*PŘÍČNÁ POLOHA*

   Jako kdykoli, musím primáře i dnes stručně a věcně informovat o každé rodičce a on si můj nález vlastnoručně ověřuje. Zpravidla přitom neopomine s každou  vyměnit pár slov a povzbudit ji nezbytným úsměvem.

    Vtom telefon! Kolega z interny chce se mnou naléhavě mluvit ohledně jakéhosi konzilia. Kývnu na asistentku, aby šla vyjímečně za mne poreferovat o příjmech. Internista se vyjadřuje  velmi rozvláčně, takže ho po chvíli přerušuji: „Už je mi to jasné, Vláďo, promiň, nemám teď čas!“  a zavěsím.

    Mezitím se ta třetí z koupelny už uložila na sále, primář je právě u ní. Myslím, že je nějak nespokojený. Přemýšlením  krabatí čelo, ústa  se mu skepticky zúžila a rodička marně čeká, že na ni laskavě promluví, natož  aby se ještě  na ni povzbudivě usmál! Jeho kyselý pohled  i mně nahání puls až do spánků.

   Se špatně skrývanou nespokojeností opouští porodní sál a po hlasitém „nashledanou“ mi vyčítavě zasyčí do ucha: „Ta poslední je přece jasná příčka, vždyť to se nedá přehlédnout!“ a spěchá k výtahu.
 
   „Za chvíli si o tom popovídáme na schůzce a než dojde k výhřezu ručky  zorganizuj císařský řez!“ vystřelí na mě  ještě od  liftu.
 
   Stojím tu jako nějaký  kluk, který dostal facku za něco, co nespáchal!  Od mého mentora, jehož jsem žákem! Mám na sebe zlost a cítím se zaskočen. Nejsem si totiž vůbec vědom, že bych přehlédl zrovna příčku!  Vždyť já jsem rodičku vlastně pořádně ještě neviděl. Byla přece právě v koupelně!

   Ten jeho škodolibý škleb mě žene zpátky k oné třetí posteli. Rodička mě vítá tázavě až bázlivě. Děložní stahy, které jí ráno začly, ustaly a pod ochablými břišními svaly z předchozích pěti těhotenství opravdu hmatám objemnou dělohu s  příčnou polohou plodu!

   Málem jsem nahlas zaklel. Držím hlavičku plodu přes chabou břišní i děložní svalovinu pevně v pravé ruce a levou manipuluji jeho zadečkem. A kupodivu! Jde to tak snadno, jako když se otáčí hodinovou ručičkou: děloha se nenapíná a příčka se pod mýma rukama mění  v  polohu podélnou. A naopak!

   Povzbudivě se na rodičku  úsměji, což dosud postrádala. Zraje ve mně určité rozhodnutí, když jí říkám: „S troškou trpělivosti to spolu zvládneme, no ne?“ Na její tváři vidím už teď, že se mnou bude při porodu spolupracovat.

   Ostatní dvě mají ještě čas, teď tedy do práce s touto čtvrtou. Medicina je taky trochu „kumšt“, jak nás učili a s trochou štěstí se dá v krátké době mnoho dokázat! Nabodávám jí nitrožilní infuzi s oxytocinem a už po  deseti minutách  se děloha začíná vydatně stahovat. Rodička mě sleduje s rozjásanýma očima, mám zřejmě její plnou důvěru. Nemohu a nesmím ji zklamat!
  
    Za dalších dvacet minut je situace zralá na vypuštění plodové vody. Porodní asistentka přidržuje zevně plod v poloze podélné a při počínajícím stahu propichuji opatrně vak blan. Hlavička vstupuje do pánevního vchodu jakoby přitahována magnetem, voda plodová je čirá, výhřez pupečníku nehrozí, lépe to nemůže jít!!

   Ukazovákem pravé ruky cítím jak branka pomalu zachází  a musím tedy rodičku na to připravit: „Brzo budete musit řádně zatlačit, maminko!“

   „To snad není možné! Tak rychle?¨  říká nechápavě.

   „Vždyť nejste žádná prvorodička a po šesté už to musí jít jako po másle!“ žertuji povzbudivě. Vím, že případ „přehlédnutá příčná poloha“ bude brzy u konce a to bez císařského řezu, jak  asi primář nepředpokládal. Hodiny ukazují, že hlavní vizita na oddělení už bude končit a začne schůzka, kde mi dnes zřejmě špatně naložený primář bude chtít pořádně  „umýt hlavu“.

   „Jdou na mě tlaky, pane doktore, co mám dělat?“ přeruší náhle moje úvahy  vyděšená rodička.
   „Jen klidně tlačte, maminko, teď už to záleží jen na vás!“ Přidržím jí hlavu ke hrudníku a pomáhám, aby k mohla intenzivně tlačit.  Zahlédnu přitom jak se ostatní dvě kandidátky porodu nevěřícně zvedají v postelích na loktech a dívají se překvapeně na nás.

   Začínají se ukazovat černé vlásky a poněvadž nástřihu hráze není třeba, mírním rodičku v tlačení: „Teď už jen zhluboka dýchat a netlačit, ano, tak je to dobře…a už je to tady, máte hezkého chlapečka, maminko!“

  Chci jí ho položit do náručí a  když se k ní nakláním, tak mě neočekávaně políbí na tvář se slovy: „Jsem tak šťastná, moc a moc vám děkuji! Pan primář totiž nevypadal vůbec nadšeně, když mě vyšetřoval. A to mi nahnalo dost strachu, víte?“ Odmítám skromně její díky a odcházím sebejistě na lékařskou schůzku. Ten polibek mě ale opravdu překvapil!

   Mezitím už na primárce referuje noční služba a mě uvítá  ztuhlá tvář primáře, který přechází hned do frontálního útoku: „Kdopak  přijímal tu příčku?“

   „O žádné nevím. Přijímal jsem jen ty dvě a z nich to žádná příčka nebyla!“ brání se oprávněně dotyčný kolega a pohlédne rozpačitě mým směrem. Zraky všech se teď soustřeďují na mne, cítím to téměř fysicky, ale jsem si vědom své převahy, kterou nikdo z nich netuší.

   „Přišla těsně před sedmou ráno  na počátku mé služby,“ připojuji se netázán a ledabyle do debaty. Ve stejném tónu pak pokračuji: „Ostatně, už je na nosítkách a za dvě hodiny ji budou odvážet,“ zamlčuji ovšem úmyslně kam.

   Primář exploduje: „Proč za dvě hodiny? Tomu nerozumím! Vždyť už ses mohl do operace dávno pustit! Takovéhle zpoždění!  Tím se celý náš  dnešní operační program musí posunout!?“
   „Není třeba“, odpovídám suše.
  „ Co to znamená –není třeba- . Jak to myslíš?¨
  „…protože se  rodičky za dvě hodiny po porodu odvážejí na šestinedělí a ne na operační sál!“ vyhazuji svůj trumf a s požitkem pozoruji jak zapůsobí.

   Jízlivá grimasa primářovy mimiky  se jakoby  vypařuje a přechází do neskrývaného údivu. Je to pro mne několik cenných vteřin zadostiučinění!

    „No tak dobře, to ti tedy gratuluji. Nevěděl jsem, že jseš taky i kouzelník. Podrobnosti nám povíš zítra, dnes už je pozdě. Rozchod, hoši, jdeme pracovat!“  Plácne mě po rameni a já mu pohotově  odpovím: „Vždyť jsem přece váš žák!¨ a s úsměvem si navzájem  podáme ruce.