Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Škrcení postmoderny II.

24. 04. 2016
4
23
933
Autor
Krytyk

V časopise Host 2/2016 na stranách 49-55 se nachází obsáhlý esej Karla Hvížďaly: Za mediální mlhou je postmoderna a nadvláda ekonomiky nad politikou.

Jde o velice smutnou úvahu novináře, spisovatele a známého komentátora české politiky a dejme tomu i literatury, protože spíše politiky. Nicméně právě tato esej podávaná prostřednictvím literárního měsíčníku zásadního významu si vynucuje reakci, nehledě ovšem k tomu, že obsah sám si vyžaduje též pozornost literátů, neboť je přímým a jasným útokem na svobodu literárního diskurzu.

Celkové naladění eseje vede k projekci nastolení správného stavu. Současný stav je nesprávný a musí být nahrazen správnějším, rozuměj pravdivějším, tedy new reality přístupem, který především zrekonstruuje to, co postmoderna dekonstruovala. Kdyby tento esej stál nějak samostatně jako osobní názor jednoho sic významného intelektuála, asi bych si tolik nezoufal. Jenomže tato esej je jedním z řady dalších útoků proti postmoderně na jiných místech v tisku a dokonce v odborných publikacích.

Úvod eseje vypočítává známé stereotypní skutečnosti. Vytrácejí se legální morální autority a nahrazují je horliví křiklouni a elokventní politici. Všemu vévodí internet coby aréna boje o pozornost. Služby zdarma tam vydělávají na sběru dat a prodávají své uživatele jako produkty. Všechno se to děje proto, že postmoderna odvrhla skutečnost a nahradila ji interpretací, je totiž považována za příčinu mnoha zel v politice i médiích. New reality naopak tvrdí, že skutečnost (pravda) existuje a že se musíme snažit k ní přibližovat, přesně ji pojmenovat. Prý se vlastně vracíme k původní Husově představě, že pravda se nepodřizuje mocenské autoritě, ale oznamuje triumf vlastního svědomí.

Odhaluje pak zbanalizovanou postmodernu, rozuměj dekonstrukci bez rekonstrukce, která je neodpovědná. Dále rozpoznává dogmata postmoderny. Jednak je podle ní realita jen společenskou konstrukcí, která je nekonečně manipulovatelná, a proto je pravda  nepotřebný termín. Druhak je pro ni solidarita důležitější než objektivita. Jenomže reálný život a reální mrtví svědčí o tom, že z postmoderny se stal životní program, který nás zásadně ohrožuje. Podle postmoderny fakta prý neexistují, (rozuměj fakta = pravda). Ve veřejném prostoru kvůli postmoderně chybí normativní jazyk – jakoby neexistovaly zákony, ústava nebo judikáty různých soudů, vícezdrojová veřejná média apod.

Se soumrakem postmoderny a nástupem new reality přichází i diskuze o proměně mediální krajiny. Nové pořady opouštějí bezbřehé hry a víru v nekonečné množství stejně hodnotných interpretací a naopak se snaží o návrat příběhu, protože právě vyprávěním se předávají zkušenosti. Díky tomu zase dostává narativ svůj epický rozměr: má morální či hodnotovou dimenzi.

Naše civilizace po rozlučce s postmodernou začíná být všemi hrátkami (reality show či doku show) již přesycena a cítí ve ztrátě víry ve skutečnost ohrožení, proto se snaží naše myšlení nějak změnit či snad usměrnit pardon upřesnit. Postmoderna všem velkým slovům, jako je pravda, objektivita, rovnost, ale i sex, přimalovala uvozovky. Poté následuje druhá polovina eseje, kde je stejným způsobem tepána nadvláda ekonomiky nad politikou, pojem mobilizace, trvalá udržitelnost krize apod. Do kritiky ekonomických úvah nad politikou se pouštět nechci a nebudu. Proto zpátky k postmoderně.

