Tramvají jež dováží čaj a kávu

Tramvají jež dováží čaj a kávu

Voněla čajem, ta plavá dívka z Kavalírky. Vlasy jí ležely v ohonu na rameni, rozházené sirky. Voněly takhle v Indickém oceánu lodě Angličanů? A když už byl všemu konec, ještě jsem se naposled zasnil v tichu kanceláře. S výrazem rejdaře, co nad asámem ztrácí se v páře. Tak ještě pramínek mléka, takový ohon holky, co provoněla tramvaj. Horké goodbye.

Prostinké počty večera

Mocnosti se chystají  výměně zajatců. Čtyři za čtyři, padala čísla. Hodili si státníci kostkou? Tak ještě naposledy pojíst golubce, pelmeně a boršč na cizí způsob, s kamarády sehrát poslední karban, strážným poděkovat za nějakou tu tabákovku navíc, že neviděli, neslyšeli. Nazítří už budou tahat z cigarety docela svobodně. A zas postaru budou chutnat pelmeně. A až se zhasne, mocenskou matematiku nahradí prostinké počty lásky: jeden a jedna. 

Na sklonku jara

Zanedlouho bude Praha patřit zase milencům. Ponejvíce k večeru. Nábřežím pak půjde oblak hudby a vůně z přelidněných taveren, obloha zežloutne světly a ránem nadosah. Kurážlivci se budou předbíhat, kdo uhasí knot žízně větším pivem, padnou smělé sázky. Hladinu řeky posypou loďky s muži u vesel a ženami kouřícími gauloasky. A někde v temném koutě to zašumí, když včely opilé květy promluví ze spánku.

Pravda půlnoci

Čas přiklepl pravdu půlnoci, výrok ticha. U sousedů tomu ještě ale neřekli konec, ještě u nich hučí sprcha. Ona bude v bílém froté se zkroucenými vlasy, on jak Adama na větrné hůrce, chvíli poté. A pak i oni počnou mluvit tlumenými hlasy…