Skořicové blues

Skořicové blues

Déšť přerval město na tisíc nesmyslných kousků.

Déšť smazal z mysli tisíc nepatřičných myšlenek.

Vítr neurvale svlékal stromy a jejich záplatovaná róba se pletla do cesty dvěma podrážkám.Rozbíjely kaluže na tisíciletou smůlu a paltřila k nim Ona s neurčitě hnědými vlasy,které vítr svléknout nedokázal.

Kdo ví,co vyhnalo ven ten černý kabát a šálu a květovaný deštník,kteří s sebou vzali tuhle bytost. Čekali v mrazivém kousku listopadu a byli osamělí. Kabát s šálou si nemá moc co říct.A deštník? Ten je povýšený.

Čekali dál a netušili na co.To veděla jen Ona a Ona mlčela.

Na co tak člověk většinou čekává?

Až zahřmí a světlo blesku jako tisíc voskovic ozáří jeho soukromou katedrálu?

Až se ucho utrhne a ta bolest dá smysl celému životu?

Až sám padne do jámy,kterou po odpoledních dětskou lopatkou vyhloubila smrt někomu docela jinému?

Až trpělivost přinese růže na trnovou korunu?

Na co čeká Ona s tváří Marie i Magdaleny?

Ona,která voní jako skořice zalitá v epoxidu a je příliš brzy stará.

Tak na co ještě čeká?