Pro Hvížďalovu esej je typické, že v ní nenajdete dvě důležitá slova. Za prvé pluralita. Za druhé spravedlnost, respektive svoboda. Esej se zaměřuje striktně na nadvládu něčeho nad něčím, přičemž se tím přiznává ke způsobu ohýbání reality přesně v duchu kritizovaném postmodernou. Postmoderna postuluje především pluralitu. Tomuto pojmu se Hvížďala vyhýbá svým pojetím banalizované postnoderny. Banalizovat lze ovšem všechno. Banalizace je okleštění a okradení významu čehokoliv. Velmi se to podobá dnešním volným diskuzím na internetu. Protistrany mají svá velká vyprávění, jsou v nich opevněni jak v zákopech a podle skupinově sektářského výkladu té či oné strany vnímají názor protistrany předem jako banální minu nepřátelského významu a pojetí skutečnosti. Předem banalizovaný protinázor se z prachu kritiky již nedá pozvednout. S tím ovšem právě postmoderna pracuje svými partikulárními pohledy na skutečnost, kdy bez nároku na jedinou pravdivost ironizuje sama sebe a nikdy neaspiruje na vládnoucí ideologii. Vykládat o ní, že vládnoucí ideologií je, znamená, že se mluvčí potřebuje obejít bez kritiky a nastoluje legální autoritu zásluh (?), encyklopedických znalostí (??), mocenské libovůle peněz (???).

Nezbanalizovaná postmoderna se musí pousmát. Pro perspektivu svobody – spravedlnosti zde má aparát tzv. slučitelnosti. Jde o hledání společných pro a proti zdánlivě opačných názorů. V konečném důsledku se hledají koexistenční či kompatibilní argumenty pro soužití kultur, tříd a jiných libovolných názorových entit. Poučený a zájmem obdařený postmoderní člověk by se měl ovšem pozastavit nad snahami stoupenců new reality, k nimž patří podle mne např. politické figury typu Obama, Merkelová, Putin a Cameron nebo u nás prezident Zeman. Tito stoupenci se snaží přenést svoji momentální historickou autoritu z dočasného světa politické volby do světa konečně platných vizí. Chtějí po nás, abychom se prostřednictvím odmítnutí nebo alespoň omezením plurality vzdali své současné i budoucí svobody – spravedlnosti. Od časopisu jakým Host býval, a stále ještě může být, bych otištění podobné eseje neočekával. Nyní ovšem je nasnadě, že musíme očekávat od médií cokoli. V této zmatené době se budou zřejmě stále více vyskytovat zmatené, rozhněvané články volající po autoritě. A to i na půdě výsostně literární, kde by kritické hájemství svobody mělo mít navrch. 

 


23 názorů

Lyryk
16. 05. 2016
Dát tip

To je zážitek. Přečíst si čas od času zasvěcenou odpověď. Díky PM .))


Panna Maria
14. 05. 2016
Dát tip

Safián: mám pocit, že popisuješ přesně ten proces mutace, který mi leží na srdci, včetně onoho zpětného mstivého efektu. postmoderna si ale nikdy nedělala nárok na to, aby staré systémy nahradila. – bez ní by nebylo možné ani to odmaskování, ke kterému byly staré systémy přinuceny. – všechny ty neduhy, které zmiňuješ, v nich už byly, ale nebylo na ně vidět. to, co se ti jeví jako nová diktatura, je stará diktatura, která se zbavila povrchové ideologické úpravy, kterou postmoderna nutně znemožnila. když si staré systémy uvědomily, že tento způsob přetvářky není dál použitelný, začaly vystupovat bez skrupulí, což se zpětně jeví jako chyba postmoderny.

tak se např. mohlo stát, že na uprázdněné místo po znemožněných absolutních literárních kritériích nastoupila kritéria neliterární. v tom se s Tebou rád shodnu. ovšem, ten krok byl nevyhnutný. nelze nahradit jedna absolutní kritéria jinými absolutními kritérii, s vírou, že jsou pravdivější, tam, kde pro absolutní kritéria neexistuje žádný předpoklad. díky postmoderně to víme, ale původ tohoto zjištění není její vina. to je pořád nutné rozlišovat.

