Tiše se k sobě mít

Prapůvodní řeč

Základním pochodem novověku je dobytí světa jako obrazu, napsal Martin H. Jedna mocná síla se tomu pochodu staví do cesty: tma noci. Uhas plameny led svící, vypni monitor, zanech fotoaparát v pouzdře. Tam nahoře na nebi jsou hvězdy a někde hluboko v nás stopy prapůvodní řeči. Řeči, která tě ještě může zavést ke hvězdám.

Klinč znavených dialektiků

K porozumění propastným otázkám bytí, času a jazyka nevede přímá cesta logické argumentace, ale spíše spleť lesních stezek přivádějících na světliny pochopení. Tolik Martin H. podruhé. V televizním studiu si ovšem dávají s logikou práci. Muži v dobrých šatech usilují o uznání, a tak svádějí zápas. Věta střídá větu, chvíli ustrnou v klinči znavených dialektiků, ale pak jdou do finále a vítězi je dáno smát se do kamery. Hledám kanál, kde by někdo řekl něco neočekávaného, třeba i docela tiše. Něco jako když se před chodcem otevře drobná lesní mýtina. Neznámá, pravá.

Řeč z meziprostoru

Nad městem černým nebem letí helikoptéra. Někoho možná unáší smrti, možná jen s unaveným ministrem míří domů, kde čeká ho manželka a dva chrti. Dole světla oken, ulic a autostrád, nahoře hukot rotoru a někde mezi, ztracena v prostoru, řeč malého člověka člověku: Mám tě rád. 

Tiše se k sobě mít

A budeme se k sobě ve tmě tiše mít, mysleli přání dva vyhnanci z ráje. Ale nebylo jim než k ránu jeden bez druhého snít. Je snad náhodou, že červánky úsvitu mají barvu jablek? Třeba už se nikdy nevrátíme k možnosti lásky, jak říkáš, ale svět hraje mnoha rozměry a vrstvami, nejsou jistoty, jen samé sázky.