Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Respekt k mému porodníkovi
datum / id25.05.2016 / 468351Vytisknout |
autorMarcela.K.
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
zobrazeno834x
počet tipů14
v oblíbených0x
Respekt k mému porodníkovi

„ Jo a ve středu nejezdi, to mám schůzi Občanskýho  fóra.“

Co teď? Sedím v autě vedle manžela, který mě odváží domů po týdnu hospitalizace na porodnici.

„Ach jo! Jsem mu řekla, že se bojím, že až přijedu příště, že mi řekne, že se to vstřebává!“

„Cože?!“

„No, že prý to je ještě malé, říkal ten doktor z ultrazvuku… Břicho mám jak velryba, nohy mi otékají. Já snad neporodím.“

Manžel mne pohladil: „Ale porodíš, jen kluci budou zklamaní, těšili se už na mimino.“

Stojím ve dveřích, slzy v očích. „Mami…“

„Dojdi pro Ondráška do školky, já vařím oběd. Honzík přijde ze školy sám.“

Venku je nasněženo, jdu pomalu, opatrně, kdo by mě zvedal ze země, kdybych uklouzla.

„Babička říkala, že bude mít óhromnou radost, jestli tě táta přiveze,“ vypráví mi náš druhorozený syn cestou ze školky. Je mi jasné, jak to mamka myslela. Porodní bába, ví toho o porodech dost, a přesto nikterak netouží po tom, abych porodila doma, nebo cestou do nemocnice. Nedávno tak rodila svoji dceru její kolegyně z práce. Když se po Vánocích dozvěděla, že jsem ještě doma, říkala jí, že je to to nejhorší, co mohla zažít – pomáhat rodit vlastní dceři v autě, ať mě raději co nejdřív odvezou do porodnice.

„Stavíme se ještě v krámku pro chleba, koupím ti lízátko,“ převedu raději řeč jiným směrem.

Týden uběhl a já jedu znova do města, kde jsem studovala na zdravotní škole.

Opět mě přijímá primář, který mě učil: „Tak co, ještě píšeš básničky?“ Zeptá se ve chvíli, kdy mi jsou všechny básničky, víte kde… vlastně tam teď stojí i on.

Přemýšlím, jestli se bude historie opakovat. Můj otec byl ze tří bratrů a manželův taky.

Nechtěla jsem, aby mi pohlaví našeho třetího dítěte řekli. Nechtěla jsem se zbavit šance, že by to mohla být holčička…

Druhý den při vizitě: „Tak začneme s provokačkama.“ Ani by mě nenapadlo protestovat.

Nemám chuť na oběd. V půl jedné cítím začínající bolesti.

Porod nepostupuje, večer mi píchají něco na zklidnění, nespím celou noc. Ležím v předsálí, bolesti mám stále a na sále řve nějaká prvorodička…

Ráno sestřička při pohledu na mě jen zakroutí hlavou: „Vy chcete rodit? Vždyť jste úplně vyčerpaná, bledá.“

„Nespala jsem, bolí mě hrozně hlava…“

Na povel primáře mi v sedm hodin ráno napichují kanylu, zavádějí infuzi, jdu na sál.

„Do prdele! Kde jsou všichni?!“ řve primář. Právě odrodil jednu maminku…další dvě rodíme.

„Asi šli na oběd,“ zaslechnu sestru …

Během dopoledne mně primář sám několikrát otřel obličej namočenou plenou…mám protekci. Má ženu od nás. Jeho tchýně se zná s mojí maminkou, je úřednicí, pracují ve stejné nemocnici.

Stojí u mých nohou. Je půl jedné Konečně mi dovolil tlačit.

„Co máš doma?“ (ví to)

„Dva kluky,“ odpovím.

„Tak máš dceru!“ a položí mi fialovou holčičku na břicho. Opatrně ji držím. Po tvářích mi stékají slzy: „Je nějaká špinavá,“ špitnu po chvíli…klouže mi v rukách.

„Tak mi ti ji tedy trochu umejeme,“ směje se primář.

 

Nevím nic, jak a kdy přestřihl pupeční šňůru, jak dlouho jsem měla dceru na hrudi… nevím, co mi píchali, co mi dávali v infuzích… Nepotřebovala jsem ani porodní plán, ani  bonding deku s výšivkou „Chceme být spolu“, nebo bonding košili s nápisem „Sem patří mé dítě“.

Bylo mi fuk, kam vyhodí moji třetí placentu. A jestli pokoj bude vybílený, nebo růžový…

Moje holčička vážila stejně jako její brácha čtyři a půl kila a měřila 53 cm…

A já byla vděčná sestřičkám i doktorům za to, že mi pomohli přivést na svět naši "přenošenou"dceru.

Nenosila jsem ji v šátku. Doma jsem ji položila do kočárku a byla ráda, když si ji kluci s tátou vzali na procházku ven.