podobně v dalších případech. tam, kde sílu hlasu přestala podporovat ideologie, nastoupily jiné prostředky. situace se pochopitelně jeví nežádoucí z pohledu člověka, který trvá na normativním uspořádání hodnot závazném pro všechny. zapomíná se při tom však na to, že ideologická demise uvolnila nespočet kanálů pro individuální výzkum, který se nemusí nechat společenským zesilovačem ovlivňovat. Když se ti nelíbí lit.časopisy, tak je nečti. z podstaty budou vždy nějak sponzorovány státem, co se v nich píše, je na tom nezávislé. i kdyby šla jejich literární hodnota do záporných čísel, vždy je bude stát uskutečňovat. pro tebe jako individuum se však otevírají další cesty, jak jejich úroveň ovlivňovat.

možná je dobré si uvědomit, že Ty sám coby individuum máš nyní prostředky, jakkoliv limitované – ovšem to je na Tvých schopnostech, na tom, jakou hru chceš hrát –, kterými můžeš nebo přímo musíš zasahovat do znovuutváření oné hierarchizace, na jejíž ztrátu žehráš. čím se při tom budeš řídit, je jen na Tobě.  

v mých očích je toto rozhodnutí a zodpovědnost, která je provází, dostatečným motivem společenské realizace. i kdyby jí měla být naprostá izolace, odmítnutí apod. pořád jsi v prostředí, které ti umožňuje zaujmout postoj.


Panna Maria
14. 05. 2016
Dát tip

"Reálný mrtvý" není pro mě stejně reálný jako pro někoho jiného. Například v tom, že jsem o jeho dřívější existenci vůbec nic netušila; prostě neexistoval, na jeho stavu se v mých očích nic nezměnilo.

Příklad ukazuje na jádro problému. Lidé, kteří postmodernu obviňují z manipulativních, skrytě vládnoucích apod. úmyslů nesprávně předpokládají, že vymezuje pojmy "fakt", "realita", "pravda", "morálka" apod. podle jejich měřítek. 

Jde o kritické nepochopení podstaty postmoderního myšlení. Zvyk je nutí hledat substanci tam, kde žádná není, vyrábějí z postmoderny něco jiného, než ve skutečnosti je (resp. "není" – postmoderna může mít ve svém hypotetickém substančním jádru jedině znak nebytí).

Derrida opakovaně poukazuje na nesubstanční podstatu reference. Nesubstance přitom není žádný rozmar, je to důsledek, k němuž všechno směřuje – ani tento výrok však zde není proto, aby vládl a potíral jiné neslučitelné výroky. je zde jako možnost, která se stává skutečností ve chvíli, kdy ji někdo přijme. to je podstata oné "tyranie", kterou zastánci substančního myšlení nedokáží přijmout.

Přijetí totiž vyžaduje individuální zodpovědnost. Pokud vnímatel trvá na přenášení této odpovědnosti mimo hranice vlastního (s)vědomí, potřebuje k tomu zastřešující ideologii a celý soubor normativních pravd, fakt a morálních příkazů… Je charakteristické, že zastánci normativních ideologií individuální zodpovědnost znehodnocují a přenášejí ji na systém.

Pokud se na postmoderní rovnice naroubují předsudky substančního myšlení, vyjde zcela přirozeně stvůra, a postmoderna se vyjeví jako viník. – přitom reálným přínosem postmoderny je, že díky dekonstrukci starých systémů byla schopna poukázat na skryté "zlo" v jejich jádru – stala se zrcadlem jejich nemorálnosti podle jejich vlastních morálních předpisů.

Prakticky je proto postmoderní ideologie protimluv, nelze ji nijak realizovat, postmoderna si k tomu odnímá nástroje. Nevnucuje se do mocenské pozice – její zmocnění je vždy na straně vnímatele. 

