Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

*...nic se nemůže stát.*

01. 05. 2016
5
14
439
Autor
Jiorgos

    Jana Pokorná měla jen maminku a pět mladších sourozenců. A pak ještě Standu. Než odcházel na vojnu, byl skoro  už  členem  rodiny.


        Na podzim se má vrátit do civilu, ale ona by mu něco chtěla říct už teď. Něco, co si telefonicky domluvili a co ona už dva dny s jistotou ví: lékař její domněnku potvrdil a mamince už to řekla. Vyslechla ji s pochopením pro jejích osmnáct let a u  vědomí  toho, že jí ze šesti starostí ubude jedna a přibudou dvě.


        Když  neočekávaně přijel, byli už po večeři, Jana sklízela se stolu. Na Standu se okamžitě navěsilo pětihlavé klubko, žadonící o jeho samopal a aby je svezl na motorce. Oblehli ho tak, že Janu ani nemohl obejmout, jen si podali ruce. Maminka mu hned chystala něco k jídlu  a Jana  zatím začla umývat nádobí.


        Po večeři už byl trochu nervózní, poněvadž se od Jany ještě nic nedozvěděl. Děcka ho zpovídala ze všeho možného, nejvíc třináctiletý Petřík, který se neodbytně  zajímal o jeho samopal. Nakonec, aby už měl od něho pokoj, mu zbraň půjčil. Zásobník s ostrými  zastrčil do svého pláště na věšáku.

 „Jseš tu dnes, hochu, načerno, viď? Nebudou z toho nepříjemnosti?“ paní  Pokorná si právě začla připravovat věci  a vaničku ke koupání nejmenších capartů.


       „Nebojte se, matko, nic se nemůže stát. Jsem na cestě ze střelnice na velitelství a na tu dlouhou vzdálenost  se už může hodinka sem  tam ztratit.   Stejně ale už  nemám moc času a musím za pár minut odjet,“ obdařil  Janu  vyčítavým  pohledem. A hned nato: „Tak pojď přece aspoň na chvilku ven,“ vyhrkl  na ni se špatně potlačovanou netrpělivostí. Když se na chodbě nasytili polibků, zeptal se jakoby ledabyle: „Tak co?“
        „Stando..., víš..., budeme tři!“
svěřila  mu s radostným  úsměvem své tajemství. V několika minutách si toho pověděli více, než jindy za půl dne. Vědomí neviditelné přítomnosti počínajíciho nového života je zalilo dosud nepoznaným blaženým pocitem.


         „A co maminka?“ vzpomněl si náhle. „Ví o všem a nebude nám bránit. Má tě moc ráda.“


         „Měl bych  jí  pomoct aspoň s vodou ke koupání,“ vrátil se jako svědomitý voják do střízlivé skutečnosti a uvolnil se z obejmutí. Jana však nechápe proč právě teď tak náhle spěchá. Zakloní hlavu a s pootevřenými rty očekává aspoň ještě jeden polibek. Je dnes tak šťastná jako dosud nikdy!

         On ale  tuší cosi neurčitého. Políbí ji krátce na špičku nosu a vpadne do pokoje: maminka  právě už umývá  ve vaničce malou Růženku a Petr stojí pyšně mezi ostatními dětmi se samopalem, na němž se ale teď leskne zásobník s několikanásobnou smrtí!
Voják se tak hrozivě zatváří, až se Petříkovi strachem roztřesou ruce.  Nevědomky  přitom objíždí hlavní samopalu celý pokoj...Do ticha, přerušovaného jen cákáním vody, práskne  přísný vojenský rozkaz: „Skloň  ten samopal!“

           Petr se zachvěje jako v zimnici, přestane pohybovat zbraní, ale  nechtěně  jí namíří  směrem k vaničce...a vtom zasviští salva. Neúprosná. Nezadržitelná. Osudová. Standa zavře oči a brání se je otevřít. Jana a děti začnou plakat. Maminka už je nikdy neuvidí...


14 názorů

Lakrov
09. 05. 2016
Dát tip

Tohle je hrozné! Patetické, vykonstruované...  Zbytečná konstrukce, postavená na kontrastu očekávaného života  a místo něj přišedší smrti. Navíc je od zmínky o zásobníku jasné,  kam se děj ubírá, takže čtenáře nečeká žádné překvapení typu CO (se stane),  ale už jen JAK a KOMU. Překvapením by v takhle zahájeném přiběhu bylo naopak  to, kdyby se nestalo nikomu nic. Navíc to má dost zásadní technickou chybu:  Vojáka ze samopalem (a s náboji) by nikdo mimo vojenský objekt  nepustil -- tedy pokud by se nejednalo o válečný stav. V téhle větě ...maminka  právě už umývá  ve vaničce... je nadbytek příslovců.  Podobných nedostatků by se našlo víc, ale s ohledem na můj postoj k tomu  příběhu, je hledat nebudu. Omlouvám se za tuhle drtivou kritiku,  ale nedělejme z našich modrobílých stránek černou kroniku, navíc falešnou :-)


Gerty
02. 05. 2016
Dát tip

Hmm, tak to je hustý. Když jsem byl na vojně já, tak na péešce v Prešově nám dali ostrou munici akorát na střelnici a sakra dobře přepočítali, jestli jsem si nějaký náboj nenechali. V Lounech jsem měl samopal v ruce asi dvakrát a náboje k němu nikdy. Ale kluci, co chodili do stráže, měli ostrou munici pořád, a na cvičení po revoluci se to už taky tak nehlídalo. V každém případě je to katastrofální nekázeň. Ještěže je tedy konec dovymyšlený.


Jiorgos
02. 05. 2016
Dát tip

Gerty: správně jsi odhadl dobu, kdy se to skutečně stalo!

Až na ten konec, ke kterému naštěstí nedošlo...


Gerty
01. 05. 2016
Dát tip

Podle první věty se to odehrává v době, kdy byla povinná vojenská služba, tedy buď za starého režimu nebo těsně po něm. Vůbec si nedovedu představit, že by si tehdy  voják přivez domů samopal a ještě k němu zásobník napáskovaný ostrou municí. Taky si nedovedu představit, jak ten klučina samopal nabil, natáhl a odjistil - já bych to v třinácti neuměl. Podle mě je děj na české poměry extrémě nepravděpodobný. Ale pravda, v zemích, kde má kvér kdekdo, se takové věci stávají.


takže nakonec byli tři? Výborný příběh


Diana
01. 05. 2016
Dát tip

Něco takového se skutečně nedávno stalo v Americe. Bylo to ve zprávách. Dvouletý chlapeček zastřelil matku. Pěkně napsáno.* 


Kočkodan
01. 05. 2016
Dát tip
Mně se také ulevilo. U tebe jsem zvyklý, že se děti spíš rodí...

MKbaby
01. 05. 2016
Dát tip

Tedy... milý autore... ten konec... ty ty ty!


Gora
01. 05. 2016
Dát tip

To se mi ulevilo...pro mne na hranici možnosti číst...


Jiorgos
01. 05. 2016
Dát tip

Gora: k tomu nešťastnému konci,  bohudíky, nedošlo :-))


Gora
01. 05. 2016
Dát tip

Dle skutečné události?                                                                          /T.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru