Vábení na vanilku

Za nespavé hodiny

Pootevřenými okny ložnic sálá horko rozmilostněných scén, fata morgana ulice. A do toho ztlumený proud rádií, ty samé písně protékající noc co noc stejně, natruc řeckému soudu o řece v stálé změně. Stačí vyklonit se za nespavé hodiny z okna. Nevstoupíš do jiného sídliště.

Poléhavé holky

Děvčátka se prochichtávají ránem. Neukuly valné plány, zato pusy jim svítí jak van Goghovy lány. Poléhavé slunečnice. Tak jdou metrem za svou muzikou, culit se na starší pány.

Vábení na vanilku 

Provan sladké vůně, od ní milenec až stůně. Jsou dva, navštívení středním věkem, on s bradou od molousů, ona s vlasy do motouzu. Nad nimi kníže Václav a dávní svatí, tady jejich pouť začíná. Půjdou a ona v drapéricíh vanilky bude vábit. Kaplany, starce, snílky.

Podvečer

Kupoli Muzea obrůstaly šlahouny červánků, město bral večer. V podnicích začli servírovat šťavnatou krmi do stříbra a ženám nastal přítulný čas. Studenti začtení do knih byli padající tmou vyhnáni z kapitol, do života vezdejšího, do života kol a kol. Pomalu odbíjela hodina prvních setkání, na rozích promenád plaché pohledy lidí blýskaly otázkou: Kdo přijde? Rychle je ale stahoval černovír spěchajících k mlékojedným vržeňátkům, vražedný živel vitalismu, císařský protimluv světa.

A pak zkropil tu lidskou paseku déšť, a voněl vodou a nesl tajemství.

Anakonda

Seděla v tramvaji, u sebe stehna anakondy, horší než vražedné komenado z úpatí Sinajských hor. Smilstva slizký sval, až na bílou křeč divý. Její pohled nebyl jiný: pár temných hvězd, co berou kosmoplavcům dech. Škrtí, dusí. Připomínají, že ve smrt člověk musí. 

Mizející kamarádky

Vyšlehla své čau, chytla ji za ramena, naznačila dva polibky a už si to razily ke kavárně. Dvě siluety mrkacích panen. U stolku pak v řeči zažehly plamen, hořely celebrity, známí, s muži byl dočista amen. Kávu pily obřadně, s rudou stopou v poreclánu, jen na lehký dotyk úst. Nechyběl ani kouř úzké cigarety, štěkaný do vzduchu vervou kastaněty. A pak pohltil je obě docela, stal se jim mizivou clonou. Ale nehlásil nikdo jejich zmizení, neboť každý byl pohlcen kouřem svých věcí.  

Pod kolébankou hvězd

Ulice už jsou zas pod výměrem lamp, drženy u života nažloutlým dechem světel roznemohly se samotou. Každý se teď stará víc o svůj spánek, ale pro chlad rána jen málokdo usíná v ulici, pod přímou kolébankou hvězd. Chráněnci peřin a teplých dlaní, které buď jsou, anebo přimyšleny.