Spíš se děje to, že staré substanční systémy mutují, vzpamatovávají se z dekonstrukce a vytvářejí méně průhledné hybridy, které jsou mylně připisovány postmoderně – pod tlakem zažitého myšlení a v duchu rčení "pro dobrotu na žebrotu" si z postmoderny berou, co se jim hodí, a vinu pak přenášejí na ni.

Jde o ránu ze msty, pochopitelně. Zneužívají svobodný prostor, který postmoderna a dekonstrukce otevřely, a pokoušejí se proti nim "bojovat" jejich vlastními nástroji. Ovšem nikdy se jim nepodaří zcela zakrýt vlastní substanční podstatu, která je usvědčuje z pokryteckého maskování.

Budiž jim připsáno ke cti, že bez nich by to nešlo. Neomezená pluralita nikdy nenahradí normu, která bude v praxi společenských systémů přítomna, jak uznává i Krytyk. Nicméně, útok na postmodernu jako jejich permanentní korektivní prostředek je krokem zpátky. 

Tak jsem se zase rozpovídala :) Osobně si vystačím se sloganem "Higg's boson for my bosom!" – nevadilo by mi, kdyby gravitace nahradila substanci, a myslím, že k tomu stvoření stejně směřuje.


Lyryk
27. 04. 2016
Dát tip

Safián: Jak zákeřně?? Co je to za nesmysl?? Něčím to vyargumentuj.


Safián
27. 04. 2016
Dát tip

»postmoderna pracuje svými partikulárními pohledy na skutečnost, kdy bez nároku na jedinou pravdivost ironizuje sama sebe a nikdy neaspiruje na vládnoucí ideologii. «

Oldjerry

a co se týče pravdy: pravda je pro každého to, co on za pravdu uznává. Pravda je velice křehký a vlastně nedefinovatelný pojem.

Právě to je ten průšvih. Bezvadný nástroj v rukou mocných.

Postmoderna nikdy neaspiruje na vládnoucí ideologii.

Ale aspiruje. Jenže nepřímo, zákeřně.


Josephina
26. 04. 2016
Dát tip

dialektiku vývoje nezastavíš! Evropa zahnívá, Merkelová očekává nějaký svěží foen ... možná, že nakonec opravdu zavane z Orientu ...


Oldjerry
26. 04. 2016
Dát tip

»postmoderna pracuje svými partikulárními pohledy na skutečnost, kdy bez nároku na jedinou pravdivost ironizuje sama sebe a nikdy neaspiruje na vládnoucí ideologii. «

klíčové

a co se týče pravdy: pravda je pro každého to, co on za pravdu uznává. Pravda je velice křehký a vlastně nedefinovatelný pojem.


careful
25. 04. 2016
Dát tip

Takže se dlouhatánsky kritizuje, že někde svobodně otiskli něčí svobodný názor, protože se neslučuje s Krytykovým pohledem na jedinou správnou svobodu plurality?

..jo, měli by tu sprostotu zakázat i s celým časopisem!:D


careful
25. 04. 2016
Dát tip

Internet mi píše, že slovo druhak ve spisovné češtině prý neexistuje.. je to prý patvar.... taky mi to slovo zní trochu  divně, ale jistá si nejsem...doporučuju si to najít a kdyžtak v podobných textech nepsat...


careful
25. 04. 2016
Dát tip

Co to je? Ta první věta...au.. ta druhá je divná taky

známé stereotypní je pleonasmus...za tím skutečnosti by měla být asi dvojtečka nebo jinak naznačeno že věty dál jsou ony skutečnosti

...no, moc číst se to nedá...autor se tak zaměřuje na cizí slůvka, aby oslnil, že zapomíná na to, aby věty měly smyl a podobmé maličkosti... doporučovala bych, aby četl a psal něco méně náročného... no zkusím to dočíst, abych se dostala k možnému jádru pudla, ale je to utrpení... a moc nevěřím, že je autor schopen nějakých hlubších myšlenek... jen si hraje na chytrýho a co je horší, možná tomu, že chytrej je, i věří...


