KAMIOŇÁK

Tak jsem si zase vyslechla skoro hodinový hovor, pro někoho možná horor... Mladý muž, sedící vedle mě přes uličku povídá své partnerce do mobilu, že sedí vedle nějakého usoplence, tak že si možná půjde sednout jinam, jestli bude volno i jinde. Bohužel pro mě, autobus do Prahy je plný. Slyším téměř i jeho partnerku na druhé straně hovoru. On by si teď i mohl přečíst, co právě píšu. O něm. Stačilo by, aby se naklonil. A ani ne moc, jelikož je stále vykloněn do uličky, asi aby nerušil. Tedy, nevím koho. Ke komu, že je vlastně tak ohleduplný... Ale je tak zabraný do hovoru, že by ho to ani nezajímalo. Právě prohodil nějaký vtípek na adresu palubní stewardky a znova dost nevybíravě mluví o spolucestujícím vedle něj, který má na uších sluchátka. Právě si od stewardky vybral blesk noviny a .... Nepřestal mluvit do mobilu. Zvládne obojí. On je totiž kamioňák. Hovoří i se Stěpánkem, malý syn. Miminko, které je také na druhé straně, neumí naštěstí mluvit, jinak by určitě i jemu povyprávěl něco zajímavého. Tak nevím, jestli je pán vedle něj usoplenec, ale aspoň sedí, poslouchá možná hudbu ze sluchátek, nezívá hlasitě na plné kolo do mobilu ani jinam, neklepe hyperaktivně kolenama, neříká pořád ,,prdelko"..... A pak že jsou ženy upovídané. Ženy! Kam se na tohoto muže hrabem'... Jsme břídilky. (Sláva, bolí ho ruka od mobilu u ucha a rozloučil se.)

---