Já mohla zatím vyprat (nejen plíny), vyžehlit, uklidit, uvařit, vyplet zahrádku (netušila jsem tehdy, že v ní pěstuju bio zeleninu…) samozřejmě, že mi se vším hodně pomáhala i jejich babička – moje maminka.

Ta byla tím, kdo mi radil a pomáhal. Nepotřebovala jsem internet.

Když po těžké nemoci před třemi lety umírala, ležela doma ve své posteli, do posledního dne obklopená svými blízkými. (A to mě i moji sestru dala již ve třech měsících do jeslí.)

 

Od mého třetího porodu uběhlo čtvrt století. Byly to roky strávené s našimi dětmi, které postupně dospívaly. Roky plné her, pohádek, výletů a smíchu.

Náš čas patřil našim dětem.

Těžko byste na FB našli hodnější dceru.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.05.2016 07:52:40dát kritice tipMarcela.K.

Stázko, když já si stejně myslím, že je to o něčem jiném...

 

Lakrov, tak nějak... :-)

 

Petře, dík - shrnul jsi to přesně...a mimochodem na té porodní váze vůbec nezáleží :-) Nejtěžší je teď ten prvorozený a ten měl "pouze" 3,75 kg....a dcera dnes - 175/52 ;-)

27.05.2016 16:21:34dát kritice tipPetr333

moc milý povídání... jo asi budete slušný oddíl - holka pří porodu 4,5kila.  každá doba má svý jak tu někdo psal, ale vždycky je na to na nás rodičích co dětem ukážem, jakou cestu a model chování...o tom zrovna ty víš dost a dost. Ať se Vam daří i tý malý cácorce od syna.

27.05.2016 13:07:05dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Až skoro do konce je to vlastně jen záznam vzpomínek na "dávné" události,  ale tím srovnáváním poměrů "tehdy" a "dnes" (biozelenina, internet, FB)  to náhle dostává jakyši hlubší smysl, souvislost.  Tip.  

26.05.2016 20:48:49dát kritice tipStázka

já se ráda přidám, taky bych neodsuzovala, myslím, že hodně věcí se posunulo lepším směrem než bylo před 25 lety , ale také se na to nabalila spousta nesmyslů, jako je např.  ta deka:-)) to uznávám..:-) látkové pleny jsou super, sama jsem je používala, šátek je taky bezva, Světový týden respektu k porodu je podle mě také moc dobrý počin...je to prostě evoluční , máma a dítě patří k sobě a je důležité, aby spolu byli hned od prvního okamžiku, pokud nejde o zrdaví, s porodem doma bych měla problém, do toho bych nešla, ze strachu o zdraví miminka, ale ambulantní porod by mi vyhovoval na jedničku.-)

jinak: moc milý text.-)

25.05.2016 10:45:16dát kritice tipsrozumeni
Moc pěkné,přečteno jedním dechem...***
25.05.2016 08:59:31dát kritice tipMarcela.K.

:-) ale to není zlomyslná poznámka, přece...asi jsem tam měla přidat smajlíka ;-)

25.05.2016 08:55:11dát kritice tipaleš-novák

péče o miminko je stejná, akorát se kolem toho nadělá víc řečí, fotek a dalších "moderních" vymožeností...

proto se mi zdá, že míchat "zlomyslné" poznámky o fb do jinak milého textu je zbytečné...ale je to jen můj názor, autorem jsi ty...:o)

25.05.2016 08:46:50dát kritice tipMarcela.K.

:-) Aleši, to je jen špatně pochopený "závěr".

Nebo blbě napsaný :-)

..i pro ostatní, kdo četli a budou číst:

Nechtělo se mi popisovat všechny mé porody.  Byla by to pak dlouhá "miniatura", i když respekt si jistě zaslouží všichni tři moji porodníci Nerodila jsem "podle plánu".

Já nevím, nakolik sledujete dění ...prý byl minulý týden vyhlášen "Světovým týdnem respektu k porodu". Mně taková vyhlášení přijdou hloupá.

Já jsem se , díky vnučce, vrátila v čase. Musím se zajímat , protože musíme pomoci synovi, který zůstal s maličkou dcerkou sám.

Mohu tedy porovnávat péči o miminko kdysi a nyní... a je mi smutno.

Internetové diskuze o porodech doma, látkových plenách, bio příkrmech, šátkování...bondingu...jen ta deka na přikrytí po porodu vyjde maminku na 450 kč.

A přitom na čem záleží?

 

 

 

 

25.05.2016 07:28:07dát kritice tipaleš-novák

příběh dobrý...jen to povrchní odsuzování facebooku mi tam přijde zbytečné. kdo by hledal dceru na fb?

25.05.2016 06:40:15dát kritice tipDiana

Moc krásné vzpomínání. Prožíváš bohatý život, není čeho litovat...****

25.05.2016 04:34:20dát kritice tipČudla

/*

25.05.2016 02:02:25dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Marcelo, dojemné.../T.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor