Nedělní oběd

„Kdo si dá kafe?“ Takhle zní obligátní otázka po dobrém svátečním obědě u rodičů.

Je neděle – venku snad metr sněhu a mrzne až praští. Za domem je louka, kde děcka ze širokého dalekého okolí užívají zimních radovánek. Jejich křik doléhá až k nám. „Ten koláč se ti zase povedl, mami…..  kdepak je Ben?“  „Ani nevím – asi se šel proběhnout“. Na vysvětlenou: Ben je  pes nalezenec – černý ďábel se srdcem anděla, ale i tuláka…..  Možná mu koluje v těle krev retrívra, možná fouska, možná….. ale na tom přeci nezáleží – prostě je to náš Beník.

Dneska si ovšem dává s tím návratem z „výletu“ načas…… A už ho vidím… právě se objevuje na zápraží….. ale co to?

Je to zvláštní….. ulehá (spíš padá) na umrzlý sníh….. nehýbá se….  Vyvolávám poplach a všichni se hrneme na zápraží….. Ben leží, když uvidí paničku, zakroutí dvakrát ocasem….. zvedne hlavu a jeho oči smutně říkají: „jsem rád, že jsem doma….…. „  …. A to byl konec….

Takhle se někdy dokáže proměnit pohoda v nepohodu…..

Nemůžeme nic vyčítat řidiči, kterému ten náš tulák vběhl pod kola….. vždyť se mohlo stát ještě horší neštěstí…… Ale na ten pohled oddaných psích očí nikdy nezapomenu ….