od desíti k pěti

protrucovali jsme cestu
třísek plný dlaně
za zády rozčilenej dav a pětadvacet stromů
splývaly do jednoho a vysílaly zprávy
že se máme zdejchnout
tak jsme šli
a z dlaní tahali ty třísky
jednu po druhý
první strom sliboval hojnost
vytrh se z kořenů a směle rozpažil
vykulila jsem oči
tak směle nabízet
druhý šel vedle zamyšlený
a dav se děsil že bude muset platit
ještě jsem zula zablácený boty
a do těch děr po ztrhaných kořenech šlapala
asi mě chtěli lynčovat
zatínali pěsti
pak vyšel třetí
rozprášil ty kladný do všech stran
zbylo jich všehovšudy deset
ulehla jsem k spánku
dav šílel nad klidem co se rozprostřel
že ani dejchat nemohl
jen se tak kroutil do omdlení
když vyšel poslední a semlel všechno na třísky
já otevřela oči
v hromadě čnělo sotva slyšitelný torzo

byl něco jako Bůh kolem očí starostlivý vrásky
jak se snažil
plakal            třebaže chlapi nepláčou tak on jo
nad námi nade mnou
kůra se loupala až do úplnýho konce
nakonec tam stál nahej odevzdanej
nikdo se nedíval
se sklopenými hlavami sbírali ty třísky
zadírali si je do rukou a do těl

pak vyšlo slunce