišé a vypravěčka mi připadá hloupá a nesympatická jako každý, kdo se sebechválí a ještě o sobě při tom  mluví ve zdrobnělinách:D... zarazilo mě, že vrátila hlavu nad krk...kdyby do vzpřímené polohy, ale nad krk?...to působí tak, že jí předtím odložila na stůl a taky slaně zarudlé oči... to slaně bych vynechala, taky to na mě působí lehce mimózně a z čeho má zarudlé oči, by snad mělo každýmu dojít... pak takové ty věci jako proč ho vůbec pouštěla, nebo do sebe lila rum... jo on je alkoholik, tak si dám decáka rumu??... pro mě je to prostě nepříliš vydařená snaha o černobílou slzopudnost, ale z hrdinky je asi nechtě vytvořena opravdu kráva, která si přes držku snad i zaslouží...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.