Safián
25. 04. 2016
Dát tip

Postmoderna nakonec přinesla jen zdání svobody. Každý může mít svou pravdu, ale nikdo ji neposlouchá.  Aby směl relevantně promluvit, musí mluvit za někoho. Být něčí. Je pak ještě svobodný? Ale když se to hodí, třeba k popření kánonů, když je třeba něco zprasit, řekne se, že každý má svůj názor a kánony jsou škodlivé. A je to. Média se změnila v nástroje propagandy nejhoršího zrna. Když se postmoderna před padesáti léty rodila ( v české architektuře se např. objevila už počátkem 70. let), vycházela z názoru, že ve společnosti existuje několik kulturních vrstev a v každé z nich, nejen v oblasti tzv. vysokého stylu, najdeme kvalitní díla. Viděl snad někdo u nás podle této zásady rozvrstvené např. literární časopisy? Viděl, že udělované ceny jsou rozvrstveny a jasně definovány podle této zásady? Postmoderna jen ulehčila pozici "kluků, co spolu držej" tím, že své proklamace proměnila v sypání písku do očí ostatním. Je tedy na čase otevřít dveře něčemu novému.

 


kdo by si sháněl časopis, který ho vůbec nezajímá? :-D takových podobných Hostů jsem již přečetl víc než je zdrávo. myslel jsem odkaz internetový, klikací, aleši. Žijeme přece v (post)moderní době. vůbec neočekávám, že mi něco, jak tvrdíš, přistane pod nos, jen jsem - asi velmi naivně - od "kritiky literárního díla" očekával o něco více než jen plané přešlapování na místě a chůzi kol horké kaše. :-(

Ono je právě tohle nejvíc součástí oné postmoderny či supermoderny, že vlastně nikdo neví, co chce, a zde se mi to ponejvíce potvrzuje. nebo nepotvrzuje? je snad v tomhle přiškrceném "pamfletu" zašifrován nějaký osobitý názor? Pokud ano, budu rád když mi ho pomůžeš dešifrovat.

Hasta la vista...


přitom stačí si sehnat ten časopis, že...odkaz na něj je hned v prologu. Je součástí postmoderny očekávat, že nám všechno přistane pěkně přímo pod nosem...


Bodnul by odkaz na ten článek.

a esej je ten, nebo ta? myslím, že rodu ženského, ale v textu jsou obě varianty.

Co je to pravda, objektivita, svoboda, spravedlnost, autorita? Co znamená (a neznamená) postmoderna a new reality? Vše je relativní. Ostatně - nic jiného než relativní polemiku, dá-li se to tak nazvat, jsem v tomto útvaru ani nenaleznul. abych ho směl nazývati kritikou, na to je až příliš beztvarý a mlhavý - nechci přímo vulgárně napsat "mlácení prázdné slámy". chce to jasný vstup/výstup.

Hvížďala říká: ......... (citace).

S tímto a tímto souhlasím, s tímhle zase ne a tady to si musím ještě rozmyslet. jinak to moc nemá cenu a je to vše, jak se říká, na vodě. By mne zajímalo, kolik aktivních (hyperaktivních) čtenářů/autorů si ten článek dohledá a poctivě přečte. proto by neškodil nějaký link, případně pár ukázek z textu zdejší uživatele také nezabije - to je asi tak vše, co mě k tomu tématu v tuto chvíli napadá. Pardon nejsem kdovíjaký odborník na postmodernu

Vy asi ano, pane Krytyku.


 zkusím si toho Hvůžďalu přečíst vcelku, abych si udělal přesnější obraz. ale díky za oponenturu...


Lyryk
24. 04. 2016
Dát tip

elokventní politik je hvížďalovina, jenom cituji .)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru