až někam do druhýho

včera
Hřmělo jako blázen. Čekala jsem na déšť, páč jsem líná tahat konve s vodou a tahle z nebe je nejlepší. Jen zavřít okna, aby mi nezalili ti nahoře i plovoučku. Ráno vykouknu ven a jupíí, pršelo. Nálada plus sto dokud nevejdu do chodby. Achich, nechala jsem otevřený okno v chodbě!
Do nosu mě bací smrad. Děsnej, těžkej, odpornej. Už to začíná. Řepkosmradí. Nálada mínus pět.  Lezu z domu. Jedna kočka, druhá kočka, granule, kapsička, mňam.
Na autě voda a ještě cosi olisanýho. Moc to nezkoumám, startuju a frčím vstříc úterku. Umytý silnice, umytý nebe, umytej svět a řepka, co ubírá body.

dneska
Otvírám pc, kontroluju poštu. Ťukyťuk… jééé Agátka má svátek, mrknu do kalendáře. Jeden čajík, jedna čokoládka, druhej čajík, modré z nebe, třetí čajík… pusinkůůůů!

předevčírem
Mám nový nůžky na keře. Suprový, nejlepší, nej nej na světě. Lehám si pod jalovec a stříhám, odhrnuju a zase stříhám. Pak s heknutím vstávám a jsem šťastná. Úplně nej šťastná. Jalovec jeden ostříhanej.

Pozejtří
Jedu pro hlínu do Terezína. Jo, blbost největší, ale přesto tam jedu a zajíždím do bývalých kasáren krokem, po stý se sevřeným žaludkem. Jsem převtělená do uschlý trávy a skučím, jak je ten svět na hovno. Auto hekne pod dvěstěkilovou hlínou,  zakloním hlavu k nebi. Je spojený se střechou, na který povlává břízka. Zaslechnu okovaný boty. Nádvořím proběhne kluk a je pryč.

Před týdnem
Umřela mi inspirace. Někde uvnitř se odloupl kousek mýho a žuch, vyletěl ven. Čumím a pak řvu a pak zase čumím. Chodím po domě a neutírám prach ani nevařím ani nic.
Umřela holka jedna modrá a já tu furt straším. Všechno je stejný, hledám něco nalomenýho, utrženýho… věšák! Klíče leží roztahaný na zemi a věšák ze šneků taky. V dlaždičce dírka pro mravence…
V komíně se šprajcl Bůh. Ucpal ho a basta fidly. Dole ve sklepě nechal sklenici mlíka. Cože? Zrovna jsem se donutila udělat bublaninu s meruňkama, tak jsem ji nalila do těsta a pak už žádná stopa, jen ta podělaná dírka v tý dlaždici navěky.

Před rokem
Slyšíš, jak mi bije srdce? Bim,bam,bim,bam.
Otáčí se proti slunci, zčerná až do dna. Nic neslyším. Je dutej až k prvnímu pullitru. Dny se táhnou jako smrad z řepky.
Kolik ti je, miláčku?  Překročím kočku a fláknu sebou do trávy vedle malin. Nastavím pusu, cinknu do větvičky… a pak to ticho a žádný otázky.

Teď
Je tady. Tenká. Cejtím ji a vím, že musím ven. Poloprázdná rozevírám dlaně a počítám. Deset, devět…