Donebevolající báseň I.

Neuměl jsem se v poslední době dostat do tempa

a už to začalo být donebevolající.

 

Začínal jsem mít problém s disciplínou,

a následně mi začalo blbnou připojení.

 

Na začátku jsem ty dvě věci k sobě nedával, proč taky?

 

A tu, poznenáhlu:

Tu se musel restartovat router

tu klesala rychlost.

Tu malý synek odpojil adapter, který se mi od té doby nepodařilo nahodit...

 

Aktuálně jsem tak 3G, maximálně.

Někdy "posranej Edge".

 

Tak si představte, že to asi nebude náhoda.

 

Napadlo mě:

Co se asi tak stane, až nějakého Boha naseru,

a utne mě úplně?

(A je skoro jedno kterého:

každý vyhledává pocit spojení

s něčím jiným

s něčím větším

s něčím blízkým.

Někdo s Pánem Bohem,

někdo s Facem Bookem....

 

Jde o ten pocit spojení.

 

Ten pocit, který žene celou přírodu směrem od

nižších forem k vyšším formám

 

Ten pocit spojení

s Něčím, jako součást Něčeho.

 

A pak o ztrátu toho pocitu.

 

V mém případě šlo o pocit vypadávajícího připojení jak s Pánem Bohen, tak se Síti.

 

Co kdyby mi odřízli Síť - jenom mě, nikomu jinému, uvědomil jsem si?

 

Co bych pak dělal?

Bez rozptýlení.

Bez "přátel".

Bez svého "boha"....

Opuštěný, a izolovaný...

 

Co bych pak našel?

 

 

 

 

A já to asi vím:

Našel bych Boha Stvořitele.

 

Proto má Ničitel tak rád Síť:

je velice snadné 

s ní někoho ulovit.

 

Ovšem, kdyby mě odřízl i Pán Bůh...

Co by bylo pak?

 

Brrr, raději nemyslet.

 

Cítím, že bych měl urychleně posílit kvalitu připojení s Bohem. Nejlépe hned.

Jak to říkal Mons.Piťha? Zítra ráno už je o něco víc pozdě.

 

Ještě že je Bůh milosrdný, laskavý a odpouštějící.

(Ono se totiž na božské úrovni těžko vyhýbá určité schovívavosti.

Daň za vševědoucnost, řekl bych.

Za to, že se Bůh nemůže ubránit vědomí, že ví, že to mohlo dopadout lépe.)

---