Večery starozákoníků

Deník Dity P.

V televizi vaří paní Dita. O kůrčičce pečínky říká, že je to zázrak. Co je ale zázrak? Vpád vyššího hlediska. Je kůrčička vpádem vyššího hlediska? To ať posoudí kritický divák. Paní Dita si zatím olízne prsty s rudě nalakovanými nehty, velkou zadnici přitiskne k sofa a počká, až ji ze štábu snesou další zázračný scénář. 

Večery starozákoníků

Vždyť i jedno z dětí prvních lidí bylo vrah, utěšují se po večerce na cimře kamarádi na život a dvacet let. Vypili příliš odvaru z čaje a tabáku a teď je to svádí k teologickým disputacím. Po mřížích se ale rozdrnčí obušek a u srdce to bodne jak šíp Lámechův. A kolem je zas nahé ticho pouště.

Good job!

Zora už se opřela do spáčů. Ti vstávají jako gumový pindík z krabičky žertovných sirek a hledají své místo na světě. Některé tam doveze tramvaj, jiní si ještě rádi pospí v koloně Jižní spojky. Ahojky! vítají se pak s kolegy v kuchyňce. Hučení kávovaru jim je kulisou prvních vážných řečí o koučinku, dedlajnech, píár, ejčár, projektech, objektech a jiných pilířích všehomíra. Papírová taštička pekaře Pavla funguje jako řád na klopě generála, jako vstupenka do jiné sféry, kdo s ní projde openspace, ten již patří jinému vesmíru. A tak šťastlivci defilují s naceněnými koblihami tam a zase zpátky. Pak je čas zahřívání monitoru. A ten možno produktivně strávit, kde jinde než v kuchyňce! Znovu se z kovového cecíku rozdrnčí čůrek erární kávy, znovu se staví lešení světa. A tak až do oběda, pořád.  

Dánská rodinka

Vodičkova. Tetovaný Dán, v kočárku malý Felix a prsatá žena, Felixova máma. Mlékem by zvládla zásobit celý voj žíznivých vikingů. Jenže těmihle chlapy zmítá jinačí slina. Je tu s nimi tchán, jehož štěstím je zeď, opora opilecké chvilky. I tetovaný pořízek po sobě zanechává alkoholovou stopu, podobně jako dva ruští agenti stopu poloniovou, jen tato půjde od Prahy do Kodaně a vítr si s ní brzy poradí. 

Déšť

Je duše z povahy spíše suchá, či vlhká? Naposledy si podobné otázky kladli presokratičtí filosofové na svých gayparties. A to je už vody.. Přitom je jisté, že za deštivých dnů člověkem cosi hýbá, táhne ho to ven, přece jen je něčím zasažen. Pradávné vstávání z hladiny, archaický princip, volání prvotního času? I v ráji prý pršelo.